„Ještě že jsou ze ZŠ Plynárenská. Řešení se přímo nabízí. Neříkej že Tě to taky nenapadlo !!!“ Tak komentovala osoba pod účtem na jméno Víťa Kroupa fotku žáků různých etnik ze základní školy v Teplicích. Před nedávnem byl dotyčný nepravomocně zproštěn obžaloby. Důvod byl ten, že není možné jednoznačně prokázat, že profil patří výhradně obžalovanému a že z něj skutečně psal on. Jak zabránit nenávisti na internetu? A můžou mít taková opatření i negativní dopad?
Velkou výhodou pro rozvoj internetového prostředí je jeho relativní anonymita. Relativní je proto, že sice dokážeme zjistit, odkud se člověk připojil, tedy z jakého zařízení, ale nejsme schopni jednoznačně určit, kdo se projevil. Přesně s tímto se potýkal i rozsudek nad Kroupou. Anonymita vnesla nový rozměr do svobody projevu, zároveň ale v lidech probouzí zlo a agresivitu, která by se třeba jinak neprojevila.
Philip Zimbardo už v 70. letech popisoval souvislost mezi anonymitou a chováním, které by se dalo popsat jako zneužívající, kruté, násilné a agresivní. Další navazující studie potvrzují negativní projevy lidské duše, pokud se dotyčný domnívá, že není rozpoznatelný, protože je schovaný v davu, nebo není jasné, kdo je na druhé straně obrazovky.
Internet je něco jako velké náměstí v kosmopolitním velkoměstě: na jednom místě se setkávají sobě neznámé osoby, které mají jiný původ, morálku, životní zkušenosti, ale mohou se kdykoliv kontaktovat. Jediným rozdílem je, že u internetu mají lidé pocit odlidštění. Nevnímají, že je na tom náměstí ještě někdo další. V reálném životě existuje společenský řád, který je postaven na sociální kontrole jednotlivce ostatními. Tato kontrola nám dává mantinely přípustného chování, které udržují celý řád. Jenže na internetu taková kontrola prakticky neexistuje. Mnoho uživatelů má pocit, že prostředí internetu je vyjmuté ze sféry zákonů a pravidel morálky. Domnívají se, že je to prostor pro ukojení všech tužeb a pro vyjádření toho nejhoršího v nás. Díky tomu se dostane ven to, co by se v běžném styku neprojevilo. Hněv, agresivita, šikana.
Metaforou pro anonymní chování na internetu je prostředí dálnic. Dle americké studie jsou řidiči agresivnější, pokud jsou za volantem méně rozpoznatelní (například díky zatmaveným sklům). To je tentýž problém jako na internetu: pokud si člověk myslí, že o něm nikdo neví, projeví se tak, jak by se jinak neprojevil. V Londýně na rohu Trafalgar square by si pan Kroupa pravděpodobně nedovolil posílat veřejně skupinu Arabů a Romů do plynu.
Fenoménem, který toto lidské chování vyloženě podporuje, jsou sociální sítě. Ty nás záměrně umisťují do krabiček s lidmi majícími stejné názory a postoje. I nadprůměrně inteligentní člověk se pak domnívá, že pokud je jeho názor neustále podporován a hlásán, je to ten jediný správný. Stejně tomu je i ve skupině nenávistných lidí, kteří se anonymně podporují v nenávisti. Anonymita v nich probudí dojem, že si mohou dovolit to nejhorší, přenášejí tuto myšlenku i na ostatní a navzájem se v tom utvrzují. Na druhou stranu studie dokazují, že pokud se jedná o krabičku kriticky smýšlejících osob, jejich kritičnost se ještě prohloubí. Vždy záleží na souboru lidí a nepsaných vnitřních pravidlech skupiny.
Vím, kdo je za obrazovkou
Zdá se, že řešení je jednoznačné. Pojďme udělat internet osobní, neanonymní! Tak abychom skutečně věděli, kdo se opravdu skrývá pod profilem na Facebooku. Problém s trolly z východu by se tím jednoznačně vyřešil. Například pokud by podmínkou zřízení profilu na Facebooku byla registrace prostřednictvím občanského průkazu, jak se již děje například na Airbnb. Zároveň by tato změna přinesla ochranu dětí na internetu, ať už v podobě nepřekračování povinné minimální hranice pro založení účtu, nebo jako ochrana před sexuálními predátory. Jednoduché řešení, které má mnohé nedostatky.
Mnozí kritici těchto plánů by žehrali na porušování svobody projevu. Svoboda projevu je sice základním lidským právem, ale s rozvojem anonymního internetu se dostala do roviny, která je odlišná od té původní. Dnes se svobodou projevu na internetu myslí všechny projevy, kromě tvrzení založených na faktech a znalostech problematiky, i výkřiky do tmy a lži bez ohledu na skutečnost.
Jak by mohlo omezení anonymity internetu ohrozit svobodu projevu v demokratickém světě? Internet je náměstí. Pokud se rozhodnu lidem něco sdělovat, měl bych nést odpovědnost za následky. Pokud mám chuť schvalovat vraždy, pak bych s tím měl vystoupit na ulici. Princip je stejný jako na náměstí, pouze anonymita nám dává pocit, že jsme mimo společenský řád. Ve fungující demokracii jsou občané odpovědní za její ochranu a měli by jednoznačně vystoupit proti tomu, kdo ji ohrožuje. Pokud ne, jsou spoluviníky dnešních problémů.
Svoboda projevu v demokracii by neutrpěla, pokud by se zamezilo anonymitě na sítích. V systému, který respektuje názor druhého, pokud jej dokáže unést, není důvod se skrývat.
Anonymní připojení jako výhoda
V některých případech však důvod skrývat se existuje. Ve svobodu omezujících diktaturách, jako je Rusko nebo Írán, je anonymní internet jediným schůdným prostředkem pro kritiku místních poměrů. S individuálním přihlášením by měl režim jednoduchou práci při sledování odpůrců. Pokud by se nepřesunuli jinam, okamžitě by byli zničeni. Tyto diktatury společně s Čínou totiž obcházejí systém západního internetu a neumožňují přístup na stránky, které neprojdou schválením. Nicméně tento systém není dokonale účinný a Rusko dokonce uvažuje odpojit se od internetové sítě a vytvořit si vlastní.
Anonymní internet má ale i výhody bez ohledu na formu vlády. V některých případech právě anonymní svět pomůže člověku jít s pravdou ven a následně dokonce i odkrýt svou identitu. Různé skupiny anonymních alkoholiků, zneužívaných a dalších lidí, kteří by se se svými zkušenostmi báli vyjít na světlo s rozpoznatelnou tváří, mají možnosti svěřit se. Tito lidé se svěřují do prostoru, nikoliv konkrétním lidem s obličeji. Odlidštění prostoru internetu je výhodou pro ty, kdo potřebují pomoc, zároveň je to pro ně ale i nevýhoda, protože se mohou stát mnohem častěji terčem urážek a kritiky. S kritikou, se kterou by se většinou nesetkali tváří v tvář.
Rozvoj internetu – změna člověka?
Svět se s rozvojem internetu změnil. Změnil se přístup k informacím a zároveň se člověk musel naučit jinak myslet. Do příchodu internetu jsme byli otroky masových medií a nutnost kritického výběru informací proběhla již v redakci. Nyní výběr informací musí proběhnout v naší hlavě, nikdo to za nás neudělá a mnoho lidí s tím má očividně problém.
Lidé musí změnit přístup k internetu, ale internet člověka nezměnil. Všechny projevy násilí a rasismu jsou v nás odjakživa zakořeněné. Internet tyto pocity nevytvořil, jen jim dává možnost volného průchodu na svět. Je lepší léčit symptomy, nebo se pokusit vyléčit nemoc?
