V Polsku máme vlastní Hollywood, říká herecký talent Dawid Ogrodnik

Dawid Ogrodnik

Dawid Ogrodnik Zdroj: Leszek Zych

Film Oleg
2
Fotogalerie

Už pár let patří mezi nejobsazovanější polské herce a nyní si toho všiml i svět. Třiatřicetiletý Dawid Ogrodnik byl letos pozván na Berlinale jako mladý herecký talent do programu European Film Promotion Shooting Stars. Jeho nový film, lotyšská mrazivá krimi Oleg, se poté promítal v Cannes a nyní je k vidění také na karlovarském festivalu.

Shooting Star jste se stal hlavně díky úspěšné rodinné tragikomedii Tichá noc. Máte pocit, že vám jeden film změnil kariéru?

Řekl bych, že pro mě byl průlom už jen to, že jsem začal profesionálně hrát. Hned v prvním filmu Jsi bůh o hiphopové skupině Paktofonika jsem dostal velkou příležitost, jeho režisér Leszek Dawid mě hodně naučil. Od té doby stále dostávám filmové nabídky a pracuju bez dlouhých přestávek. 

Často berete role lidí s těžkým mentálním nebo fyzickým handicapem.

Ano, hrál jsem maniodepresivní postavu, kluka po mozkové obrně... Vždycky říkám, že v Polsku máme vlastní Hollywood, kolik tam najdete příležitostí k různým hereckým výzvám. Jeden z mých letošních filmů Ikar vypráví o slepém pianistovi. Na téhle profesi miluju, jak mě neustále mění, když se snažím pochopit, jak funguje mozek postavy, kterou mám hrát. Často spolupracuju s psychiatrem a pořád mě to obohacuje.

Jak hluboko s vámi pak takové role zůstávají?

Někdy i ve svém reálném životě cítím určité spojení, občas třeba použiju gesto, které nepatří mě, ale mé postavě. Někdy po skončení filmu potřebuju nějaký čas na to, abych svou postavu ze svého života vyhodil.

Mezi vaše nejznámější filmy patří oscarová Ida. Pawel Pawlikowski je prý náročný režisér, který každý záběr přesně rozvrhne. Máte stejnou zkušenost?

Ano, pamatuju si, jak jsme jeden záběr opakovali víc než padesátkrát, protože jeden komparzista s žebříkem v něm šel moc pomalu. Strávili jsme s tím čtyři hodiny! To už mi připadalo na hranici únosnosti. 

S jakými režiséry byste chtěl někdy točit?

Já sám režiséry neoslovuju. Udělal jsem to jednou, řekl jsem Wojciechu Smarzowskému, jak ho obdivuju a zeptal jsem se ho, jestli by mi dal roli ve Volyni. Jenže když mi ji pak nabídl, musel jsem odmítnout, protože natáčení se mi krylo s natáčením Poslední rodiny a postava syna malíře Zdzisława Beksińského mě zajímala víc. 

Z evropských tvůrců bych rád potkal Joachima Triera či Michaela Hanekeho, i když to jsou tak velká jména, že si nedovedu představit, že se mi to splní. Zatím jde jen o sen. Akce Shooting Stars byla v tomto ohledu pro mě velká příležitost. 

Nejdůležitější pro středoevropského herce je překonat jazykovou bariéru. Pracujete na svých jazykových znalostech? 

Začátkem letošního roku jsem začal chodit na lekce angličtiny. Hodně jsem se snažil, abych se pro Shooting Stars dostal na dobrou úroveň. 

Znal jste předem další z deseti mladých evropských herců vybraných do letošního ročníku?

Poslali nám videolinky na jejich práci. To setkání bylo skvělou příležitostí, jak sdílet své zkušenosti, třeba i spolu něco podniknout. Sedl jsem si hlavně s Ardalanem Esmailim ze Švédska a Elliottem Crossetem Hovem z Dánska. 

Ardalan během berlínské prezentace vyprávěl vtipnou historku, proč se rozhodl stát hercem. Jak to bylo u vás?

Skončil jsem střední hudební školu, jako pianista jsem ale nebyl moc dobrý, tak jsem se rozhodl v hudební kariéře nepokračovat. Chtěl jsem být herec.  

Na prezentaci Shooting Stars před novináři jste dorazil s odznakem LGBT práv. Věříte v sílu filmů a filmařů něco změnit?

Já sám se o změnu snažím. Nechci být politickým hercem, ale dávám hlas svým filmům. V Polsku jsem zavedený, můžu si vybírat, v čem hraju, tak volím i podle toho, co pro mě znamenají konkrétní příběhy.