Rameno na rameni, maska na obličeji, černé oblečení, v rukou notebooky promítající videa z velkochovů nebo laboratoří a cedule s nápisem Pravda. Cube of truth neboli Kostku pravdy vytváří aktivistky a aktivisté organizace Anonymous for the Voiceless v ulicích po celém světě. Co se na jatkách děje, proč každý může přejít na veganství a o tom, jak moc je AV úspěšná, jsme mluvili s její brněnskou zástupkyní Alexandrou Mateáskovou.
Říkáš o sobě, že jsi veganka? Jak se stavíš k opěvované a zároveň nenáviděné kategorizaci na vegetariány nebo vegany?
Není to jenom o tom, co já jím. Je důležité vědět, že veganství má i pozitivní dopady na planetu, zdraví lidí a podobně. Jak pro mě, tak pro Anonymous for the Voiceless je stěžejní, že to děláme kvůli zvířatům, protože to ona trpí. Veganství se stalo mainstreamem. Pro mě je to ale životní styl, nemůžu nikdy říct, že končím s veganstvím. Nemůžu skončit s něčím, co je mojí etickou hodnotou. Můj život je postavený na respektu k jiným druhům a k planetě, s tím těžko můžu skončit. Pro mě je to víc než to, co jím nebo co si oblíkám.
Když už jsi organizaci zmínila, můžeš popsat, jak AV funguje a o co se v principu snaží?
Organizace vznikla jako skupinka aktivistů, která postupně narůstala až do globálního hnutí, které má kolem tisícovky chapters po celém světě, kromě Antarktidy na všech kontinentech. Celý koncept musí být tak jednoduchý, aby se dal multiplikovat mezi lidi, a zároveň natolik zajímavý, aby fungoval. Myslím si, že tohle je klíč k úspěchu. Je to jasná vize, samotný název odkazuje ke zvířatům, k těm, co nemají hlas, a ke konci jejich otroctví. Jsme zaměření na free street aktivismus.
Základem jsou Cube of truth, tedy Kostky pravdy…
Ano, prostřednictvím nich, tedy jakýchsi perfomancí, předáváme naši message lidem. Všude na světě jsou stejné, všude je náš cíl stejný. Podáváme svědectví o tom, co otroctví zvířat skutečně znamená. Protože my se tady bavíme o jatkách, o velkochovech, nikdo ale nevnímá, co se tam doopravdy děje. Všichni si myslíme, že víme, jak to tam vypadá, ale něco jiného je to na videu opravdu vidět a ještě docela něco jiného je vidět to v reálu. Navíc nejde jen o velkochovy, jde o všechna zařízení a místa, v nichž jsou zvířata zneužívána a násilně držena kvůli lidskému užitku (výlovy, líhně, vivisekce, cirkusy a mnoho dalších).
Mají masky a černé oblečení nějakou symboliku, nebo je jejich úkolem jen upoutat pozornost?
Je to hlavně kvůli tomu, aby byl vizuál zajímavý a přitáhl pozornost. Masky samozřejmě lehce odkazují k Anonymous jako takovým, tedy že společně bojujeme proti nějaké nespravedlnosti nebo bezpráví. Praktická výhoda masek je to, že když ji máme na obličeji, lidé spíš přijdou blíž. Necítí se být pozorováni. Černá znázorňuje pravdu a zároveň nic neodpoutává pozornost od záběrů.
Když se kolemjdoucí u záběrů zastaví, jak postupujete?
Ti, kteří jsou součástí Kostky, nereagují nijak. Vždy jsou s nimi i ti, kteří pak s lidmi začnou mluvit. Bavíme se s nimi o emoční rovině, jak to na ně působí. A s většinou to prostě něco dělá, protože jsme nastavení tak, že s bytostmi soucítíme. Zároveň ale podvědomě víme, že tyto konkrétní emoce máme potlačovat. Je to pro nás obrana, abychom dokázali přežít. Problémem je hlavně systém, který je od základů postaven na zneužívání jiných živočišných druhů.
Jaká je zpětná vazba na videa? Co je nejčastějším argumentem proti vaší činnosti?
Většinou všichni říkají „Tohle jsem nikdy neviděl“, „Nevěděla jsem, že se tohle děje“ a podobně. Argumentem proti je třeba „Ale my bereme vajíčka od babičky“ a „Maso máme z malochovů“ nebo „Bez masa bych nepřežila“. Když to tak v Kostkách posloucháme, tak mám pocit, že většina populace jí jen biomaso a má vajíčka jen od sousedů. (smích) Někdo říká, že to není pravda, že ukazujeme záběry něčeho, co se běžně neděje, že je to jen nějaký úlet. Je to prostě přirozená obrana. Ve chvíli, kdy se s tímto setkáte, chcete se automaticky ospravedlnit tím, že to není vaše chyba. My se ale nesnažíme lidi obviňovat, spíš edukujeme, co s tím můžeme udělat.
Je právě ukazování těchto záběrů ideální metodou, jak lidem otevřít oči?
Nejsem si jistá, jestli ideální, ale je to dobrý způsob. Podle reakcí na Anonymous víme, že člověk spíš odchází s pocitem prozření a odhodláním to řešit. Někdy se k nám chtějí přidat. Nejen tím, že přejdou na veganství, ale chtějí vyrazit do ulic.
Má právě toto větší význam než záchrana zvířat přímo v terénu, třeba ve velkochovu?
Nemůžu říct, že větší. Vidím velký smysl v otevřených záchranách, které se dějí u nás i v zahraničí. A stejně tak v lobingu směrem ke změnám zákonů. Pro konkrétní zvíře je posun to, že někdy v životě nebude v kleci, ale na otevřeném prostoru. My ale nejdeme jen po welfare (stav dokonalého fyzického a psychického zdraví, kdy zvíře žije v souladu se svým prostředím, pozn. red.), ale po tom, aby zvířata už globálně netrpěla. Všechny části tohoto spektra mají svůj význam, ať už veganské ochutnávky, otevřené záchrany nebo demonstrace před jatkami.
Ke konci května se i čeští aktivisté zúčastnili akce Meet the victims, kdy se dostali do nizozemského velkochovu, odkud pak přes sociální sítě šířili záběry tamních podmínek pro život zvířat. Někteří z nich byli zatčeni, některým z nich tamní farmáři zničili auta. Co si o takových akcích myslíš? Zúčastnila ses někdy podobné?
Pro mě je důležitý jeden moment, který ve veřejné debatě moc často nezaznívá, a to z jednoduchého důvodu. Žijeme v době speciesismu, což je obdoba rasismu nebo jiných forem diskriminace založená na základě druhové nadřazenosti. Kvůli tomu vnímáme sebe jako někoho, kdo má právo rozhodovat o planetě a o jiných živočiších. Proto pak média poukazují na aktivisty, kteří někde jsou a o něco se snaží. A to je skvělé.
Já ale myslím taky třeba na ta prasata, která jsou za celý jejich život zvyklá na stejné lidi (i když jsou zodpovědní za jejich zotročení), a najednou se tam objeví aktivisté. A my nemáme nejmenší tušení, jak to ono zvíře prožívá. Tím ani v nejmenším nechci shazovat činnost aktivistů a aktivistek, ale nedokážu si představit, že bych byla já takto zavřená, celý můj život probíhal v kleci a najednou bych viděla obrovské množství lidí. Dokázala bych pochopit, co se děje? Cítila bych z nich něco pozitivního? Nevím. Je to stejné, jako když se zastaví kamion před jatkami a streamuje se to na internet. Je skvělý, že o tom veřejnost ví. Podpoří to společensku změnu, po které tak toužíme. Ale konkrétnímu zvířeti to nic nepřinese, kromě toho, že třeba dostane napít. Tyto aktivity jsou obrovsky účinné. Jen se málokdo pozastaví nad tím, jak se cítí zvířata přímo na místě. My odejdeme, ale ona tam zůstanou a pro ně pokračuje peklo dál.
Jsou možnosti na globální změnu velké?
Nějaké máme, ale jsou limitované. Už jen to, že otevřená záchrana je brána jako krádež nebo vloupání, je postavena mimo zákon. Protože zvíře je v tomto případě, nehledě na pozitivní posun v rámci občanského zákoníku vnímáno obdobně jako věc.
Na začátku roku vyšel na serveru Týden.czčláneko tom, že aktivisté přímo na jatkách uklidňují krávu před porážkou. Má tohle smysl?
Nejsem biolog a znalosti biologie mám populárně naučné. Máme vůbec uklidňovat zvíře, které jde na porážku? Kdybych to byla já, tak nechci být klidná, protože se mi děje bezpráví. Nepomůže mi, že mě bude někdo konejšit, protože stejně za pár minut půjdu a přijdu o jediný život, který jsem měla. Nechci to hodnotit. Je skvělé, že se lidi snaží dělat aspoň něco. Že jim osudy zvířat nejsou lhostejné. Musíme se ale zaměřit na to všechno násilí, které planetě způsobujeme, a ukončit ho.
Když ti někdo oponuje argumentem, že konzumace masa je pro člověka přirozená, jak odpovídáš?
Člověk není masožravec ani býložravec, je všežravec čili může jíst cokoli chce. A já jsem se rozhodla, že budu žít tak, abych co nejmíň ubližovala. Pokud si můžu vybrat rostlinnou stravu, která je míň zraňující, tak to udělám. Zabíjíme zvířata, která mají nervovou soustavu velmi podobnou té naší. Veganská strava je podle Světové zdravotnické organizace zdravá pro všechny, pro děti, pro těhotné, pro staré lidi, takže není důvod, proč to nedělat a proč pokračovat v trápení zvířat dál.
Myslíš si, že ti, co jedí maso, nemají rádi zvířata?
Myslím, že to souvisí s tím, že jsme udělali pomyslnou čáru mezi tvory jako členy rodiny a tvory, které jíme. Nejíme psa, nejíme kočku a krávu jíme. Ale v Číně psa snědí, jiné náboženství zakazuje třeba hovězí, další netopýra. Chci říct, že ti, co maso jedí, můžou mít rádi zvířata, jde jen o jejich psychologické nastavení, jedno zvíře mají rádi a tohle druhé snědí. Typické je to na vesnici: „Tohohle králíka nesmíme pojmenovat, toho sníme.“ K některým tvorům mají lidé vztah a jiné považují za objekty bez emocí.
Přitom je to nesmysl, prase reaguje jako pes a má podobné kognitivní dovednosti jako tříleté dítě. Údajně mají velmi dobrou dlouhodobou paměť, orientují se dobře v prostoru a tvoří si přátele! Je báječné, že existují takové bytosti, se kterými máme tolik společného, a ubližovat jim není v pořádku. Když mám někoho ráda, tak ho nejím (smích).
Zažila jsi někdy během Kostky těžkou emoční situaci?
Jednou se paní přímo před videem rozplakala a ačkoli jsem věděla, co bych jí mohla říct, nebyla to pro mě priorita, prostě jsem s ní byla. Když to člověku najednou dojde, je to šílený pocit. A pak už může udělat krok dál a pomoct to zastavit. Nepotřebuji, aby mi někdo na ulici řekl, že bude vegan, ani nemůže domyslet, co to vlastně znamená. Důležité pro mě je, že vidím emoce a že si člověk uvědomí, jak vážné téma to je. Nemusí se všichni hned stát vegany a vegankami, stačí signifikantní množství lidí, kteří vytvoří politickou změnu vedoucí k ukončení otroctví zvířat.
Což je inspirace v revolucích, kterých známe z historie bezpočet…
Přesně tak. Pro ukončení otroctví v Americe taky nebylo třeba přesvědčit všechny. Stačí mít dostatek lidí k vytváření tlaku na politickou změnu.
