Adéla Válková: Evropská imigrační politika nepřímo zabíjí

Proč jste se rozhodla i přes své náročné studium vydat se na Lesbos a strávit tam dny pomáháním jako dobrovolnice?

Přišlo mi to přirozené. Bylo pro mě těžké učit se právní principy fondů a tvářit se, že je to děsně důležité, zatímco se na hranicích našeho kontinentu topí stovky lidí. Kvůli pracovním povinnostem se mi na podzim nepodařilo odjet pomáhat na Balkán, ale nakonec jsem si prodloužila vánoční prázdniny a zamířila do Řecka. Částečně jsem jela i proto, že se zajímám o lidská práva a uprchlická krize je aktuálně velké téma. Chtěla jsem tu situaci vidět na vlastní oči a mluvit s lidmi, kteří utíkají.

Adéla Válková

V čem spočívá na Lesbu pomoc dobrovolníků z Czech teamu?

Jak na Lesbu, tak na Balkáně je Czech team známý pojem, zčásti i kvůli své efektivitě a ochotě dělat práce, do kterých se jiným organizacím moc nechce. Na ostrově Czech team spravuje sklad s oblečením, odklízí vesty a čluny ze skalnatých částí pobřeží, aby nelákaly připlouvající lodě na nebezpečná místa, spolupracuje s místním obyvatelstvem a jako jeden z mála drží noční hlídky na severní pláži Eftalou. Součástí toho je i pomoc při vyloďování. Tyto práce patří mezi dlouhodobější a méně atraktivní, ale rozhodně přinášejí více užitku než aktivity některých dobrovolníků, kteří si na ostrov s nadsázkou přijeli udělat selfie se syrským dítětem.

Czech team nezaštiťuje žádná velká charitativní organizace. Jak tedy zvládá vše, co se týče prostředků a organizace jeho aktivit v Řecku?

Každý z dobrovolníků si platí většinu nákladů sám. Někteří lidé na svou cestu pořádají sbírky, občas se konají benefiční akce, ze kterých se dobrovolnické aktivity sponzorují. Já osobně jsem omezila vánoční dárky a místo toho peníze věnovala na letenku. Čas od času se objeví někdo, kdo je ochotný přispět větší částkou, což je vždy vítáno. Dobrovolníci na ostrově opravdu nežijí v žádném luxusu a šetří, kde se dá. V neposlední řadě aktivity finančně podporuje organizace Pomáháme lidem na útěku.

Společně s Czech teamem na místě operují další malé i velké humanitární organizace. Jaký je jejich společný cíl? Stojí tyto organizace za viditelným rozdílem situace v Řecku?

Pozastavila bych se nad pojmem společný cíl. Právě ten totiž dobrovolnickým skupinám na ostrově chybí. Mísí se velké organizace, například Greenpeace, s jednotlivci, kteří se rozhodli přijet, jak se říká, na vlastní triko. Nejedná se o ideologický rozpor, ale spíš o nekoordinovanost. Přestože se zástupci jednotlivých skupin snaží pravidelně scházet a domlouvat, řekla bych, že by jejich celková práce mohla být mnohem efektivnější. Chybí centrální těleso. Právě tady vidím jedno z největších selhání Evropy, která by měla být od začátku na místech jako Lesbos „leader“, jelikož k tomu má prostředky i politickou platformu. Místo toho ale složitě vyjednává kusá a nestrukturovaná řešení, která v lepším případě nikomu nepomáhají, v horším situaci objektivně ještě zhoršují.

Každý tedy pomáhá podle svého uvážení, zaměření a prostředků. Některým větším organizacím jako Lékaři bez hranic se podařilo zajistit si loď, díky čemuž mohou pomáhat přímo na moři v případě, že se stane nějaké neštěstí. Mezi mnohé další dobrovolnické skupiny kromě Czech teamu patří třeba Dirty Girls, které perou špinavé oblečení z charitativních sbírek, aby se mohlo znovu využít. Každý si najde svou činnost, kterou může nějak přispět. Jedno je ale potřeba říct jasně – práce dobrovolníků možná není skvěle koordinovaná, ale bez nich by se na Lesbu dál vyplavovaly mrtvoly a zmatení lidé v zoufalém stavu by tábořili po celém ostrově. Situace na Lesbu bez dobrovolníků by byla rozhodně horší, než je dnes.

Zajímají se politici o činnost Czech teamu? Je s ním některý z českých politiků v kontaktu?

Někteří lokální politici jsou dokonce v Czech teamu přímo zapojení a jezdí pomáhat, především na Balkán. Na celorepublikové úrovni dochází k uznání dobrovolníků jen velmi zřídka. V listopadu minulého roku premiér Sobotka osobně poděkoval zástupcům Czech teamu, práci dobrovolníků několikrát ocenil i v médiích. Víc ale nejspíš očekávat nemůžeme. Být spojovaný s těmi, kteří lidem na útěku pomáhají, v České republice není zrovna politický jackpot.

Jací jsou lidé v konkrétních organizacích? Liší se zásadně jejich pohled na uprchlickou krizi, jejich obecný světonázor a politický náhled na situaci, nebo byste řekla, že pomáhat jezdí určitá skupina studentů a mladých lidí, která sdílí podobný pohled na svět?

Rozhodně se nedá popsat prototyp dobrovolníka nebo dobrovolnice na Lesbu. Pomáhat přijíždí lidé nejrůznějších národností, věkových skupin i profesí. Na druhou stranu je asi zřejmé, že dobrovolnictví a pomoc obecně nejsou témata blízká všem. Takový člen skupiny Islám v ČR nechceme například vidí větší smysl v pořádání dýchánků na Václavském náměstí, a tak na něj na Lesbu nenarazíte. Mnoho dobrovolníků, kteří nejsou přímo zaměstnanci větších organizací, mají blízko k sociálnímu zaměření. To ale není pravidlem. Přijíždí také velké množství studentů. Náhled dobrovolníků na uprchlickou krizi určitě není jednotný, v názorech na její řešení se často liší. Všichni se ale shodují v jednom - není v pořádku nechat lidi na útěku topit se, mrznout a hladovět. Politická řešení mohou následovat, ale pomoc na Lesbu je potřebná bezprostředně, bez ohledu na ideologii.

Jak to na místě probíhá, když k ostrovu připlují nové lodě plné uprchlíků?

Moře mezi Tureckem a Lesbem dobrovolníci a organizace poměrně dobře hlídají, takže se ví o přijíždějících lodích s předstihem. To dává dobrovolníkům dost času dojet na místo, případně se snažit loď navigovat na hlavní pláž, kde je zázemí a zásoby oblečení. Je samozřejmě rozdíl, jestli přijede několik desítek lidí na gumovém člunu, nebo řádově více v lodi.

Prvním úkolem je bezpečně dostat lidi na pevninu – děti, ženy a potom muže. Pokud se to podaří, i jejich osobní věci. Toho se ujímá tým záchranářů v neoprenech. Na pevnině se potom lidé mohou převléct, ohřát a dostanou vodu. Tady se také v případě potřeby poskytuje první pomoc. Poslední fází je předat lidem alespoň základní informace a připravit je na odvoz do tábora.

Zní to poměrně jednoduše, ale realita je jiná. Celá situace se může odehrávat ve velkém zmatku, navíc často v noci a ve špatném počasí. Lidé z Turecka přijíždějí vystresovaní a ve špatném stavu. Praxe je taková, že skupina zaplatí za odvoz pašerákovi, který následně jednomu z nich přiloží pistoli k hlavě a řekne, že pokud chtějí odjet, tak musí řídit sám. Ti lidé nasedají s tím, že neví, jestli přežijí. Člunům často během cesty dojde benzín, takže buď zbytek pádlují, nebo nedojedou. Při čištění pobřeží jsme nacházeli dětské rukávky do bazénu místo záchranných vest. Ty podmínky jsou naprosto směšné.

Jaké jste měla v takovém okamžiku pocity?

Rozhodně je to napoprvé emotivní zkušenost. Zvlášť když víte, čím vším už si lidé prchající před válkou museli projít a že se jedná teprve o začátek dlouhé a velmi náročné cesty. Když přijedou na pevninu, bojí se, neví, co se bude dít dál, jestli je někdo nezatkne. Děti pláčou, promočené maminky křičí a snaží se je najít. Velkým problémem je také jazyková bariéra, tlumočníků je vždy nedostatek. Naštěstí Syřané zpravidla umí velmi dobře anglicky, takže z vlastní iniciativy do tábora odjíždějí jako poslední a dobrovolníkům sami pomáhají.

Jaký byl tvůj nejsilnější zážitek na Lesbu?

Po vylodění, když už se situace trochu uklidnila a lidé čekali na autobus do tábora, jsem si všimla asi pětileté holčičky, která se tiskla k tatínkovi. Šla jsem jí dát lízátko. Měli jsme je pro děti v zásobě. Když jsem ji ale oslovila, vůbec nereagovala. Měla jen nepřítomný pohled a třásla se. Byla v naprostém šoku. V té chvíli jsem si uvědomila tu neskutečnou nespravedlnost. Žádné dítě na světě si tohle nezaslouží. V Londýně občas hlídám dvojčata, která jsou zhruba ve stejném věku. Je děsivé uvědomit si takový kontrast – dvojčátka v noci leží v postýlkách se svou oblíbenou hračkou a oběma rodiči ve vedlejší místnosti, zatímco tahle holčička se ve stejnou chvíli vystrašená třese na pláži v Řecku. Jediným důvodem je část světa, ve které se náhodou narodila. Zároveň jsem ale cítila ohromnou bezmoc, protože jsem věděla, že jí nemůžu nijak pomoct.

Jak vnímají situaci na Lesbu místní obyvatelé? Spolupracují s dobrovolníky i oni?

Spousta místních obyvatel především sama pomáhá. Na začátku krize byli právě místní těmi, kteří lidem prchajícím před válkou pomáhali, když byla situace nejhorší a na ostrově ještě nepůsobili organizace ani dobrovolníci. Byli to řečtí rybáři, kteří lovili z moře těla utonulých. Kromě toho ale také hodně pomáhají dobrovolníkům. Majitelé turistických apartmánů je dobrovolníkům pronajímají za sníženou cenu, místní po rozlehlém ostrově dobrovolníky vozí ve svých autech. Jeden pán z vedlejší vesnice nám během noční služby na pláži přivezl dřevo, abychom si měli čím topit. Situace jim rozhodně není ukradená.

Na obyvatele míst jako je Lesbos má podle mě uprchlická krize největší dopad. Zajímavé je, že se u nich nesetkáte s protesty, tak jako se dějí například v Praze. Tváří v tvář utrpení konkrétních lidí se Řekům na ostrově těžko říká: „My vás tu nechceme“. Raději přiloží ruku k dílu, aby byly následky co nejmenší. Ostatně obyvatelé Lesbu jsou nominováni na Nobelovu cenu míru. Myslím, že mluvím za všechny dobrovolníky, když řeknu, že zaslouženě.

Především na Facebooku se čas od času začnou šířit fotky z míst, na kterých určitou dobu uprchlíci pobývali. Zachycují nepořádek, který po sobě dotyční zanechávají. Některé lidi utvrzují v názoru, že si materiální pomoci neváží. Co byste těmto lidem vzkázala?

Mám pocit, že obsah sociálních médií je jeden velký „confirmation bias“ – uživatelé slyší, co slyšet chtějí. Tomu, co jim do předem vytvořené představy nezapadá, nevěnují pozornost. Co se týče poukazování na nepořádek, jde podle mě i o absenci selského rozumu. Když několik dní lidé kempují v hrozných podmínkách a potom můžou jít dále s tím, že nevědí, kam jdou nebo jak dlouho budou na nohou, nepotáhnou s sebou promáčené a zabahněné spacáky a stany. Stejně tak když máte na místě stovky lidí, ať už je to hraniční přechod nebo letní festival, a každému dáte zabalenou sušenku a banán, na zemi prostě zůstanou obaly od sušenek a banánové slupky. Nehledě na to, že tam pravděpodobně ani nejsou koše. Stavět na tom kritiku poskytování pomoci je nesmyslné. Ten problém je tolik uměle nafouknutý, že jeden Iráčan hned po vystoupení ze člunu začal sbírat odpadky na pláži, které nejspíš ani nebyly od uprchlíků, aby ukázal, že jejich nepořádnost je jen předsudek. Je to absurdní.

Máte pocit, že se u nás lidé staví odtažitě k humanitární pomoci uprchlíkům v evropských státech prvního kontaktu, jako je i Řecko, protože se nás bezprostředně netýká?

Řekla bych, že spíš než negativní postoj k humanitární pomoci má velká část Čechů negativní postoj k čemukoliv, co je spojené se slovem uprchlík. To potom vede ke kritice pomoci – i s ní jsem se setkala. Ta je ale jen malou součástí řetězce zloby způsobené strachem z neznámého. Nutno podotknout, že celá uprchlická krize se Česka v porovnání s Řeckem nebo Německem jaksi bezprostředně netýká, což ale mnohým nebrání se k ní velmi angažovaně vyjadřovat. Ale nerada bych všechny házela do jednoho pytle. I v Česku existuje nemalá komunita lidí, čítající i několik politiků, kteří dokáží uvažovat racionálně.

Přinese dobrovolnictví v takové podobě člověku do života nějakou zásadní změnu?

To je hodně individuální. Vím o lidech, kterým pomáhání na Lesbu změnilo život – rozhodli se opustit práci, která je nebavila, nebo udělali jiné důležité rozhodnutí. Když to přeženu, být na Lesbu je trochu jako být na jiné planetě. Dennodenně se můžete dostat do velmi vypjatých a emotivních situací, zároveň se pohybujete mezi dobrovolníky, ke kterým máte pravděpodobně blíž než k průměrné skupině obyvatel. Společně s uvolněnou atmosférou řeckého ostrova se tak dostáváte do situace, kde se cítíte úžasně a strašlivě zároveň. Za takových podmínek si spousta lidí hodně věcí uvědomí. Navíc potom není úplně lehké vracet se do reality.

Změnila pomoc na Lesbu nějak váš pohled na uprchlickou krizi?

Neřekla bych, že se můj pohled změnil, spíš se na základě vlastní zkušenosti vykrystalizoval. Mezi lidmi přijíždějícími na Lesbos byla spousta lidí prchající z válečných konfliktů, kteří potřebují naši pomoc. Stejně tak mezi nimi byli i tací, jejichž životní situace je sice v porovnání s evropským standardem bezútěšná, ale doma jim nehrozí smrt. Vzhledem k počtu lidí na útěku je z určitého pohledu legitimní tyto dvě skupiny oddělovat a pomáhat jen těm, kteří to potřebují nejvíce, jak se o to ostatně Evropa od konce minulého roku pokouší. Reakce EU a evropských států je ale zoufale neefektivní a nepromyšlená. Neřeší příčinu a následky ještě zhoršuje. Není podle mě přehnané tvrdit, že evropská imigrační politika v tuto chvíli, ač nepřímo, zabíjí. Ať už tato krize dopadne jakkoliv, bojím se, že na Evropu nebude mít ty nejhorší následky poskytnutí azylu lidem prchajícím před válkou. Pokud Evropu něco zničí, bude to ona sama.

Jakým způsobem mohou poskytnout Czech teamu podporu Češi, kteří se nechtějí vydat na Lesbos osobně, ale rádi by se na pomoci připlouvajícím uprchlíkům podíleli?

Pokud ví o někom, kdo se na ostrov chystá, mohou mu pomoct s výdaji – příspěvek rozhodně žádný dobrovolník neodmítne. Další cestou je uspořádat benefiční akci, ať už koncert nebo třeba výstavu, a výtěžek z ní potom může putovat na aktivity Czech teamu. Zájemci o tuto možnost či potenciální individuální dárci mohou více informací zjistit na www.pomocuprchlikum.cz. Na závěr doporučuji na Facebooku sledovat skupinu Jedu pomáhat uprchlíkům na Lesbos, kde Češi z Lesbu pravidelně sdílejí, co se událo, a zároveň si tam lidé předávají aktuální informace