Stanislav Kázecký: Českou školu najdete v USA, australském Sydney i na Islandu

Stanislav Kázecký

Stanislav Kázecký Zdroj: E15 Anna Vackova

V zahraničí žijí podle odhadů zhruba dva miliony lidí, kteří se hlásí k českému původu. To znamená, že každý šestý Čech žije mimo hranice České republiky. „Jsou i překvapivá místa, kde najdeme koncentraci Čechů, třeba Norsko. Například v Oslu je několik desítek českých řidičů MHD,“ říká zmocněnec ministerstva zahraničních věcí pro krajanské záležitosti Stanislav Kázecký.

*E15: Kolik občanů České republiky odešlo do ciziny po roce 1989?

Přesná čísla neexistují. Ti, co po roce 1989 odešli z vlasti, nemají žádnou povinnost se někde registrovat. Navíc se změnil charakter migrace. Skoro nikdo už neodchází tím tradičním způsobem, totiž že prodá, co může, zruší doma všechny závazky a se zbytkem majetku se nalodí na zaoceánský parník, aby začal v zahraničí novou existenci. Lidé odcházejí za výhodnější pracovní nabídkou, vydají se na zkušenou nebo třeba z osobních důvodů. Mnozí se po nějaké době vracejí. Jsou lidé, kteří žijí tři roky v Japonsku, pak pět let někde v Africe a pak ve Skandinávii – přesuny patří k jejich životnímu stylu.

*E15: Návraty a cesty jsou teď zkrátka jednodušší.

Přesně tak. Odchodu ani návratu nebrání žádné politické překážky. Zlepšila se dostupnost dříve velmi odlehlých částí světa. Prakticky odevšad se můžete vrátit během osmačtyřiceti hodin. Navíc je tu fenomén společenských sítí – lidé zůstávají v kontaktu, ať jsou kdekoli.

*E15: Existuje evidence zahraničních účastníků českých voleb. Kolik jich je?

V posledních volbách zhruba deset tisíc. Mohlo by jich být více, kdyby ovšem byla uzákoněna možnost korespondenční nebo elektronické volby. Zatím se dá volit jen na zastupitelských úřadech, ale to je vzhledem k rozloze některých států pochopitelně nepohodlné.

*E15: V jiných zemích se už elektronicky volí?

Jediná země, která v Evropě dává možnost volit plnohodnotně elektronicky, je Estonsko. Tam se to velmi osvědčilo. Souvisí to ale s tím, že Estonsko uzákonilo elektronické občanské průkazy.

*E15: Kde jsou v cizině nejaktivnější krajané?

Raději než o krajanech mluvme prostě o Češích v zahraničí. V globalizovaném prostředí se totiž stírá rozdíl mezi krajany v tom smyslu, ve kterém se výraz používal v devatenáctém století, a těmi, kdo vyjeli dlouhodobě za prací. Mění se i pojetí vlasti. Sami naši občané, kteří se vydali do zahraničí v posledních letech, se necítí krajany. Ten termín jim zní příliš archaicky. Jsou prostě Češi ve světě.

*E15: Dobrá, kde jsou tedy zahraniční Češi ve vztahu k Česku nejaktivnější?

Nedefinoval bych to podle zemí, ale spíše podle skupin lidí, které spojuje, kdy odešli a jaké mají zájmy. V každé skupině jsou lidé aktivnější a méně aktivní. Skupiny exulantů po roce 48 a 68 jsou stále činné, ale většina z nich je už v pokročilejším věku a další generace se mnohdy cítí zcela doma v místě emigrace. Nadstandardní vztahy s vlastí mívají různé folklorní spolky, třeba v Texasu. Ti, co odešli po roce 1989, mají úzké vztahy s domovem, ale o spolkování většinou nejeví zájem, nebo chtějí mít s ostatními Čechy v zahraničí volnější vztahy.

*E15: Kdo tuhle „novou emigraci“ tvoří?

Polistopadoví migranti jsou vázáni hlavně na metropole – Paříž, Londýn, řadu měst v USA, australské Sydney. Jak už jsem se zmínil, většinou jsou v zahraničí kvůli pracovním povinnostem nebo z osobních důvodů. Pracují u nadnárodních firem, u mezinárodních organizací. Velká komunita je v Bruselu u EU. Ale jsou i překvapivá místa, kde najdeme koncentraci Čechů, třeba Norsko. Například v Oslu je několik desítek českých řidičů městské hromadné dopravy.

*E15: Zažíváme krizi, všude se šetří. Týká se to i vaší oblasti, tedy podpory vztahů s Čechy v zahraničí?

Prostředků je každý rok opravdu o něco méně. Řešíme to přeskupováním preferencí. V devadesátých letech byla třeba prioritou pomoc tradičním krajanským komunitám – třeba v Banátu nebo v Chorvatsku. Teď jsme to trochu omezili – souvisí to i s celkovým vývojem a novými možnostmi pomoci. Konkrétně Rumunsko je už v EU, takže na rozvoj zaostalejších oblastí je tam možno získat prostředky z evropských zdrojů.

*E15: Takže na co jste se soustředili?

Myslíme si, že spíše než do budování silnic a cest mezi vesnicemi bude nyní lepší investovat do školství. Důležitý je pro nás projekt Česká škola bez hranic. Ten vznikl před sedmi lety ze soukromé iniciativy v Paříži, nyní existuje asi na patnácti místech od Sydney přes Island až po města v USA.

*E15: Komu jsou tyto školy především určeny?

Když se vám v zahraničí narodí dítě a dospěje do školního věku, často si uvědomíte. že by váš potomek měl mít jednou možnost vystudovat českou vysokou školu nebo pracovat v České republice. České školy bez hranic by takovým dětem měly pomoci zachovat znalost češtiny a možnost vrátit se na český pracovní trh.

*E15: Na podzim chystáte velkou akci Češi ve světě. O co půjde?

Jsme si vědomi toho, že zahraniční krajané naší republice hodně přispěli, byť domácí Češi si to často moc neuvědomují. Všichni znají třeba pražské muzeum moderního umění Medy Mládkové. Ale ve skutečnosti bylo různých mecenášů mnohem více. Byli emigranti, kteří třeba věnovali knihovny, podpořili muzea, pomohli podnikání. Nemluvě o tom, že český exil významně pomohl české předlistopadové opozici. Akce v rámci Češi ve světě by proto měly být formou poděkování české veřejnosti krajanům a zároveň by měly přispět k prohloubení kontaktů mezi Čechy ve světě a doma.

*E15: Jak to bude konkrétně vypadat?

Akce se bude konat o svatováclavských dnech a spojí několik aktivit, které se u nás už konaly. Je to třeba krajanský folklorní festival a konference Mezinárodního koordinačního výboru zahraničních Čechů. Nikdy však nebyly koncentrovány do několika dnů. Díky tomu očekáváme bohatou několikatisícovou účast a řadu zahraničních osobností. Českou veřejnost by také mohlo zajímat, že sem ze zahraničí přijede čtrnáct folklorních souborů. Hlavní večer se uskuteční 28. září v Národním divadle.

*E15: Vy sám jste nebyl v exilu, ale strávil jste řadu let v zahraničí jako diplomat. Kde všude jste působil?

Čtyři roky jsem pracoval v Brazílii, dva na Kubě a dva v Rumunsku. Kdysi jsem také napsal práci o vystěhovalectví do Jižní Ameriky.

*E15: Jižní Amerika je hodně daleko. Jsou čeští emigranti v Jižní Americe odtrženi a ztrácejí svou identitu, nebo spíše tíhnou ke své původní vlasti? Jak kdo. To je psychologická záležitost. Někdo chce splynout s okolím, někdo naopak. Někdo má tři děti. Dvě z nich původní vlast jejich rodiny vůbec nezajímá – a jeden je vášnivým českým vlastencem. Je to opravdu individuální. *E15: Tíhnou tito lidé ke své vlasti vždy kvůli jazyku? Nemusí to být národnostní motiv. Do oblasti Nova Petropolis v Jižní Americe třeba v devatenáctém století odešli lidé z Jablonecka. Někteří mluvili česky, většina německy – ale všichni mají zájem o udržení kontaktů s místem, odkud pocházejí. ———– Stanislav Kázecký (40)**
V letech 1990 až 1997 studoval FAMU a Fakultu sociálních věd UK, kde studium ukončil diplomovou prací na téma Vystěhovalectví do Paraguaye. Po studiích pracoval v Českých centrech v Praze a v Bukurešti. Od roku 2001 je zaměstnán na ministerstvu zahraničních věcí, kterým byl postupně vyslán do Santiaga de Chile, Havany a naposledy jako generální konzul do Sao Paula. Od ledna 2011 byl jmenován zvláštním zmocněncem pro krajanské záležitosti.