E15: Na celý hutní průmysl dopadla krize z let 2008 a 2009 velmi tvrdě. Jak postihla vaše podniky?
V hutnictví je krize permanentní jev. Poslední krize mezi roky 1999 a 2003 trvala čtyři roky. Předtím byla krize v letech 1991 až 1994. Krize na přelomu století byla svým dopadem srovnatelná s tou nynější. Jenže tehdy se týkala pouze hutnictví, zatímco teď je postižena řada dalších oborů.
E15: Navzdory recesi v hutnictví výrazně posílila v posledních letech Čína. Dostáváte se kvůli tomu do potíží?
V našem hlavním oboru, což jsou velké bezešvé trubky, narážíme na čínskou konkurenci na celém světě. Ať už jdeme do tendru v Chile, Austrálii nebo na Novém Zélandu. A vždy je levnější.
E15: Kvalita je srovnatelná?
Naštěstí zatím ne. Jediný způsob, jak můžeme přežít, je investovat do kvality a snažit se být pořád o nějaký krok napřed. Ale je vždy jen otázkou času, než nás doženou.
E15: V čem se dají trubky vylepšovat?
Zlepšovat se dá přesnost. Aby měla stanovený průměr po celé délce. Další velmi důležitá věc je tloušťka trubky, čistota vnitřního a vnějšího povrchu. To jsou operace, které na trubce doděláváte speciálními bruskami a jiným zařízením. I tohle se ale Číňané naučí.
E15: Poučili jste se nějak z předchozí krize na přelomu století?
Tehdy byly naše podniky těžce přezaměstnané. Nevědělo se ale, jaký je optimální počet pracovníků, které bychom měli mít. Snažili jsme se propouštět postupně. Když ale po krizi přišla konjunktura, najednou jsme zjistili, že nemáme dost lidí, abychom mohli vyrábět. V roce 2009 jsme si proto řekli, že propouštět nesmíme. Věřili jsme, že za dva roky krize přejde.
E15: Už jste se dostali na úroveň tržeb z doby před krizí?
Teď jsme na 70 procentech tržeb roku 2007. Je ale otázka, jestli už toto není nový vrchol výroby. Zatím nevidíme nic, co by svědčilo o opaku. V době konjunktury jsme měli zakázky na šest až dvanáct měsíců dopředu. Teď máme objednávky vždy na příští čtyři týdny.
E15: Ve kterých zemích hledáte nové odbytiště?
Teď se účastníme tendru v Uzbekistánu, který odpovídá naší měsíční výrobní kapacitě. Občas jsme ochotni přistoupit i na barterové obchody. Nyní se připravujeme na jednu soutěž, kde bychom trubkami zaplatili za dodávky nafty pro naše autobusové společnosti.
E15: Kde se platí trubkami za naftu?
V bývalém Sovětském svazu. Ale ono se takto běžně neobchoduje, to je spíš naše představa.
E15: Jaké šance máte mimo Evropu?
Hodně teď rozvíjíme obchod v Americe. Dotahujeme certifikaci pro Venezuelu a země napojené na její ropný průmysl. Ale dodáváme i do Singapuru, Austrálie, do Indie. Začíná postupně ubývat dodávek do EU a rostou dodávky mimo Evropu.
E15: Pomohl vám nějak s odbytem americký boom břidlicového plynu, díky němuž určitě vzrostla spotřeba trubek?
Na plyn se používají jiné trubky, než vyrábíme my. Ten plynový boom se ale začíná v našem sektoru promítat jinak. Cena plynu v USA je pětinová proti Evropě. Tamní výrobní náklady klesají a americké výrobky nám mohou snadněji konkurovat.
E15: Povede krize k nějaké větší konsolidaci na hutním trhu?
Na trhu je nás moc. Bude na něm docházet ke koncentraci. Možná to začne od těžařů železné rudy, kteří jsou na světě tři dominantní. Ti si možná zapráci čnou kupovat zpracovatele a budou se vytvářet vertikálně integrované celky. Podobně jako v petrochemii.
E15: Na vaše firmy si už někdo dělá zálusk?
My jsme malí. Kdyby přišel velký hráč a měl o náš sortiment zájem, může nás koupit lehce. Pokud bychom se dohodli. Hledám ale spíše spojenectví ve spolupráci. Nerad bych, aby to skončilo třeba tak, že nás někdo koupí a pak provozy zavře.
E15: Už někdo z větších hráčů projevil zájem?
V bezešvých trubkách by připadalo v úvahu nějakých patnáct firem. Čas od času někdo projeví zájem, ale než se na něčem stačíme dohodnout, vypukne nová krize. A vše se převrátí na hlavu.
E15: Jedním z opatření, kterým jste chtěli překlenout krizi, byla výstavba fotovoltaických elektráren. Proč jste si vybrali zrovna tento obor?
Protože jiná příležitost v našem sortimentu nebyla. Vezměte si, že co jeden megawatt instalovaného výkonu, to 40 tun našich trubkových konstrukcí. My děláme celý cyklus od výroby trubek přes výrobu konstrukcí až po jejich pozinkování a montáž. Dalo to zhruba 650 lidem, které bychom jinak museli propustit.
E15: Dá se s tímto výrobním programem ještě prosadit, když řada států rozvoj solárních elektráren přehodnocuje?
Jsme schopni s ním ještě dva roky přežívat. Máme několik rozdělaných projektů v Bulharsku a na Ukrajině. Otázka je, jak se to povede dotáhnout do konce. Bulhaři jdou na fotovoltaiku relativně rozumně, takže tam to vypadá slibně. Jsou tam nízké výkupní ceny. Kilowatt vyjde na tři koruny. I proto, že tam slunce svítí 1700 hodin, u nás v Chomutově to je 950 hodin. Zakázky pro Ukrajinu by znamenaly práci pro stovky lidí na letošní a příští rok.
E15: Dvě vaše sluneční elektrárny vyšetřuje policie, protože získaly licence za podezřelých okolností až v poslední možnou chvíli, na silvestra 2010. Proč jste je nepostavili dřív?
Ono to vypadá jako honění licence na poslední chvíli jenom na první pohled. Celý projekt se začal připravovat v roce 2009. Na těch dvou problémových elektrárnách jsme měli 99,7 procenta prací fyzicky hotových do 30. listopadu. Dodělávali jsme montážní práce, které z celého objemu investice 1,1 miliardy korun byly možná za pět či 10 milionů.
E15: V čem byl tedy problém?
V Chomutově jsme podcenili bezpečnost. Areál jsme nechali neoplocený. Tím, jak spěchali s výstavbou všichni, mnozí si k nám chodili „půjčovat“, co jim chybělo. Nebyla tehdy síla na to o všech ztrátách vést evidenci. Bezpečnost jsme pak vylepšili, udělali jsme oplocení, najali bezpečnostní agenturu. Přesto jsou pořád krádeže na denním pořádku. Tento fenomén přispěl ke zpoždění. Ty závady ale nebyly zásadní.
E15: Dnešní vedení Energetického regulačního úřadu to ale vidí jinak.
Přirovnal bych to k tomu, že stavíte mrakodrap a před kolaudací vám v jednom patře teče záchod a ve druhém kape voda z kohoutku. Toho 31. prosince jsme tam měli kontrolu, u které bylo 25 odborníků. Představte si, že by dnes přišla kontrola na kteroukoli elektrárnu a našla tam nedostatek v jedné z desítek revizních zpráv. A výsledek by byl, že by tu elektrárnu zavřela. To by přece bylo absurdní. Ta kontrola přece dá lhůtu na odstranění závad a teprve při jejich nesplnění může přistoupit k omezení licence nebo k jejímu odebrání.
E15: Tlak na získání licence ještě v roce 2010 ale musel být velký, protože jinak by se návratnost investice výrazně prodloužila.
Ano, ale jde o princip. Dnes spousta firem dostává různé dotace, které jsou podmíněny termíny. Když se zpozdí, dostanou pokutu. Nikdo neřekne, že jste tady postavili areál, silnici či most a teď ho musíte zbourat, protože jste se zpozdili o dvě minuty dvacet vteřin. My jsme měli kalkulace na danou výkupní cenu. Na ni jsme měli půjčené peníze. Banky si žádosti o úvěr analyzovaly třeba půl roku. Každý v tom viděl tu jistotu, že za tím byla garance státu. Netušili jsme, že ten, kdo tu výkupní cenu počítal, si neuměl spočítat dopady.
E15: Šel byste po této zkušenosti do jiného projektu, za kterým by stál stát jako garant cenových podmínek?
Uvažoval bych už úplně jinak. Tehdy jsem to bral tak, že nad garancí státu není třeba moc přemýšlet. Utvrzovaly nás v tom i banky, které tvrdily, že do financování půjdou, protože za tím stojí stát a protože je to dlouhodobý byznys. V budoucnu bych se do podobných projektů s garancí státu pouštěl jen mírně a při zemi.
E15: Dá se toto riziko, že stát totálně změní podmínky, nějak eliminovat?
Nedá. Jediné, co se dá udělat, že bych do toho nešel v takovém rozsahu. Nebudoval bych za milion, ale jen za sto tisíc. Aby se minimalizovaly potenciální ztráty.
Zdeněk Zemek (61)
Pracoval ve Slováckých strojírnách v Uherském Brodě a v Železárnách Veselí v různých funkcích, později jako obchodní náměstek. V roce 1990 založil obchodní družstvo Morava Zlín. V devadesátých letech provedl akvizice železářských firem Železárny Veselí, Železárny Hrádek, Železárny Chomutov a Válcovny trub Chomutov. Začlenil je do holdingu Z-Group, do něhož patří i dopravní firmy a lázně. Je majitelem prvoligového fotbalového klubu FC Slovácko s fotbalovou akademií, která má přes 400 mladých chlapců a děvčat. Ve spolupráci s městem Uherské Hradiště v roce 2012 otevřel Galerii Joži Uprky.
