Na pomoci lidem v dluhových pastích není v koalici shoda, říká ministr Jurečka
Vláda finalizuje revizi dávek, která má sloučit více druhů příspěvků do jedné superdávky. Podle ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky (KDU-ČSL) zatím není jasné, kolik peněz nový systém ušetří. „Můžeme uspořit zhruba dvě miliardy korun, ale taky jich můžeme o skoro více než šest miliard vydat,“ říká s tím, že je podle něj zásadní změnit přístup Čechů k dávkám. O tom, jak se stát připravuje na rostoucí počet nezaměstnaných šedesátníků a proč by měli lidé častěji dobrovolně měnit práci, mluvil Marian Jurečka v rozhovoru s e15.
Schválení revize dávek podle vás ve sněmovně pravděpodobně nabere trochu zpoždění. Jak to tedy teď vypadá?
Příští týden ve čtvrtek nás čeká druhé čtení, máme za sebou tento týden sociální výbor a výbor pro sociální politiku. Takže to posouváme kupředu a myslím, že se to daří, ačkoliv drobné zpoždění máme. Klíčové pro mě je, že to dotáhneme do konce a tu revizi dávek spustíme.
Některé výzkumné organizace – narážím na analýzu Platformy pro sociální bydlení a Centra pro společenské otázky (SPOT) – upozorňují, že revize dávek může zhoršit situaci třeba pro samoživitelky. Problém vidí v tom, jak jsou nastavené zranitelné skupiny. Můžeme v této oblasti čekat ještě nějakou změnu?
Zkusím vybrat to podstatné. Upravili jsme oproti původnímu návrhu například sankční vyřazování. Tedy pokud člověk jednou nepřijde na úřad práce, tak ho nevyřadíme, a pokud bude pravidla porušovat opakovaně, tak ho nevyřadíme na šest měsíců, ale nakonec jen na tři.
Dál jsme upravili zmiňované zranitelné skupiny, kam zařazujeme například vdovy. Vyšli jsme vstříc připomínkám nevládních organizací i některých koaličních partnerů u části týkající se povinnosti členů domácnosti pracovat a zúžili jsme to na přímou linii – tedy rodič a dítě.
Chápu, že pokud někdo z dobré vůle vezme domů někoho ze širšího příbuzenstva, který by se jinak stal bezdomovcem – a jsou takové případy, znám je – pak on a jeho děti nemohou nést přímou odpovědnost za to, že se jim ho nepodařilo donutit chodit do práce. Do pracovního bonusu dál zahrneme příjem z rodičovského příspěvku.
Jedna z kritik mířila například na to, že po sedmých narozeninách dítěte začnou matky samoživitelky dostávat nižší podporu. Tam tedy s kritikou autoři výše zmiňované analýzy neuspěli?
V původním návrhu to bylo dokonce po čtvrtých narozeninách. Po debatě, kterou jsme vedli s kolegy z koalice a z nejrůznějších organizací, jsme to zvýšili na sedm let. Hlavní argumentem ale je, že je to moment, kdy dítě začne chodit do školy, může začít chodit do družiny nebo nějakých spolků, sdružení. A my předpokládáme, že pokud je ten rodič zdravý, tak už by měl být schopen začít pracovat.
Výzkumná organizace PAQ Research, která ostatně revizi dávek připomínkovala, dál upozorňovala na to, že návrh dostatečně nemyslí na lidi v insolvenci. Můžeme v tomto čekat nějaké další kroky?
To je opravdu dlouhá debata o tom, jak máme hledat motivaci pro lidi, kteří se dostali do exekuce, aby šli do oddlužení. Za poslední dva roky jsme udělali celou řadu změn včetně zkrácení oddlužení z pěti let na tři roky a snížení minimálního podílu tak, že soud přihlédne k okolnostem, a může to být tedy za nižší hodnoty než například za těch třicet procent splacených dluhů.
A já osobně jsem připraven hledat cestu, jak v dávkové oblasti toto zohlednit a jak vytvořit nějaký motivační mechanismus. Protože cokoliv, co pomůže lidi vytáhnout z dluhových pastí a vrátit je do běžného života, má velký smysl pro společnost. Ale tady jsme nenalezli shodu s koaličními partnery a říkám to otevřeně, protože to téma nepovažuji za uzavřené.
Běží k tomu pracovní skupina mezi námi a ministrem spravedlnosti a řešíme tam více věcí – není to totiž jen otázka nastavení dávek, ale především nezabavitelného minima, a my hledáme způsob, jak ty parametry nastavit jinak. Z pohledu superdávky tam ale žádný nový návrh v tuto chvíli není.
Jedním z argumentů pro sloučení dávek do jedné superdávky bylo, že chcete jít proti jejich zneužívání. Z dat, která máme k dispozici, ale vyplývá, že úřad práce odmítne vydat nebo odebere jen přibližně jedno procento. To na zneužívání úplně nevypadá. Proč tedy takovýto slovník?
Něco jiného je, když se bavíme o zneužívání dávek vůči stávající právní úpravě. Pak ano, zneužívání je tam minimální. Ale to, co já považuji za morální zneužívání, je, že tady máme nevhodně nastavenou legislativu už celých třicet let, která umožňuje, že zdravý člověk, který může pracovat, je doma a nedělá vůbec nic. A my mu ještě zaplatíme kompletní náklady na bydlení.
To považuji za těžce nefér, a proto mluvím o tomto typu zneužívání. Proto jedním z klíčových cílů reformy je, abychom opravdu odlišili lidi, kteří nemohou pracovat nebo patří do nějaké zranitelné skupiny, od těch, kteří mají zdravé ruce a mají hlavu. Právě u nich budeme klást důraz na to, aby šli do práce, hledali si ji nebo alespoň plnili nějakou veřejnou službu.
Výdaje na příspěvek na bydlení vzrostly v roce 2023 na dvojnásobek, z dávek státní sociální podpory vyplatil stát 17,9 miliardy korun. Jen za první půlrok v roce 2024 to bylo 10 miliard, tedy zájem o příspěvek mezi lidmi roste. Co čekáte, že s vypláceným objemem peněz udělá revize dávek?
Máme za sebou podzimní vrchol, v prosinci ta čísla opět trochu klesla na 256 tisíc vyplacených příspěvků. Poctivě říkám, že naší motivací není udělat revizi dávek proto, abychom ušetřili. Děláme to proto, abychom motivačně nastavili fungování sociálního systému. Můžeme uspořit zhruba dvě miliardy korun, ale taky jich můžeme o skoro více než šest miliard vydat. A pokud se změní chování lidí na podpoře, tak díky pracovnímu bonusu budeme vyplácet víc, což je za mě žádoucí.
Jedna věc, která se ale opravdu těžko odhaduje, je, kolik lidí nakonec o dávky požádá. V dnešním systému dávkové podpory by na ně dosáhlo až 29 procent populace, reálně jsme pod 10 procenty. Díky zpřesnění, například pomocí majetkového testu, říkáme, že ten systém bude dostupný zhruba pro 22 procent populace, ale těžko odhadovat, kolik lidí se nakonec přihlásí.
Počítáme ale s tím, že když to celé bude digitalizované, bude to v Jendovi (online klientská zóna MPSV – pozn. red.) a díky tomu to bude přehlednější a jednodušší, tak se ten možný počet lidí, kteří dosud nežádali, zvýší. A pokud vím, že je to správně nastavené a zacílené, pak říkám – tu pomoc lidem doručujme, s čímž ostatně souhlasí i většina populace.
Lidé kritizují morální zneužívání dávek, o kterém jsem už mluvil, ale naopak říkají: Nevadí nám, když budete pomáhat těm, kteří to opravdu potřebují. Díky tomu pak dokážeme řešit například generační chudobu, tedy problémy se vzděláváním v nízkopříjmových rodinách, odkud snad dokážeme vytáhnout další generaci, aby se dostala ke kvalitnímu vzdělání a zlepšila svou životní perspektivu. Díky revizi dávek odstraníme některé body zlomu – lidem se nebude tolik vyplácet zůstávat na dávkách bez práce nebo někde pracovat načerno.
Zastavme se ještě u rodičů s dětmi a takzvané flexi novely zákoníku práce, kterou by měla sněmovna schvalovat teď v únoru. Mezi zásadní novinky patří například umožnění souběhu DPP nebo DPČ s rodičovskou a garance návratu na stejné místo. Kroky si organizace, které se problematikou zabývají, pochvalují, bude to ale stačit? Přece jen máme jednu z nejnižších návratností rodičů do zaměstnání po rodičovské v Evropě, z rodičů u nás pracuje jen každý druhý z těch, co by rádi. Nedokážeme je zatím na trh práce efektivně vracet.
Vnímám, že tady jsme udělali souběh několika zásadních opatření. Rozjeli jsme podporu částečných úvazků a třetina z nich jde právě za rodiči s malými dětmi. V zákoníku práce garantujeme návrat na konkrétní místo do dvou let věku, což je za mě naprosto zásadní. A pak je tady povinnost obcí zajistit místo pro dítě starší tří let v dětské skupině, jinak budou muset rodičům platit finanční bonus. Díky rozšíření dětských skupin a zavedení institutu sousedského hlídání vytváříme maximální portfolio pro to, aby nebyl problém se zajištěním péče o děti předškolního věku.
Tahle kombinace tedy podle vás bude ke zvýšení počtu pracujících rodičů stačit?
Ano.
Česká populace stárne a lze tedy očekávat větší počet nezaměstnaných v předdůchodovém věku. Chystá se na to stát? Ptám se zejména v kontextu nedávno zveřejněného článku na Novinkách, ve kterém se jednašedesátiletý uchazeč o zaměstnání svěřil, že rozeslal přes třicet životopisů a reakce byly kvůli věku zamítavé. Úřad práce v posledních letech intenzivně pracuje s rekvalifikacemi. Jak ale motivovat zaměstnavatele, aby o starší uchazeče měli zájem?
Díky loňské změně systému, jak úřady práce pracují s klienty, jsme v druhé polovině loňského roku zdvojnásobili počet lidí, které úřad práce dokázal nasměrovat do nového zaměstnání. Současně nám opravdu dobře začal fungovat systém rekvalifikací, a především digitálního vzdělávání. Za rok nám jím prošlo 74 tisíc lidí. To je jedna z klíčových věcí pro to, aby se v budoucnu dokázal člověk na trhu práce uplatnit.
Je ale pravda, že zcela zásadní bude změna přístupu zaměstnavatelů, opravdu dobrý age management v rámci HR a obecně personální kultury i politiky. Potřebujeme s těmito lidmi lépe pracovat. Myslím, že už si to firmy uvědomují a vědí, že ačkoliv třeba tito lidé už nemají takovou dynamiku nebo extrémně vysokou výkonnost, tak jsou tam obrovské benefity v tom, že jsou spolehliví, mají nadhled a zkušenosti. Zaměstnavatelé mi často říkají, že mladý člověk po škole je nespolehlivý, nechodí do práce, neomluví se. Není pro firmu zkrátka takovou jistotu, jako člověk 50+.
Nebude kvůli zvyšování průměrného věku odchodu do důchodu počet těchto lidí přesto růst?
Narůstající trh práce na to logicky zareaguje. Bude čelit obrovské poptávce, kterou nebude schopen uspokojit pouze absolventy nebo opravdu mladými ročníky. Zároveň vidíme nárůst počtu lidí v důchodovém věku, kteří zůstávají pracovně aktivní. Každý rok se zvyšuje podíl pracujících důchodců, a to i přes postupné navyšování věkové hranice pro odchod do důchodu. Chci, aby lidé, alespoň pokud je to možné, neodcházeli z pracovní aktivity skokově ze sta procent na nulu. Má to totiž významné dopady i na jejich osobní život, mentální a duševní zdraví. Ideální by bylo vytvořit systém, který jim umožní postupné zkracování úvazků a pozvolný odchod do důchodu.
Nezaměstnanost v Česku v prosinci podle dat úřadu práce vzrostla a vyšší byla i meziročně. Lidé v Česku jsou zvyklí na velmi nízkou nezaměstnanost, připravuje se nějak stát na to, že by se situace mohla změnit a že bude nutné na to připravit veřejnost?
Nezaměstnanost kolem pěti procent je považována za běžnou, přirozenou míru z hlediska fluktuace a flexibility trhu práce. Cokoliv pod tuto hodnotu lze tedy považovat za extrémně nízkou nezaměstnanost. Očekáváme, že Česká republika si i nadále udrží nejnižší nezaměstnanost v Evropské unii. V prvních měsících roku – v lednu, únoru a v březnu – možná dojde k mírnému nárůstu, ale od března by měl díky sezonním pracím trend opět klesat.
Takže žádného výrazného skoku se bát nemusíme?
Ne, nic takového nepředpokládáme a ani to zatím nevidíme v dostupných datech. Lednové statistiky zatím neukazují žádný dramatický nárůst.
Nízká nezaměstnanost je tak trochu dvousečná zbraň. Na jednu stranu je samozřejmě dobře, že většina lidí pracuje, na druhou stranu dokáže brzdit ekonomiku. Myslíte, že by českému pracovnímu trhu v rámci větší flexibility a fluktuace zaměstnanců prospělo, kdyby přece jen vzrostla?
Na první pohled by čtenář mohl mít pocit, že když mluvíme o vyšší flexibilitě a vyšší fluktuaci zaměstnanců, jde o něco v jejich neprospěch. Opak je ale pravdou. Data ukazují, že pokud člověk mění práci, nejrychlejší dynamiku růstu výdělku zažívá v prvních třech letech u nového zaměstnavatele. Naopak nejnižší tempo růstu mzdy mají ti, kteří zůstávají u jednoho zaměstnavatele deset a více let. Neříkám tím, že by lidé měli měnit práci třikrát do roka. Pokud však chtějí optimalizovat své příjmy a získat maximální benefity, je pro ně důležité, aby byli aktivní na pracovním trhu a sledovali příležitosti kolem sebe.
Data za loňský rok to jasně potvrzují. Lidé, kteří si sami našli novou práci bez pomoci úřadu práce, si v průměru polepšili o 12 procent. Ti, kteří byli ze zaměstnání propuštěni a museli se nejprve evidovat na úřadu práce nebo absolvovat rekvalifikaci, zaznamenali průměrný růst výdělku o čtyři procenta méně. To znamená, že odvaha ke změně se vyplácí a často vede k vyšším příjmům.
Abychom tento proces podpořili, upravili jsme pravidla v novele zákoníku práce, konkrétně redesign podpory v nezaměstnanosti. Pokud se někomu přechod mezi zaměstnáními nevydaří a ocitne se na úřadu práce třeba jen na měsíc nebo dva, zajistíme, aby se nedostal do sociálně-ekonomických problémů. První dva až tři měsíce podle věku bude pobírat 80 procent předchozího výdělku, přičemž platí strop na úrovni 80 procent průměrné mzdy. Tohle je podle mě klíčová změna, která podpoří bezpečnější a flexibilnější pracovní trh v Česku – a to je přesně to, o co usilujeme.
Je tohle tedy ta inspirace dánským modelem flexicurity neboli větší flexibility s dostatečným záchranným systémem, pokud něco nevyjde? Ale přece jen Dánsko pracuje s institutem výpovědi bez udání důvodu, kterou se snažila prosadit ODS a se kterou vy jako ministr nesouhlasíte.
V Dánsku jsou ale úplně jinde. Zákoník práce tam neexistuje už 130 let. Zaměstnanec tam může přijít o práci ze dne na den. Když jsem tam byl, překvapilo mě, že jak zaměstnavatelé, tak odboráři říkají: Kdyby nám do toho měl mluvit stát nebo vláda, považovali bychom to za selhání sociálního dialogu. Veškeré pracovní podmínky si tam stanovují sami prostřednictvím kolektivního vyjednávání včetně minimální mzdy.
Turbulentní období zažili v posledních dvou letech dohodáři nebo spíš firmy, které je zaměstnávají. Měnili jste pravidla, z některých nakonec sešlo. Mají se zaměstnavatelé připravit na nějakou další novinku?
Nakonec se ustoupilo od jedné jediné změny. Nezavedli jsme odvody na sociální pojištění u příjmů do 10 tisíc korun. Jinak změny, které jsme naplánovali a zavedli, nadále platí. Potřebujeme je mít a ukazuje se, že to bylo správné rozhodnutí. Dnes například v rámci systému dávek vidíme informace o dalších příjmech klientů, což dříve nebylo možné. Před 1. červencem loňského roku mohli lidé pracující na dohody přijít a říct, že žádné další příjmy nemají, a my neměli možnost to ověřit. Dnes už tyto informace máme k dispozici.
Další důležitou změnou bylo nastavení stropu na čtvrtinu průměrné mzdy. Předtím byl přes deset let limit 10 tisíc korun. Teď je tato hranice flexibilní a každý rok se automaticky upravuje podle růstu průměrné mzdy. To je podle mě významný a pozitivní krok, ať si paní Hranolka (stínová ministryně financí za ANO Alena Schillerová – pozn. red.) myslí cokoliv. Po dlouhých letech je to konečně dobrý posun v oblasti dohod.
A co příplatky za víkendovou práci nebo práci ve ztíženém pracovním prostředí? Tam mířila hlavní kritika ze strany organizátorů kulturních a sportovních akcí, pro které se staly příplatky další významnou položkou v často napjatých rozpočtech.
To ale nebylo rozhodnutí Mariana Jurečky. Kvůli žalobě a stížnosti jednoho českého občana z roku 2018 nás Evropská komise pod hrozbou sankcí přiměla upravit naši legislativu tak, aby byla v souladu s evropskými předpisy. V tomto případě jsme tedy neměli na výběr.
Oficiální kampaň ještě nezačala, už ale máme první ochutnávku. Alena Schillerová (ANO), kterou jste označil za paní Hranolku, je velmi aktivní na TikToku nebo Instagramu, Starostové se rozhodli vyjít do ulic mezi voliče. Vy jste v poslední době na TikTok přispíval třeba videi z jízdy traktorem. Jak jste se sžil se světem sociálních sítí?
Beru to jako nutnou součást práce politika, ale nijak zvlášť mě to netěší. To nadšení, které jsem měl při založení svého prvního účtu na Facebooku v roce 2009, už dávno vyprchalo. Kdybych byl jen soukromá osoba, sociální sítě bych si klidně odpustil. Ale chápu, že dnes jsou nedílnou součástí politické komunikace. Stejně jako potřebuji být v kontaktu s lidmi osobně a prostřednictvím médií, musím být aktivní i na sociálních sítích. Proto mám účty na Facebooku, Twitteru (X), LinkedInu, Instagramu i na TikToku.
Pomůže vám to přitáhnout k lidovcům mladé lidi?
Myslím že ano, ale nepřeceňuji to. Snažím se dělat sociální sítě tak, aby nebyly směšné nebo trapné. Politik by neměl být komediant – v první řadě má odvádět dobrou práci a umět ji srozumitelně komunikovat. Třeba já jsem na střední škole tancoval, myslím, že jsem docela dobrý tanečník a folkloru jsem se věnoval dlouhé roky. Ale abych voliče obtěžoval tím, že budu na sociálních sítích poskakovat a tancovat, to podle mě do vyspělé politické kultury nepatří.
