Zkušenost je silnější než slovo, říká hvězda dramatu 120 BPM Nahuel Pérez Biscayart | E15.cz

Zkušenost je silnější než slovo, říká hvězda dramatu 120 BPM Nahuel Pérez Biscayart

Zkušenost je silnější než slovo, říká hvězda dramatu 120 BPM Nahuel Pérez Biscayart
Nahuel Pérez Biscayart ve filmu 120 BPM
• 
ZDROJ: Film Europe

Iva Přivřelová

Dvaatřicetiletý Nahuel Pérez Biscayart se stal jedním z objevů loňska. Talent, který už v roce 2014 dostal na karlovarském festivalu cenu pro nejlepšího herce, pochází z Argentiny, přesto teď patří mezi největší naděje francouzského filmu. Jeho výkon v roli kluka umírajícího na AIDS v dramatu 120 BPM, který mu vynesl sošku Césara i nominaci na Evropskou filmovou cenu, si nyní můžete připomenout díky dvd z edice Be2Can.

Loni jste se objevil hned ve dvou úspěšných francouzských filmech, kromě 120 BPM i v adaptaci knihy Na shledanou tam nahoře. V obou vaši postavu definoval její zdravotní stav, v 120 BPM umíráte na AIDS, v Na shledanou tam nahoře vám po první světové válce chybí kus obličeje.

Máte pravdu, toho spojení jsem si ale tehdy vědom ani nebyl. U mě vše přichází ve vlnách. Některé roky hraju jeden typ postav, pak se to změní. Nicméně obě natáčení byla dost odlišná. Na shledanou tam nahoře mělo větší rozpočet, nemohli jsme tudíž moc ztrácet čas, všechno jsme nacvičili předem. Tón filmu je víc extravagantní, hráli jsme v tradici commedie dell’arte. U 120 BPM bylo vše mnohem intimnější. Snažili jsme se najít vnitřní elektřinu, která ty kluky v aktivistickém hnutí ACT UP spojovala, a soustředili jsme se jen na hraní. Na shledanou tam nahoře byl větší spektákl, v němž hrají roli i další prvky filmu.

120 BPM se odehrává na začátku 90. let, v době epidemie AIDS, kterou si sám nepamatujete. Režisér filmu Robin Campillo ovšem v ACT UP sám působil. Kolik vám toho řekl o svých zážitcích?

Nejen Robin byl tehdy aktivista, ale i spoluscenárista Philippe Mangeot a jeden z producentů Hugues Charbonneau. A každou scénu, kterou ve filmu vidíte, někdo z nich prožil. 120 BPM je opravdu velmi intimní snímek, tvůrci se nám snažili předat všechny emoce. K tomu jsme si všichni dělali vlastní rešerše. Navštívili jsme audiovizuální archivy ve francouzském Národním institutu, kde mají všechno dobové zpravodajství. Četli jsme knihu od spoluzakladatele ACT UP v Paříži Didiera Lestrada, v níž s humorem a zasvěceně převypravuje všechny historky. Také jsem se podíval na dost syrový dokument Silverlake Life, který vytvořilo několik HIV pozitivních kluků, kteří se navzájem točili po propuknutí nemoci AIDS. Materiálů jsme měli k dispozici hodně. Nikdy jsme se ale nesnažili tu dobu napodobovat. Film vznikl ze setkání naší generace s generací, která to zažila. Nejde o životopis. Robin chtěl, abychom si všechno zpracovali podle sebe, a tak vytvořili pro ten film něco nového.

Detailní pohled na boj o život s HIV

Jaká scéna pro vás byla v 120 BPM nejnáročnější?

Vlastně každá. Když jsme ten scénář četl, bál jsem se. A brečel. Každá scéna je nebezpečná, v každé je risk, úzkost, nikdy si tam nejdu jen tak koupit třeba pomeranče. Všechny scény v nemocnici byly dost těžké. Robin chytře rozhodl, že budeme točit chronologicky. Pak se stačilo jen otevřít, uvědomit si, co vaše postava opouští a k čemu směřuje, a emoce přišly samy. Při zkouškách jsme přitom často byli mimo, nemohli jsme najít tu správnou polohu. Při natáčení jsme své city naopak museli držet, byl to hodně intenzivní zážitek. Osobní, intimní a řekl bych i reálný, ačkoliv s postavou Seana nemám nic společného. Jenže naše fikce zrcadlila realitu. Na začátku jsem se účastnil debat s ostatními jako Sean, pak jsme s Arnaudem Valoisem zůstali sami a ostatní už nevídali. Navíc nejsem Francouz a musel jsem se naučit mluvit ve francouzštině rychle. Zatímco ostatní švitořili a mohli improvizovat, já se třásl. Už jsem ve francouzštině hrál, ale ve scénách mezi dvěma, třemi lidmi a ty můžete trochu dostat do svého tempa. Když je kolem vás stovka lidí a všichni melou, musíte se přizpůsobit vy. Docela jsem s tím bojoval.

Rytmus 120 BPM je hodně spjatý s hudebním doprovodem. Měli jste ho k dispozici už při natáčení?

V podstatě ano, Arnaud Rebotini měl v té době hudbu už skoro celou složenou. Taneční scény v klubu jsou ve filmu důležité, vidíte v nich, jaký život by ti lidi měli, kdyby je netrápila nemoc AIDS. V těch okamžicích nemyslí na svůj aktivismus. Když jsme natáčeli poslední scénu, moje postava už byla mrtvá, tak jsem jen pozoroval ostatní v bílém tančící ve stroboskopech a došlo mi, jak odvážní všichni byli. Jak moc chtěli žít, i když kolem nich byla smrt.

Myslíte, že naléhavost, strach a rebelie tehdejších aktivistů dneska chybí?

Asi ano, proto se tomu filmu dařilo tak dobře. Žijeme v době, kdy se každý schovává za monitor, pořádná komunikace neexistuje, lidi mají pocit, že dělají něco radikálního, když postují nějaký svůj názor na sociální sítě. Pak vás dojme, když ve filmu jako 120 BPM vidíte, co všechno lidi dokážou, když se spojí. Reálné změny vyžadují sílu masy. To vidím třeba i v Latinské Americe, kde se snažíme přes dědictví všech diktátorských režimů spojit proti nelidským vládám.

Je téma politického aktivismu v 120 BPM důležitější než téma AIDS?

Já to neooděluju. Nemocným aktivistům šlo o život, neschovávali se a soukromý problém změnili v problém veřejný. Způsob jejich zápasu o přežití byl i politický. V tom je také síla tohoto filmu. Jedna vrstva se skládá vedle druhé a spolu ukazují, že každý mocný boj vychází z osobní bolesti nebo zoufalství.

V Česku se ambasadorem snímku stal sexuolog Ivo Procházka a jeho premiéra se využila i k určité osvětě o problému HIV. Zapojil jste se jako herec také do podobné debaty?

Já nejsem expert, vše, co jsem se o HIV naučil, vím hlavně díky tomuto filmu. Ale někteří jiní herci jako Antoine Reinartz jsou do té problematiky ponoření víc a využívali diskuse a rozhovory k promluvám o současné situaci HIV pozitivních. Já můžu říct jen to základní. Ale je skvělé, že se 120 BPM dá použít i ke vzdělávání. Vím, že ho promítali třeba na některých středních školách.

Oslovili vás po premiéře filmu lidé, kteří tu dobu zažili?

Po každém promítání. Ale myslím, že ti, kterých se ten film dotýká nejvíc, za námi nechodí, protože to nezvládnou. Jednou v New Yorku jsem zašel před debatou po filmu na záchod a tam seděl na zemi muž. Když mě uviděl, poděkoval mi za film. Když jsem se ho zeptal, co tu dělá, když se stále promítá, odpověděl, že musel odejít, protože už to nedával.

Recenze: Melodrama Zrodila se hvězda ukazuje zrození herečky Lady Gaga a režiséra Bradleyho Coopera

Čím to, že má snímek tak silný ohlas?

Protože o těchhle věcech nikdo nemluvil, ne takhle politicky a intimně, určitě ne v Evropě a v USA o AIDS pojednávala hlavně melodramata. Proto na 120 BPM lidi reagují, jako by šlo o současný příběh. Bylo to jako noční můra. A teď někdo rozsvítil a vy se konečně na to trauma můžete podívat. Mezi všemi těmi mladými, kteří umírají sami a starají se jeden o druhého, skoro nevidíte dospělé. Pro ty, kteří cítí vinu, že tehdy nic nedělali, může 120 BPM znamenat katarzní zážitek. Ten film se lidí dotýká i fyzicky, také to je na něm politické. Protože nejvíc, co můžete udělat, abyste změnili něčí paradigma, je nechat je něco zažít. Ne je poučovat. Zkušenost je mnohem silnější než slovo.

Objevil jste se i ve filmu o Stefanu Zweigovi Před ranními červánky. Když hrajete ve filmech z minulosti, snažíte se do sebe konkrétní dobu co nejvíc nasát?

Rád filmy využívám jako příležitost ke studování a učení nových věcí, ale nepokládám to za nutné. Můžu se pustit do hloubky jako u 120 BPM, nebo pokud cítím, že má postava je naivní, nutím se nic moc nenačítat. Záleží, co má role vyžaduje. Někdy je lepší zůstat nevědomý, aby vás mohlo naplnit něco nového.

Autor: Iva Přivřelová
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!