Předseda sdružení Calla Edvard Sequens varuje před představou, že je jaderná energetika optimální reakcí na změnu klimatu. „Jádro nemá šanci výrazněji přispět ke globálnímu snižování emisí uhlíku vypouštěných do atmosféry. Leda že bychom stavěli jeden reaktor za druhým, desítky nových ročně. Ale to je nereálné nejen z ekonomických důvodů, ale také bezpečnostních nebo kvůli produkci problematických vysoceradioaktivních odpadů,“ vysvětluje ekolog, který zasedá ve Výboru pro udržitelnou energetiky Rady vlády pro trvale udržitelný rozvoj.
Desítky ekologických organizací se nedávno shodly ve společném prohlášení na tom, že bychom měli odmítnout rozvoj jaderné energie jako řešení klimatické krize a budoucnosti české energetiky. Zvenčí se přitom situace jeví tak, že se debata nevede o tom, zda jaderné elektrárny rozšiřovat, nýbrž o tom, kdo je bude rozšiřovat. Čím to je?
Je faktem, že v médiích se skutečně vede debata o tom, kdo bude stavět, případně zda budou stavět Rusové, což je zcela jistě nepominutelný aspekt, pokud by se měly stavět nové reaktory. Primární otázka, kterou bychom si ale měli pokládat, zní, zda je vůbec potřebujeme stavět.
A jak byste na tuto otázku odpověděl vy?
To je jednoduché: určitě nestavět.
A proč?
Protože to není jediný a dostatečný způsob řešení potřeb české energetiky, hlavně zajištění dostatku elektřiny. Jsou tady – a to už víme dlouho – také jiné cesty.
Jaké?
Je potřeba se především orientovat na snížení naší opravdu vysoké spotřeby energie. Uhelné elektrárny musíme nahradit nikoli jádrem, ale obnovitelnými zdroji. Bohužel na vládní úrovni se energetickou budoucností bez jaderných reaktorů nechce nikdo vážně zabývat. Naopak je zde tendence zesměšňovat země, které se touto cestou vydaly.
A zatímco sníme o rozšíření Dukovan a Temelína, velmi málo děláme na poli energetických úspor. Dokonce neplníme ani to, co jsme při vstupu slíbili Evropské unii. Nehnuli jsme prakticky prstem v rozvoji chytrých energetických sítí, a pokud jde o obnovitelné zdroje, tak po slibném rozjezdu, který ale nebyl příliš vydařený z hlediska cen, jsme přistoupili ke stop stavu a stagnujeme. Podíl obnovitelných zdrojů dokonce za poslední roky klesá. Ujíždí nám v tomto oboru oproti okolním zemím pomyslný vlak.
Jak dlouho by trvalo přechodné období, které bychom potřebovali k reorientaci na zdroje, o kterých mluvíte?
Je to různé. Pokud jde o elektroenergetickou síť, potřebovali bychom deset, možná i patnáct let, než se podaří postavit dost obnovitelných zdrojů i prvků na jejich integraci. Ale samotný fotovoltaický systém máte na střeše velice rychle. Postavit větrnou elektrárnu také zas tak dlouho netrvá. Vybetonují se základy, postaví připojení k síti a pak máte během týdne elektrárnu hotovou a zprovozněnou.
Avšak získat na ni povolení, to trvá třeba sedm let. Lze na tom pěkně ilustrovat přístup českých politiků k různým zdrojům. Pokud jde o jádro, stihli již prosadit několik legislativních změn pro urychlení povolování, ale pokud jde například o větrné elektrárny, jen o tom mluví.
A pokud jde o těch deset až patnáct let. Vystačili bychom si s tím, co máme?
Určitě. Je potřeba připomenout naši pozici předního světového exportéra elektřiny. Dneska vyvážíme celou produkci Temelína nebo několika uhelných elektráren. Stalo se sice v posledních několika letech určitou módou poukazovat na klesající vývoz, málokdo ale říká, proč klesal. Příčinou byla nižší výroba v jaderných elektrárnách, protože tam byly dlouhé neplánované odstávky také kvůli podvodům s kontrolami svarů. Výrazně tudíž klesla výroba elektřiny a tím pádem její vývoz.
Je podle vás vůbec něco pozitivního na orientaci naší politické reprezentace na jádro? Anebo v tom spatřujete pouhá negativa?
Vidím v tom spíše samá negativa. Pozitivem by snad mohlo být, že by tady byl velký zdroj energie. Jenže, on tady bude na sto let. Sto let nám bude formovat podobu energetiky. Přitom ta se vyvíjí zcela jiným směrem. Okolo nás je už vidět, že se vývoj ubírá směrem malých zdrojů, které jsou blízko místům spotřeby. Elektráren, které nevlastní korporace, ale družstva nebo dokonce jednotlivci.
Celá elektroenergetika se tudíž jinde postupně přebudovává. My jako bychom chtěli budovat energetický ostrov, který se bude ubírat jiným směrem. Osobně to nevidím jako šťastné. Evropa má podle mého soudu větší šanci v případě, že se energeticky propojí, když rezignuje na čistě národní pojetí energetik.
