Stanislav Bruna: V krizi neumíme zajistit dost ropy pro obě rafinerie

Přes pět let vyjednávalo MERO s Českou rafinérskou o nové smlouvě na přepravu ropy. Ještě před půlrokem jste byl poměrně skeptický, že dohodu brzy uzavřete. Nakonec jste se dohodli během pár měsíců. Co se změnilo, že se jednání dala do pohybu?

Asi nejdůležitější bylo, že se nám povedlo nastolit vzájemnou důvěru. I na druhé straně byli lidé, kteří chápali, že dohoda je důležitá. Přístup Unipetrolu, vlastníka České rafinérské, se trochu změnil také kvůli srpnové nehodě v litvínovské rafinerii. Bez písemné smlouvy můžete fungovat, když jde všechno dobře. Ale v okamžiku, kdy se něco pokazí, tak smlouvu potřebujete.

Jak mohla jednání ovlivnit havárie v Záluží?

Litvínovská rafinerie teď jede na omezený výkon. To má vliv na plánování přepravy ropy. Část ropy potřeboval Unipetrol na krátkou dobu uložit ve spolupráci se Správou státních hmotných rezerv na našem tankovišti v Nelahozevsi. Najednou zjistíte, že musíte dělat operace a uzavírat dohody, které za normálních okolností nepotřebujete, a že důležitá je spolupráce a jasná pravidla hry.

Když vás Unipetrol po havárii požádal o změny v přepravě ropy, podmiňovali jste to rychlým uzavřením nové smlouvy?

Ne, takové věci by se neměly dělat. My jsme jim vyšli vstříc ve všem, co bylo možné. Stejné to bylo se Správou státních hmotných rezerv. Třeba i tato vstřícnost přispěla k obnovení důvěry mezi oběma stranami. Svou roli při jednání mělo ale také to, že se v MERO a České rafinérské vyměnili klíčoví lidé. Přišli jsme s návrhem smlouvy, který respektoval skutečnost, že svět se od roku 1994 změnil. Smlouva je pro obě strany výhodnější.

V čem se zásobování ropou od roku 1994 změnilo?

Naší strategickou úlohou je zajistit dostatečnou kapacitu pro zásobování českých rafinerií ropou. Ta v tuto chvíli už není dostatečná.

Česko má přece dva ropovody.

Žijeme v přesvědčení, že kapacita ropovodního systému je předimenzovaná. Je pravda, že Česko může být plně zásobováno jak ropovodem Družba, tak ropovodem IKL. Ale bohužel ropovod TAL, na který je IKL napojený, už nemá takovou volnou kapacitu, jakou měl v minulosti.

Takže by nešlo jednoduše přesměrovat ropu z Družby do IKL?

Přesně tak.

MERO koupilo pětiprocentní podíl v ropovodu TAL, aby mělo přednostní přístup ke kapacitě. To nepomohlo?

To nám spíše dává šanci diskutovat s dalšími vlastníky, jak situaci řešit. Ropovod TAL, když se k němu připojoval IKL, nebyl využíván na plnou kapacitu. Bylo možné tam pustit deset až patnáct milionů tun ropy navíc. Jenže mezitím přestal fungovat ropovod z Marseille, který zásoboval německou rafinerii MiRO v Karlsruhe. Ta teď bere ropu přes TAL, který je tak využíván skoro na sto procent.

Vrátili jsme se k projektu propojení Litvínova s německým Spergau. Tím bychom se dostali na severní větev Družby, která nevede přes Ukrajinu, i k přístavům na severu Evropy.

Na Česko tak připadá jen těch pět procent kapacity, kterou jsme si koupili?

Využíváme kapacitu ropovodu dokonce ze šesti až deset procent. Jenže jde o to, že na rozdíl od devadesátých let, kdy se český systém zásobování ropou dobudoval, se nyní zpracovává v tuzemských rafineriích šest až osm druhů rop. Ty musí být při přepravě oddělené. Od roku 2003 se také dopravuje sladká moravská ropa Družbou. Kdyby se přerušily dodávky Družbou a i kdybychom protlačili všechnu potřebnou ropu přes ropovody TAL a IKL, tak stejně nebudeme schopni zásobovat obě rafinerie na plný výkon.

Proč?

Protože kapacita tanků a struktura logistiky neumožňuje zmanipulovat pro každou rafinerii jinou ropu. Na to systém není postavený.

Potřebujeme nový ropovod, aby byly zajištěny bezpečné dodávky?

Řešení je několik. Diskutuje se o využití ropovodu JANAF, který vede od Jaderského moře z Chorvatska přes Maďarsko do jižní větve Družby. Přes něj by do Česka mohlo dotéct zhruba jeden až jeden a půl milionu tun ropy. Další řešení je zvýšení kapacity TAL. Ale ani to by asi nestačilo, kdyby nastal kritický stav. Proto jsme se vrátili k dalšímu projektu, který se dostal i na seznam projektů společného zájmu Evropské unie. Jde o propojení mezi Litvínovem a německým Spergau, což je tankoviště ropy pro rafinerii v Leuně. Tím bychom se napojili na severní větev Družby, která vede mimo území Ukrajiny, a také na přístavy v Severním moři a na Baltu.

Tam je dost volné kapacity?

Měla by být dostatečná na to, abychom mohli kombinovat dodávky přes TAL s touto náhradou za dodávky z jižní větve Družby.

Jak dlouhé by muselo být nové potrubí?

Není to ani 200 kilometrů. Mohli bychom potrubí vést stejným koridorem, kterým vede etylenovod. Letos bychom chtěli začít se studií proveditelnosti.

Německá strana s tím souhlasí?

Podle předběžných kontaktů by to pro ně mohlo být zajímavé, protože by to znamenalo vyšší využití i jejich zařízení.

I když se za normálních okolností asi nebude využívat?

Je pravda, že pokud by se tento ropovod postavil, nemusel by být využívaný. Je to prostě jen pojistka. Takto se ale původně přistupovalo i k ropovodu IKL.

Stanislav Bruna, MERO|Michael Tomes, E15

Jde o to, kdo takovou pojistku zaplatí. Česká rafinérská je ochotná to udělat?

Samozřejmě že ne. Chceme mít ale připravené varianty pro všechny možné, byť méně pravděpodobné situace. Proto třeba pracujeme také na scénářích, že v Česku se žádná ropa zpracovávat nebude. Musíme vědět, jak bychom na takovou situaci reagovali. Pak bychom museli fungovat jako tranzit pro ropu do Bavorska, případně do Saska, díky novému propojení, o kterém jsem mluvil. Proto se také vážně zabýváme možností obousměrného používání ropovodu IKL.

České rafinerie jsou v nevýhodě, že jsou až na konci ropovodů, a přeprava je proto pro ně drahá. Jak by se mohlo německým rafineriím, které jsou ještě dál, vyplatit brát ropu přes Česko?

Pro tranzit jsme schopni nabídnout konkurenceschopný tarif. Ropa, která do Česka proudí přes TAL a IKL, se v Rusku naloží na tankery. Když je dobré počasí, tak projede Bosporskou úžinou včas, dojede do Terstu, kde se musí přeložit, což jsou další náklady.

Ropovod přímo z Ruska vychází levněji než kombinace tanker a trubka?

Nám to vychází jako poměrně zajímavá varianta. V případě reverzního provozu ropovodu IKL bychom byli schopni nabídnout konkurenceschopný tarif pro rafinerie v Bavorsku. Totéž platí pro případný ropovod do Saska. I když tam by záleželo na tom, jakou ropu by chtěli dopravovat. Asi bychom nedokázali konkurovat ruské ropě, protože severní větev Družby má větší kapacitu a není zatížena tranzitním poplatkem přes Ukrajinu. Ale zase by se otevřela možnost pro rafinerii v Leuně zpracovávat i jinou ropu.

Jak se vaše představy o rozvoji infrastruktury promítají do pokračujícího jednání s Českou rafinérskou o tarifech za přepravu ropy?

Náš návrh s těmi projekty počítá. Snažíme se s našimi úmysly více seznámit i Českou rafinérskou. Ale dohodu o tarifech považuji spíše za technickou záležitost. I když to je zásadní bod, jde jen o dotažení smlouvy. Naše jednání s Českou rafinérskou nabralo obrátky loni na podzim. Uzavřeli jsme novou smlouvu a dohodu o tarifech jsme nestihli.

Je platnost smlouvy podmíněná uzavřením dohody o tarifech?

Ne. Smlouva platí a je účinná. Dohodli jsme se, že tarify dořešíme do března.

Loni jste prohlásil, že máte obavy o dlouhodobou existenci českých rafinerií. Ještě pořád je máte, když Unipetrol mezitím ohlásil výstavbu nové polyetylenové jednotky v Litvínově a teď přikoupil i 68 čerpacích stanic?

Výnosnost byznysu se výrazně změnila. Díky nízkým cenám ropy a ne tak strmému pádu cen produktů se ziskovost přesunula z těžby do zpracování ropy. Takže se do rafinerií investuje. Výstavba polyetylenové jednotky je jedna z variant, jak mohl Unipetrol rozvíjet svůj byznys. Nákup čerpacích stanic je také logický, když Unipetrol získal větší kapacitu pro zpracování ropy. To všechno jsou opatření, která zajišťují fungování rafinerií. Ale vzpomeňte si na období před pěti lety, kdy byl rafinerský byznys vyloženě ztrátový.

Stanislav Bruna, MERO|Michael Tomes, E15

To jsou běžné cykly, kdy jednou vydělává těžba a jednou vydělávají rafinerie.

Cena ropy není úplně tržní. Je možné ji ovlivňovat. Teď se z řady důvodů hodí, že je na 30 dolarech za barel. Důležité ale je, že v odvětví zisk zůstal. Firmy, které mají těžbu a zpracování na rafinerské a petrochemické produkty, o peníze nepřicházejí.

Co z toho plyne pro budoucnost českých rafinerií?

Unipetrol se snaží posílit konkurenceschopnost rafinerií. Ale jejich ziskovost není úplně v jeho rukách. Částečně proto, že mají určitý hendikep, když jsou na konci dopravního řetězce. I když ta nevýhoda je spíše dána tím, že konkurent Unipetrolu, společnost Slovnaft, nemusí platit za přepravu ropy na českém úseku ropovodu, ale přitom je produktovodem Čepro napojena na český trh s pohonnými hmotami.

Dává smysl průběžně oprašovaný plán státu sloučit MERO, Čepro a případně koupit jednu rafinerii a vytvořit státní petroholding?

Když jde všechno dobře, je takový krok zbytečný. Otázka je, jak to bude vypadat, když dodávky ropy budou přerušené, nebo některé rafinerie budou mimo provoz. Kdo bude určovat, jestli český trh dostane benzin, když ho v Evropě bude nedostatek.

Dokázala by se samostatná rafinerie v rukách státu, třeba kralupská, která vyrábí jen pohonné hmoty, na trhu udržet?

Vzhledem ke struktuře rafinersko-petrochemického komplexu v Česku by stejně obě rafinerie musely spolupracovat. Ale základní otázka zní, jestli stát chce mít jistotu, že v případě omezené dostupnosti motorových paliv nebo ropy bude moci prosazovat preference pro český stát, měl by mít nad přepravou a zpracováním ropy kontrolu.

Sloučit jen MERO, jako provozovatele ropovodů, a Čepro, provozovatele produktovodů, by mělo smysl?

Jednou z věcí, kterou řešíme, jsou synergie s Čeprem. Třeba na trase z Kralup do Litvínova leží vedle sebe naše trubka ropovodu a trubka Čepra. Když jsme úspory ze synergií odhadovali, nevyšlo nám žádné závratné číslo. Slučovat MERO a Čepro bez rafinerie asi nemá smysl.