Vizionáři jsou otevřeni podivnostem, říká Ivan M. Havel

Ivan Miloš Havel

Ivan Miloš Havel Zdroj: Michael Tomeš

Ivan Miloš Havel
Ivan Miloš Havel
Ivan Miloš Havel
Ivan Miloš Havel
Ivan Miloš Havel
11 Fotogalerie
Petr Fischer

Ivan M. Havel, bratr prvního porevolučního prezidenta Václava Havla, je vědec. Věda ho baví i jako širší společenská hra, v níž se různé obory navzájem inspirují a kriticky pošťuchují, čímž se posouvají dál do nových dimenzí reality. Proto také svolil k rozhovoru na zdánlivě obskurní téma – vizionáři a vize. V bytě rodiny Havlů na Rašínově nábřeží se prodíráme lesem knih, jež má Ivan Havel připravené ke své práci v Centru pro teoretická studia, kde ve svých 81 letech stále působí. Básně, romány, populární i odborné studie, filozofické knihy. Čítárna transdisciplinarity.

Stále jste členem rady Ceny Vize 97…

… takže vlastně musím být specialista na vizionáře…

… minimálně na vize, ale to ještě uvidíme… Když se ale podívám na laureáty vaší ceny, mají něco společného.

To byl záměr Ceny Vize 97. Chtěli jsme oceňovat lidi, kteří své názory, objevy či poznatky ze svého třeba i specializovaného oboru rozšířili na širší oblast. Teď už se to dost přesouvá k lidem ze sociálních a humanitních oblastí. První laureáty jsme také znali dobře odborně. První byl Karl H. Pribram.

Neurochirurg Karl H. Pribram, sémiotik Umberto Eco nebo transpersonální psycholog Stanislav Grof, kteří tu cenu mimo jiných dostali, ti všichni nějak překračují zavedené hranice oborů a běžného pohledu na svět.

Překračují hranice a nebojí se kritiky za to, že to dělají. V humanitních vědách je to ovšem méně zřejmé, protože tam žádné hranice moc nastavené nejsou. Pro nás ale bylo důležité, že šlo o lidi, kteří opustili mainstream a vydali se vlastní cestou, která byla jednou více, jindy méně úspěšná, ale vždy svérázná a tím i podnětná.

Vystoupit z mainstreamu ale znamenalo postavit se proti vlastní komunitě.

Ano, ale to k tomu patří. Například můj přítel Zdeněk Neubauer, který tu cenu také dostal, měl za sebou velké výzkumy v molekulární biologii, ale pak zaujal k tradičnímu stylu vědy určitý odstup a věnoval se její filozofické povaze. Samozřejmě si kvůli tomu získal spoustu odpůrců. Mimo jiné právě proto, že nesnášel takové to tradiční, scientistní, materialistické pojetí vědy.

Největší rozruch jste však vyvolali cenou pro transpersonálního psychologa Čechoameričana Stanislava Grofa. Astrofyzik Jiří Grygar a jeho spolek Sisyfos mu udělili Bludný balvan za pseudovědecké postupy a šíření bludů. To je u těchto lidí možná také důležité, že ukazují limity a meze klasické vědy.

Ono to s tím překračováním hranic není příliš jednoduché. Nedá se moc zobecňovat. V souvislosti s Grofem jsem třeba nikdy neslyšel slovo vizionář, které je vůbec dost nadužívané. To slovo, jak já ho vidím, by nemělo být používáno pro žijící, stále aktivní lidi. Když ten člověk žije, je divné o něm prohlašovat, že je vizionář. To se vždycky ukáže až s určitým odstupem času. Aspoň pokud s vizionářstvím spojujeme to, že se vize nějak realizuje. Například Jules Verne byl vizionář, ale za jeho života se to tak nebralo, to byl jen spisovatel jakéhosi zvláštního druhu vědecko-fantastické literatury.

Pokud jde o Grofa, tam je to překračování hranic dáno už jeho starší prací, tím, že v šedesátých letech začínal s pokusy s LSD z hlediska psychologického. Byla to tehdy novinka a byla to doba, kdy se to ještě smělo. LSD se většinou zkoumalo se zřetelem k nějakému použití – pro lékařské, vojenské a jiné účely. Ale Grofa zajímaly otázky psychiky, proč třeba ve změněných stavech vědomí zažíváme něco, co si jinak ani neumíme představit. A celý zbytek své kariéry z tohoto zájmu čerpal. Grof měl štěstí na vstřícnou atmosféru doby, která mu jeho psychologické experimenty umožňovala, měl nesporné charizma a tím také schopnost získávat lidi, takže vytvořil téměř něco jako sektu.

Vraťme se k charakteristikám, které jste použil a které jsou možná obecnějšími charakteristikami lidí, kteří překračují hranice a mohou být tudíž vizionáři. Charizma, odvaha překračovat zavedené limity, ale i kontext doby, který musejí cítit a který jim musí přát.

Ten kontext doby určitě, což je typické třeba pro dnes nejčastěji připomínaný fenomén Silicon Valley. Dnes se sice hovoří právě o vizionářích ze Silicon Valley, ale to podle mne není zcela správně. Vizionářství si nepředstavuji jako kolektivní vlastnost. Musí tu nejprve být jednotlivec, solitér, někdo odvážný. Samozřejmě, chce-li své vize uskutečnit, potřebuje pomoc ostatních. Musí se tu propojit štěstí, náhoda, ale i technologicky zralá situace.

A navíc něco, čemu dost dobře nerozumíme, a to je intuice. To je něco jiného než charizma, je to spíš věc osobní. Intuice je schopnost přijmout nápad a okamžitě ho nezavrhnout, i kdyby byl na první pohled šílený. K tomu je třeba jakéhosi „osvícení“ – nejen abychom nápad přijali, ale abychom ho navíc vzali opravdu vážně. Pak je tu ovšem ještě něco dalšího: organizační schopnost. Většina těch, kdo mají intuici a vezmou něco vážně, nakonec přece jen skončí špatně, protože s tím nejsou schopni dál nic dělat, nedovedou nikoho strhnout a přitáhnout k nápadu další lidi.

To propagátor elektroaut a letů do vesmíru Elon Musk, kterého v přehledu vizionářů máme, asi dost dobře splňuje. Intuici a charizma má, lidi umí strhnout…

… a ještě musí mít peníze, což on vlastně taky splňuje.

Řekl byste tedy, že Musk je vizionář?

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!