Baťůžkáři objevují místa pro masový turismus | E15.cz

Baťůžkáři objevují místa pro masový turismus

Vojtěch Jochim

Cestování je obrovským fenoménem současného světa. Každý rok se do cizí země podívá až miliarda lidí a rostoucí dostupnost všech míst světa toto číslo dále zvyšuje. Většinou si jej spojujeme s výrazy jako „dobrodružství“, „exotika“ a „zážitky“. Málokoho by napadlo přidat „ničení cizích kultur“ nebo „zatížení životního prostředí“. Ovšem tak jako vše ostatní, i cestování má svá negativa.

Zatímco ještě naši prarodiče o něčem podobném často jen snili, nám stačí sbalit batoh a zabookovat letenku v akci. Polovina backpackerů si v indianajonesovském nadšení neuvědomuje, jak velký mají dopad na místa, která navštíví.

Nerad bych kázal vodu a pil víno; sám právě trávím celé své tříměsíční léto v cizině a z nemalé části s krosnou na zádech. Nepokouším se tvrdit, že u cestování převažují negativa, jako spíše jen z pohledu novinářské vosy pichlavě upozornit, že zde nějaká jsou.

Prales odpadu a opilci na panenské pláži

Na začátek chci připomenout (a mnohým představit) pět let starý, ale zcela jedinečný dokumentárního film Gringo Trails newyorské antropoložky Pegi Vail. Ten se zabývá právě dopady turismu a na dvou příkladech pěkně ilustruje mechanismus zničení dvou kdysi nedotčených míst.

První ukazuje v Americe notoricky známý příběh Yossiho Ghinsberga, který v roce 1981 společně s dvěma přáteli podlehl lákavé vidině výpravy za dobrodružstvím do bolivijské džungle, ve skutečnosti ovšem podlehl pasti od protřelého kriminálníka s úmyslem nechat je zemřít v lese. Dva z mužů prožili takřka měsíc trvající boj o přežití, třetí se nikdy nevrátil. Yossi se svým příběhem proslavil a s ním i místa kolem severobolivijské osady Rurrenabaque.

Z původně nedotčené džungle se rychle stalo místo, kam začaly davy turistů, zejména amerických, vyrážet za dobrodružstvím. To přineslo jeho proměnu ve velké cestovatelské letovisko, kde se denně pořádají „dobrodružné expedice do opravdové džungle“. Ty měly za následek nejprve ústup fauny, která se stáhla v důsledku honů senzacechtivých lidí (Yossiho totiž málem zabil jaguár a spousta turistů chtěla také spatřit živý exemplář) a celková decimace pralesa, jenž se zaplnil odpadem a nakonec úplně ustoupil.

Z indiánů se stali průvodci a pracovníci v hotelích a autentická kultura vzala za své. Sám Ghinsberg se v reakci na toto dění do Bolívie vrátil, aby pomohl zdejším lidem se s novou situací vyrovnat budováním udržitelného turismu, k němuž se ještě dostaneme.

Druhým příkladem je příběh Costase Christa a jeho cesty po Thajsku, která se odehrála o několik let dříve. Christo se koncem 70. let v touze najít „neobjevený“ prostor nechal lodí odvézt místo přeplněného pobřeží o zastávku dál na turisty opomíjený ostrov Kho pha-ngan, kde objevil rajskou nedotčenou pláž, dnes známou jako Hat Rin.

Na další cestě se podle svých slov o pláži zmínil německému manželskému páru. Jenže ani ten si tajemství nenechal pro sebe a řetězovou reakcí se z Hat Rin postupně stalo slavné místo. Koncem 80. let zde existovala komunita několika stovek převážně mladých lidí, kteří sem odjeli s vidinou života v ráji. V novém tisíciletí se místo přeplněné mnoha tisíci turisty stalo gigantickým světovým letoviskem, kde se každý den odehrávají obrovské večírky. Každé ráno si tak můžete užít pohled na hromady ležících opilců, lahví od alkoholu i stříkaček a všemožného odpadu, který původně panenskou pláž dočista zničil.

Martin Taimr: Stopař stále žije

Turisté dramaticky mění tvář míst, do nichž se vydají

Oba tyto příklady společně se spoustou dalších po celém světě ukazují na dvě skutečnosti.

Zaprvé, baťůžkáři a cestovatelé dnes objevují místa pro masový turismus. Když Emil Holub či Zikmund s Hanzelkou zpopularizovali nejrůznější africké končiny, těžko se u nás našel někdo, kdo by mohl podniknout podobnou expedici. Dnes existuje z každého místa na světě obrovský počet travel blogů, fotografií i příběhů a pro jejich fanoušky pak není nic snazšího, než jít na net a zabookovat letenku, na níž se už dá snadno vydělat i pouhou brigádou. Pokud se na stejné místo sejde víc pozitivních a často přikrášlených reakcí, je to pro něj téměř časovaná bomba.

Zadruhé, turisté dramaticky mění tvář míst, do nichž se vydají. Mnoho cestovatelů tvrdí, že končiny, kam se vydali, je změnily, ale takový vliv je oboustranný. Sama místa se uzpůsobují přílivu turistů. Skvěle to ilustruje jiný dokumentární film – Framing the Other, který zachycuje nizozemskou turistku putující do Afriky za autentickými zážitky. Vidí tradiční mursíjskou vesnici z chýší plnou primitivně vyhlížejících polonahých lidí, kterak dělají jednoduché ruční práce, a ženy vkládající si velké kotouče (jimiž jsou Masajové proslulí) do rozřezaných rtů.

Teprve až následující rozhovory tvůrců s mursíjskou ženou odhalují, že je vše jen dokonalým divadlem pro turisty – obrovské kotouče nejsou pro tento kmen tradiční vůbec nijak, pouze platí, že čím větší kotouč žena má, tím víc obvykle vydělá na fotografiích s cizinci. Totéž platí pro předváděné tradiční tance, zpěvy a práce. Opravdová autenticita příchodem cestovatelů zmizela, vidí jen svět, který si vybudovali oni sami. I hlavní hrdinka si nechá po návratu fotku ženy s diskem v ústech zarámovat a přidá ji k dalších podobným fotografiím „exotických“ cestovatelských zážitků z různých koutů světa.

Cenově dostupná exotika jako nebezpečí pro životní prostředí

Další stránkou je pak nepřekvapivě ničení životního prostředí. Nejde vlastně ani tak o kritiku spotřebovávání paliv v letadlech – myšlenka, že by všichni ze starosti o životní prostředí zůstali doma, je, přiznejme si, mimo realitu. Stejně tak se dá říci, že spotřeba je v cizí zemi v mnoha případech stejná, ba někdy (u minimalisticky cestujících backpackerů nebo rodin na Jadranu) ještě menší, než by byla v zemi domovské. Hovořím však spíše o lesu gigantických hotelových komplexů, plážích a lesích plných zcela zbytečného odpadu – v tomto případě jde spíše o problém masového turismu než baťůžkářství.

Na druhou stranu je třeba říci, že na tuto problematiku se v posledních letech začalo poměrně dost upozorňovat. A že v exotických destinacích třetího světa v nejednom případě páchají přinejmenším stejné environmentální škody místní obyvatelé, kteří často netuší, proč je nutné dát to staré kolo do sběru, když je hned vedle po ruce moře. Kombinovaný impakt je však bohužel obrovský.

Do budoucna bude přitom zátěž patrně stále vyšší. Poptávka po exotice s její levnější dostupností a vyšší životní úrovni neustále stoupá, avšak i kdyby na nějaký čas klesla, pravděpodobnou reakcí by bylo jen její další zlevnění (vzhledem k tomu, že produkt tohoto odvětví není skladovatelný) a opětovné zvýšení poptávky. Turismus je zkrátka sněhovou koulí, kterou někdo kdysi postrčil ze svahu a ona se samovolně neustále zvětšuje. 

Fair trade poškozují nadnárodní firmy, které ho používají čistě jako PR a marketing, říká Daniel Kolský z Mamacoffee

Současný turismus není udržitelný

Celým tímto fenoménem se přibližně od 90. let zabývala a zabývá celá řada organizací i jednotlivců. Existují tak určité definice tzv. udržitelného turismu. Měl by jím být takový způsob cestování, který má, na rozdíl od zmíněných příkladů, mít na dané místo pozitivní vliv, nebo alespoň minimalizovat ten negativní. Například místo nakupování v nadnárodních řetězcích je podle tohoto konceptu třeba podporovat místní obchodníky, což ve větším měřítku zvětší příliv peněz lokální komunitě. Nebo dávat pozor, kam jde vyprodukovaný odpad.

Tyto dva příklady se zdají jako obecná klišé, ale většinou jde v konkrétních případech o rozdílné, individuální případy, což dělá z naplňování této myšlenky obtížný oříšek. Na pozorování afrických zvířat nemusí být samo o sobě nic zlého, pokud ovšem podobné dobrodružství nehledá každý den tisícovka dalších cestovatelů a nemá to za následek ústup a úbytek fauny. Dobrovolnické vyučování angličtiny v Thajsku může pomáhat, dokud se ovšem v dané třídě nevystřídá každý rok deset různých dobrovolníků na měsíc a dokonale tak znemožní dětem se vůbec něco naučit.

Zkoušet se chovat udržitelně je přitom obecně nepříjemné, protože často jde z našeho pohledu o iracionální jednání: například zmíněný supermarket je levnější, takže je zcela logické v něm nakupovat. Je snazší se válet na pláži a nic neřešit, je příjemnější v sobě vidět cestujícího dobrodruha než ničícího turistu. Je jednodušší to nechat na ostatních s tím, že jeden člověk stejně nic nezmění.

Skutečně bohatí turisté chudým zemím pomáhají?

Jde o různá místa a různé typy problémů; byla by tedy utopie si myslet, že je vyřeší nějaká zázračná plošná regulace. Celá ta masa cestovního ruchu se skládá z miliardy článků a hlavním klíčem je miliarda způsobů, kterými budou tito jednotlivci jednat. Kterými budeme jednat my sami.

Cestovní ruch je momentálně neudržitelným odvětvím. Příběhů, jako byl ten Bolívijský a Thajský, je a bude stále více. Lidé se však často cítí buď jako součást již neexistujícího objevitelského světa, nebo naopak obětují cokoli své lenošivé dovolené, obojí bez přemýšlení nad reálnými dopady svých cest a ceny získaných zážitků. Ať už kulturních, ekonomických či environmentálních. Jde o celosvětově takřka neregulovatelnou hydru; můžeme se jí bránit zejména my sami přispěním své zdánlivě malé, ale velice důležité trošky do mlýna.

Autor: Vojtěch Jochim
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!