Díky londýnské stáži se Ondřej Michálek u architektky Evy Jiřičné podílel na projektech, jakým je například New York Historical Society Museum & Library, a získal vhled do fungování zahraniční kanceláře. Jak začínající architekt nyní hodnotí veřejný prostor a procesy spojené s architekturou v České republice?
Proč se podle vás nedaří u nás prosazovat odvážnější architektonické projekty, jakým byla např. Kaplického knihovna?
Myslím, že v případě nové budovy Národní knihovny se bavíme především o správě věcí veřejných, o politice. Proč například město neposkytlo slíbený pozemek pro tak důležitou věc jako je Národní knihovna? Ostatně jako v mnoha jiných případech – jak to, že se neví, komu patří pozemky na Praze 8, kde nyní stojí mimo jiné rozestavěná radnice? A proč má od sametové revoluce jedna inženýrská firma monopol na utváření tak důležitého veřejného prostoru, jako je pražské metro?
Pokud by měli architekti více příležitostí ovlivňovat podobu veřejných zakázek, tak by se osvědčili – máme dost příkladů veřejných zakázek, kde vznikla kvalitní architektura.
Podle čeho hodnotíte architektonickou práci?
To asi záleží, zda jsem obyvatel, návštěvník, pozorovatel. Je to pro mě prostorový zážitek, nebo něco, o čem nemám vůbec přemýšlet? Vzpomenu si na ten prostor v budoucnu?
Není práce architekta trochu nevděčná? Všímají si vůbec lidé svého okolí a dokáží docenit dobře řešený prostor?
Mnozí ano, ale obecně by lidé měli být náročnější. Chápu, že si mnozí nedokáží představit, že by jejich okolí mohlo být řešeno zcela jinak nebo lépe, proto je zde ale architektura, jedno z nejstarších svobodných povolání.
Je pro mladé architekty těžké se prosadit?
To zatím nedokáži posoudit. Jisté ale je, že naše postavení již není stejné jako třeba před sto lety, kdy šlo o mnohem prestižnější povolání. Ale je to vlastně dobře – architekti již nejsou profesí sloužící jen nejužší vrstvě společnosti, jejich práci si dnes může dovolit nepoměrně větší část lidí. O to těžší je pochopit, proč lidé při investování nevyužívají práce architektů, proč jim nezáleží na kvalitě a dlouhodobé ekonomičnosti, proč tak často nejdou za někým, kdo má zkušenosti a může se stejnými prostředky vytvořit něco kvalitnějšího nebo levnějšího. Je to krátkozrakost.
Jak je na tom podle vás z architektonického hlediska hlavní město Praha, případně celá republika?
Praha, ale i celá ČR má to štěstí, že se staví, to dnes zdaleka není samozřejmostí.
Není v Praze větší potenciál k využití veřejného prostoru?
Na nespočtu míst brání rozvoji veřejného prostoru auta, ať již parkující nebo s nastartovanými motory ucpávající ulice. To hlavní, co brání rozvoji veřejného prostoru, nebo ho dokonce omezuje, je ale spíše nedostatečný zájem, na rozdíl od staveb pro automobilovou dopravu. Výsledky soutěže na Václavské náměstí byly vyhlášeny před jedenácti lety. Za poslední roky jsme také již slyšeli nespočet slibů o kultivování magistrály. Nic z toho se neděje.
Našel byste i některé pozitivní příklady toho, jakým směrem se ubírá dění v pražském veřejném prostoru?
Jistě, např. ulice Vinohradská. Ta by měla být důstojně obnovena, a to podle požadavků obyvatel, tedy demokraticky, a za dohledu architektů IPR (Institut plánování a rozvoje hl. m Prahy – pozn. red.), nikoli tedy pouze podle dopravně inženýrských norem. Jednoznačně pozitivně vnímám i odhalený projekt na výstavbu u Masarykova nádraží – není to běžné, že se u nás soukromý investor chlubí dobrým architektonickým návrhem. Ten projekt je navíc nejen současný, ale i pražský a působí na mě urbanisticky ohleduplně. Držme palce, ať obojí vyjde tak, jak má.
Vratislav Filler z Auto*Matu před několika měsíci pro TST řekl: „Město potřebuje jak ty nablýskané luxusní domy, pokud možno ne za neprůstřelnou bránou, tak lowcostové prostory, které fungují samy od sebe, aby město bylo co nejrozmanitější.“ Co si o takové rozmanitosti myslíte? Nebuduje se tím zároveň přílišná propast mezi chudší a bohatší částí společnosti?
Co se týče rozmanitosti, tak tu město opravdu potřebuje. Ale není to v tomto případě architektura, která by ty rozdíly vytvářela, ta je pouze manifestuje. Je pak úkolem nejen architektů, aby se rozdíly nepřetvářely v bariéry, k tomu Vratislav Filler jistě odkazuje těmi neprůstřelnými branami.
Jak si myslíte, že případný odchod Británie ovlivní podobné stáže, jakou jste absolvoval vy? Vnímal jste nějak v tomto ohledu atmosféru v Británii?
Stáže obecně to nemusí ovlivnit, v nejhorším případě budou zájemci mířit na jiná místa. Británie, respektive Londýn, se může stát méně přitažlivým. Z Británie jsem odjížděl pár týdnů před referendem a na chování okolí jsem to zas tolik nepociťoval. Moje okolí jako by si skoro nepřipouštělo, že by referendum mohlo dopadnout tak, jak dopadlo. O to úchvatnější pak bylo na dálku sledovat veřejnou reakci včetně demonstrací v ulicích. Mnoha lidem vadí falešné sliby a to, že ani politici, kteří za odchod vedli kampaň, to vlastně vůbec nebrali vážně.
