Spolek Hurá na výlet! si podle svých slov zakládá především na přátelském přístupu a úctě ke starší generaci. Organizuje totiž výlety pro seniory a hendikepované, kterým se snaží ukázat, že se za hezky stráveným dnem nemusí nutně skrývat prodejní akce tzv. šmejdů.
„Většina osvětových přednášek spočívá v tom, že seniory nabádá, aby radši zůstali doma. My jsme se jim jen snažili nabídnout jistou alternativu, která by mohla uspokojit vysokou poptávku a zároveň je přesvědčit, že se o ně mladí lidé stále zajímají,“ vysvětluje organizátor výletů Tomáš Martinek.
Hurá na výlet! je v českém prostoru revoluční projekt, který nemá obdoby. Kde se vzala původní myšlenka založit neziskovou organizaci zaměřenou na starší lidi, kterou povede naopak mladší generace?
Ta myšlenka se nezrodila ze dne na den, vznikla na základě několika impulzů. Jedním z nich byla má studia cestovního ruchu a tendence dělat jednodenní výlety snadno zvládnutelné pro mě jako organizátora. Dalším podnětem byla skutečnost, že jsem byl schopný získat podporu lidí z řad sociálních služeb a zdravotnictví, kteří mně dopomohli projekt formovat tak, aby byl nějakým způsobem odpovídající své cílové skupině. A v neposlední řadě to byl určitě film režisérky Sylvy Dymákové Šmejdi, který nás ještě více povzbudil k organizaci tohoto projektu.
Svou roli sehráli i moji prarodiče, za kterými jezdím na výlety od malička. Ti mi pomáhali i při samotné organizaci, aby výlety měly spád a zajištěný dobrý program. Hlavně jsem se od nich dozvěděl, co od akce starší generace očekává. V této souvislosti bych chtěl zmínit spolupráci s Lukášem Roztočilem, který je specialista na neziskový sektor a pomohl mi právě rozpohybovat tuto cestovní agenturu v neziskovém prostoru, což byla z legislativního hlediska dost složitá věc. Ze strany úřadů jsme pociťovali jistou nedůvěru právě s podezřením, že by se mohlo jednat o nějaké „šmejdské“ akce, ale to jsme už překlenuli a dá se říct, že po prvním roce působení máme ustálené know-how v návaznosti na spuštění prvních výletů.
Takže jste se hned na počátku setkali s nedůvěrou. Jak jste ji překonali?
Překonali jsme ji tak, že jsme přesvědčili aspoň těch deset dvanáct statečných, ať s námi na výlet jedou. Ukázali jsme jim, že se vrátí domů bez absolvování předváděcích akcí, a když vystoupili z autobusu a dostali svobodu, byl to rozhodující okamžik.
Jaká je pro vás motivace pracovat se seniory téměř zadarmo?
Čím víc lidí odvezeme, tím víc proděláme. Příjmy jsou sto korun, náklady už šest set. Tu chybějící pětistovku musíme vždycky získat v úzkém kruhu organizace. Já osobně pracuji jako dobrovolník, v minulém roce právě za symbolickou odměnu sto korun.
Takže motivace v penězích rozhodně není…
V penězích není, živím se jinak a má motivace spočívá v radosti z toho, že se vůbec odjede. Ti lidé z toho mají radost a má to nějaký efekt. Dokud dostávám pozitivní zpětné reakce a vidím lidem radost ve tvářích, tak se mi tahle práce dělá moc hezky, i když to často není jednoduché. Mě ale výlety baví, líbí se mi na nich ta atmosféra a to, že můžeme konečně poskytnout alternativu k předváděcím akcím. Samozřejmě velkou motivací do budoucna je vidina toho, že naše organizace bude dost velká na to, aby autobusů bylo mnohem víc a ze stovek lidí se staly třeba tisíce. To už nebudeme moci dělat takhle po večerech nebo o víkendech a dovolených, ale budeme schopni se tomu věnovat víc. Třeba se organizování výletů jednou stane mým zaměstnáním nebo zdrojem příjmů, a i když to nebude nějak vysoký příjem, bude to alespoň věc, která mě baví a naplňuje. Když vidím, že z toho ti lidi mají radost a jsou fandové projektu, že do toho jdeme společně a v tom byznysu jde cítit lidskost, tak to je ono. Nejde jen o tu ekonomickou stránku života, jsou tam i další roviny.
Existuje nějaký podobný projekt v zahraničí a dokázal byste případně tyto projekty srovnat?
Nevím o žádném, který ho udělal takhle za stovku, ale samozřejmě existují. Například v západní Evropě a Severní Americe je běžné dělat výlety pro osoby s postižením, což tady u nás stále moc běžné není. Na to se právě také orientujeme, máme i minibusy s hydraulickou plošinou pro lidi s postižením, máme tam odborníky na práci s těmito lidmi. Je to jeden z prvních projektů, který má jako hlavní náplň činnost pro seniory a pro osoby, které mají určité bariéry.
Proč je pro vás důležité zajímat se o staré lidi? Nesuplujete tím trochu roli státu?
Nedovedu zhodnotit, jestli tím supluji roli státu. Dá se to tak brát, zvlášť po tom, co byl publikovaný dokument Šmejdi. Vím, že i z veřejného sektoru šli prostředky na určité osvětové přednášky pro seniory, jak se bránit těmto akcím, kde se řeklo „nejezděte na výlety, buďte doma.“ Jak se ale domníváme v našem spolku, není to dostatečným řešením. Ti lidé jsou stejně doma sami, a když jim někdo zavolá, tak i přesto, že jim někdo říká, že to jsou šmejdi a ať s nimi nejezdí, stejně pojedou. Takže bylo na místě vytvořit nějakou substituci, než něco striktně zakazovat.
A nesuplujete také roli rodin?
Z určitého aspektu se to tak může pojmout, protože rodiny často nemají na své seniory čas a chodí mi řada dopisů: „Sedíme doma, je nám osmdesát let, nikdo o nás nestojí, chtěli jsme se ohlásit, zda byste nás někam nevzalI… sami to nezvládneme.“ Teď si čtenáři pochopitelně můžou pomyslet, jestli je dobře, že ty výlety děláme a tím pádem mladým říkáme, že se o své blízké nemusí starat, protože my se o jejich prarodiče postaráme za ně, nebo jestli nechat své prarodiče doma. Vypravit se jednou za čas na výlet je pro starší lidi z psychologického hlediska velmi důležité. Následný efekt je na samotu a různé psychické stavy jako například stařecké demence obrovský a napomáhá to lidem uzavřeným celý rok mezi čtyřmi stěnami ke zdraví.
Proč moderní rodina zanedbává péči o své starší příbuzné?
Doba je hektická, lidé dnes často považují své osobní úspěchy za mnohem důležitější, než je starost o své blízké. Jsou rodiny, kde je úcta ke stáří zcela zásadní věc, a jsou rodiny, které to mají úplně naopak.
Jakou roli má podle vás mezigenerační komunikace? Nemyslíte, že je s naší společností něco špatně, když se chová k lidem, kteří měli také zásluhu na jejím budování, tak lhostejně?
Domnívám se, že z kraje dvacátého století bylo samozřejmé, že rodiny měly oproti dnešní době mnohem větší sklon postarat se o svého nejstaršího člena a nedovedu říct, jestli to byla druhá světová válka nebo období za minulého režimu, které rozbouralo křesťanské hodnoty, jež tady byly nastavené.
Vy se ale mezigenerační komunikaci věnujete, tak tomu asi přikládáte nějakou důležitost…
Ano a vidíme v tom velký úspěch. Vždy s námi na výlety jezdí několik mladých lidí a je znát, že výlety mají jiný náboj, než když jsou organizovány jen seniory.
A není důvod, proč tohle děláte, v tom, že chcete změnit společnost?
Chceme změnit pocit seniorů, že už se jim nebude věnovat nikdo z těch mladých, jako jste třeba vy, mezi těmi dvaceti a třiceti lety. Ujistit je, že s námi můžou bez obav na výlet, aby ztratili pocit, že je člověk chce nějakým způsobem oblafnout, obrat nebo oklamat jen proto, že to je snadná kořist pro jeho obchodní úspěch.
Takže je to už takový vzdor ke společenskému klimatu?
Je to vzdor. My s tím v zásadě nesouhlasíme, nesouhlasíme s tím, že by měl někdo zneužívat toho, když je někdo starší a už není tolik ekonomicky obratný a nezná nejrůznější marketingové techniky. Nesouhlasíme s tím, aby takhle někdo využíval jejich slabosti.
Jak se podle vás k zanedbávání našich dědů a babiček staví dnešní generace? Myslíte, že se to může i vaší aktivitou změnit?
Mladá generace má několik skupin, některé se k zanedbávání staví laxně, je jim to jedno, některé skupiny se k tomu staví jako ti obchodníci-šmejdi, že toho naopak zneužívají, ale pak je určitá skupina lidí, kterých věřím přibývá, a ti se k tomu nějakým způsobem vrací a snaží se, aby jejich vztah s prarodiči byl pozitivní. Ovšem ta mladá generace není jedna, má mnohem víc vrstev.
Mě fascinuje, že někdo jen tak jde a dělá něco pro ostatní. Většinou jsou lidé spíš egoističtí, zvlášť v mladém věku.
My jsme u nás v Chrudimi, kde jsme spolek založili, obecně přátelští a snažíme se víc vnímat okolní společnost. Žil jsem dva roky v Manchesteru a viděl jsem tamní přístup, když se někomu něco stane – lidi si toho ani nevšimnou. My na maloměstě jsme právě víc sociálně ladění, víc si všímáme… Je to podle mě hlavně prostředím.
Co by se mělo udělat pro to, aby se dnešní mladá generace více zapojovala do mezigenerační výměny?
Stačí prostě něco zorganizovat pro tu skupinu. Řekl bych, že ti lidé zkrátka nemají dostatečnou nabídku volnočasových aktivit, vzhledem k tomu, jak vysoká je poptávka. Seniorů nad 65 let je hodně a těch aktivit může být vytvořeno ještě mnohem víc. A když budou navíc tvořeny mladými lidmi, je to ten nejlepší způsob, jak jim dokázat, že se pořád zajímají. Mohou se zúčastnit i našeho projektu, stále hledáme lidi v nejrůznějších krajích na pozicích průvodců, zdravotníků, osobních asistentů, dobrovolníků, profesionálů z cestovního ruchu, fotografů, mediálních expertů apod. Nakonec jsou opravdu všichni rádi, že se na tom podílejí mladí lidé.
Co podle vás může dát generace dnešních důchodců studentům?
Mohou se spolu radovat. Studenti můžou mít dobrý pocit z toho, že pomůžou staršímu. My když se vracíme z výletu, tak nám všichni děkují a máme z toho všichni pozitivní dojmy.
Kromě té radosti vám ale určitě dávají i něco jiného – svá moudra, zkušenosti…
Snažíme se s každým povídat, proto s námi jezdí pět až deset lidí, kteří tam jsou třeba i jen od toho, aby navázali kontakt, když vycítí, že je tam někdo osamocen. Posloucháme hodně příběhů z války, z minulého režimu, ze zaměstnání. Od lidí, kteří byli trýzněni režimem, i od lidí, kteří byli okradeni praktikami šmejdů, což je pro nás zajímavé. Dostáváme se ke spoustě příběhů, doporučení, obdivu a povzbuzování k tomu, abychom v naší práci pokračovali.
Jak vlastně vypadá organizace takových aktivit? Musíte se přece domluvit s ostatními členy (také studenty), kdo z nich přijde o svůj volný čas ve prospěch lidí, které ani neznají.
Máme k dispozici studenty, kteří chtějí pracovat jako dobrovolníci. Takoví lidé, kteří jsou tam proto, aby se s těmi lidmi bavili a starali se o ně, chytli je za ruku, tlačili vozík nebo podobně, to jsou lidi, kteří jsou koordinováni několika našimi členy, se kterými se scházejí. Máme databázi, takže když je potřeba, oslovíme je. Uzavíráme s nimi smlouvou o dobrovolnictví, ale dostanou jídlo, jsou pojištěni a všechny náklady jim jsou hrazeny.
Zapojují se do organizace výletů vašeho spolku i samotní senioři? Nemyslíte, že by to měl být další krok, kam posunout mezigenerační výměnu a činnost vašeho spolku?
Ano, například jedna hudebnice, které je 81 let nebo další pán, který je průvodce, tomu je 83 let. To jsou lidé, kteří si říkali, že už v životě nic nemají, kteří si mysleli, že už budou jen sedět doma a vůbec nečekali, že by ještě v tomto věku mohli něco dělat, a teď jsou díky tomu opět šťastní.
To je cesta, kam bychom se rádi posunuli, cesta, kdy sami senioři plánují výlety a organizují je. Hodně z nich na to má a tím pádem se i oni cítí důležití, že jsou schopní to udělat, mají zkušenosti, umí povyprávět, mají nápady. Zapojuje se i čím dál více lidí s pohybovým postižením, ti se zase často snaží s námi radit při plánování tras, aby byly bezbariérové. Takže senioři nám pomáhají a snad nám budou pomáhat i nadále, protože je to činnost, díky které nebudou sedět doma a nudit se, protože podle mě to je to nejhorší, co můžou udělat.
V rozhovoru pro Český rozhlas jste tzv. „šmejdům“ vzkázal: „Já chápu, není lehké dnes vyjít, ale přece jenom věřím, že jednou najdeme ty opravdové hodnoty.“ Myslíte, že se dá chování šmejdů alespoň elementárně ospravedlnit?
Ospravedlnit? Elementárně se dá ospravedlnit to, že člověk nemá peníze, pak dostane nějaké angažmá, které se mu jeví finančně perspektivní. Ty peníze jsou pak důležité, když chce zase pomoci svojí rodině, což může být jeden z důvodů, který by mohl „ospravedlňovat“, proč to lidé dělají, ale podle mě je v drtivé většině mnohem víc důvodů, proč tohle samozřejmě nedělat. Musí to být hodně slabá osobnost, když se pro takovou nepravost rozhodne sám.
Já osobně obchod dělám a zakládám si na tom, abych nabízel kvalitní služby nebo kvalitní výrobky a používám etické marketingové nástroje k tomu, abych je prodal, bez toho, abych používal takovou nízkou metodu nabídky nebo prodeje – to je hodně nízká metoda, hlavně ze sociálního a etického pohledu. Z ekonomického pohledu dobře, ale nemyslím si, že bychom měli stavět společnost jen na ekonomických hodnotách.
Jak by se mohli mladí lidé zapojit do vašich aktivit?
Mohou se stát dobrovolníky, dobrovolníky během výletu. Můžou se na nás obrátit na naší emailové adrese info@huranavylet.info s tím, že si třeba sami zjistí něco o naší činnosti, prohlédnou si naše stránky a získají nějaký nápad, jak by nám mohli pomoct. Naše činnost má mnoho rovin skrze nejrůznější obory, ať už je to cestovní ruch nebo osobní asistence či média, která potřebujeme pro to, abychom mohli nějakým způsobem expandovat. Rozhodně budeme rádi, když se na nás někdo obrátí a bude se k nám chtít přidat. Případně je možné využít našeho online formuláře pro uchazeče o spolupráci: http://goo.gl/llwTdj
Váš spolek teď pořádá veřejnou sbírku, můžete přiblížit, o co se jedná?
Veřejná sbírka byla spuštěna 1. září a bude mít celorepublikový rozsah. Účelem sbírky je podpora výletů a volnočasových aktivit pro seniory a osoby se zdravotním tělesným postižením a podpora financování provozu spolku Hurá na výlet!, tzn. financování autobusové dopravy, stravování během výletu, vstupy na památky a kulturní akce…
Máme i nějaké dotace z veřejného sektoru, od měst, krajů, hodně nás podporují firmy, ale nejvíce nás podporuje právě samotná veřejnost. Proto jsme zvolili cestu veřejné sbírky, která by nám mohla pomoct do budoucna. Více se můžete dozvědět přímo na našich webových stránkách: http://huranavylet.info/rubriky/hura-sbirka.
