Za svou první komedii Parádně pokecal získal nominaci na Cenu české filmové kritiky pro objev roku. Jeho druhou komedii Chata na prodej navštívilo v kinech přes 80 tisíc diváků, nyní úspěšný snímek o rodinném setkání vychází na DVD. Režisér a scenárista Tomáš Pavlíček se ale v jednom žánru zavřít nehodlá.
Jak vás napadla komedie o rodinné chatě?
Jako téměř u každého svého filmu jsem chtěl, aby to byl film osobní. A tentokrát jsem toužil vytvořit filmový rodinný portrét. Inspiraci jsem hledal u své vlastní rodiny a ukázalo se, že ty nejzajímavější situace pocházejí z chatového prostředí. S producenty Tomášem Michálkem a Jakubem Mahlerem jsme pak došli k tomu, že chata je pro současný třígenerační portrét rodiny ideální. Navíc téma chatařství v českém filmu dlouho nebylo. Už ve fázi námětu se také rozhodlo, že natočíme tragikomedii. Uvažovali jsme i o vážném rodinném portrétu, jenže to zatím není v mých schopnostech. Cokoliv, co jsem se snažil pojmout vážně, vyznívalo spíš plytce.
O komedie se ale říká, že dá víc práce, i když to tak nevypadá.
Jak pro koho. Pro mě to je ta jednodušší, přímější cesta. Při psaní scénáře jsem zjistil, že zatím nedokážu být psychologicky hluboký, naopak odpozorované postřehy tvořily dobré východisko pro stavbu decentních gagů.
Vyžaduje využívání vlastní rodiny jako zdroj inspirace hodně autocenzury?
Myslím, že do rodinných témat se má rýt a pořádně, ale je svazující psát postavy jen podle reálných předobrazů. Museli jsme je od nich odkopnout, některé víc, některé míň. Nejméně se vzdálila babička, ta říká spoustu doslova převzatých dialogů. K autocenzuře nedošlo. Měl jsem sice potom lehké výčitky, když jsem měl film představit rodině, ale to už byl hotový. Nakolik si člověk může dovolit svou rodinu vykrást, je otázka etiky. U mě to mohlo jít jistě ještě dál, ale mám strach, že pak už by nešlo o komedii.
Co pak babička říkala po premiéře na karlovarském festivalu?
Překvapivě měla pocit, že to je krásný, pravdivý film. Měl jsem velké obavy, jak bude na film reagovat. O postavě babičky jsem se s ní nijak důkladně nebavil. Dopředu jsem jí jen řekl, že tam uvidí hádky matky s babičkou, které možná bude znát a že se dopředu omlouvám. Babička však zareagovala až extrémně dobře a film za první měsíc viděla čtyřikrát.
A jak reagovali diváci na festivalech, kterým jste v létě film představil nejdřív?
Festivalové publikum je vděčné a vzalo film pozitivně. U Parádně pokecal bylo vidět, že jeho tvar byl nezvyklý a spoustě lidí nesedl. Tady mě překvapilo, že generacím rodičů a prarodičů, které moc nechodí do kina, Chata sedne hodně. Zatímco ti, co chodí do kina často, si kladou otázku, proč já, třicetiletý tvůrce, točím tenhle možná anachronický filmový tvar. Zarazilo mě, jak moc se od začínajících filmařů vyžaduje radikalita.
Vy jste navíc díky vašemu vystupování v rozhlasovém pořadu Slovo o filmu známý jako cinefil.
To možná tak vypadá, ale nemyslím, že jsem větší cinefil než například Olmo Omerzu nebo Adam Sedlák. Většina současných mladých filmařů má nakoukáno. To, že o mně se to víc ví nebo to trochu víc vykřikuju, neznamená, že jsem toho viděl víc než ostatní. Častokrát slýchám, že by ode mě někdo chtěl odvážnější tvar, ale co s tím nadělat? Chatě je častokrát vytýkáno, že nemá dostatečný autorský styl a vypravěčskou razanci, ale o to nám šlo. Měli jsme pocit, že relativně obyčejná, vkusná komedie tady dlouho nebyla. O ni jsme se pak snažili a podle mě to není malý cíl. Naopak. Možná tohle je ukázka té cinefilie. Zjistil jsem, že chatařství nesluší artový portrét, že je pro něj nejlepší relativně standardní cesta.
Jak určujete téma a tvar svého filmu?
Je to kompilace osobního uvažování, nahodilých asociací a třeba toho, co mi divácky v kině chybí. Během práce se pak téma pozvolně vynoří a většinou si i samo řekne o formální uchopení. Baví mě hledat, kde začne film ožívat, a jít za jeho energií.
Kritiky na Chatu na prodej jste také četl?
Snažím se je číst všechny a uvažovat nad nimi. Myslím si, že filmová teoretika má tvůrci pomáhat. Připomínky si beru k srdci, samozřejmě pak dá práci nebýt jimi zatížený. Jen mě štve, že spousta postřehů je vkusová, že pisatel chce vlastně vidět jiný film a vytýká mi, že ho nedostal.
Cítíte, že vás veřejnost po dvou filmech vnímá jako komediálního režiséra?
Oba své filmy chápu jako dost rozdílné komedie. Spojujícím prvkem je jemný slovní humor. Parádně pokecal ale byla stylizovaná záležitost se zcizujícím herectvím, Chata je subtilnější, civilní, snažil jsem se v ní režijně co nejmíň exhibovat. Ale ano, teď se ode mě evidentně očekává zase komedie a já nevím, jestli ji natočím. Nelze jít dál tak, že budu naplňovat očekávání. To bych nerad.
Další film připravujete opět s Lucií Bokšteflovou, která s vámi psala scénář i k Chatě na prodej. Kdy se do projektu připojila?
Mnou napsaná první verze scénáře byla hodně nedramatická, taková pocitovka, sled scén a epizod. Potřeboval jsem někoho, kdo mě naučí uvažovat dramaticky. V tu chvíli jsem začal spolupracovat s Lucií Bokšteflovou. Klasický příběh v Chatě na prodej záměrně není, společně jsme ale dramatizovali jednotlivé sekvence, abychom dostali koncentrovaný tvar, kde nebude vadit, že klasická dějová kostra chybí.
To, že film ukazuje rodinu, která se má ráda, ač jsou její členové už na sebe alergičtí, a která se sejde, aniž by u toho došlo k velkému filmové usmíření nebo rozhádání na věky, je osvěžující.
Dopředu jsme se bavili o kostlivcích, které můžeme postupně rozkrývat. Ale řekli jsme si, že jich tam tolik mít nechceme. Cílem bylo vytvořit atmosférický film a z obyčejných věcí vyhrabat lehkou poezii.
Celkem nezvyklé je i to, že mladé postavy v Chatě jsou mnohem víc ztracené než jejich rodiče.
Ztracenost mladé generace si docela držím jako téma. Už jsem se nachytal, že spíš fandím té starší generaci, že to má zvládnutější. Jak říká jeden z dialogů mezi dcerou a jejím přítelem: „V čem je problém? - Vlastně není žádný problém. A v tom je ten problém.“ Baví mě si z téhle ztracenosti a bezbřehosti dělat legraci. Jejich problémy nejsou tak velké, ale tváří se tak.
Jak se do příběhu dostal medvěd?
Náhodou. Psal jsem scénu, kdy si kupec prochází chatu s věcmi a najednou jsem si vybavil naši chatu a napadl mě kostým medvěda. My ho tam teda nemáme, ale máme tam vycpaniny a parohy. Vždycky si při psaní dovolím jednu volnou fázi, kdy může padnout jakákoliv blbost, a potom zkoumám, jestli ta blbost k něčemu bude. Chata je film i o tom, jak se za něco schováváme, a medvědí kostým je symbolem masky. A taky jsme vymysleli, že děda pořádal bojovky a s medvědem je provázána jeho poslední bojovka.
Když jsme u dědečka, sehnat do této role Jana Kačera bylo snadné?
Poslali jsme mu scénář a on řekl, že jo. To bylo jednoduché. Práce s ním pak byla trošku náročnější, on má svou hlavu, jak co udělat, já mám svojí hlavu. Nakonec jsme točili jeho i mojí verzi. Věděl jsem, že ve střižně si budu moct vybrat.
Vybral jste pak někdy i jeho verzi?
Mám pocit, že dědovo: „Ahoj…“ na konci je to jeho.
Herecké obsazení je vůbec dobře namíchané.
Z poloviny jsem vybral obsazení na první dobrou, na zbytek rolí jsem měl víc variant. A snažil jsem se opravdu o poměrně netradiční mix osobností. Zásadní pak bylo jejich herecké projevy sladit. Před natáčením jsme zkoušeli, co nejvíc to šlo a hereckými zkouškami jsem se hodně inspiroval pro celkové režijní vedení. Řadu zábavných gest a intonací přinesli herci právě během zkoušek.
