Brexit roztříštil tradiční rozdělení britské společnosti, říká Euan Duncan Carss z londýnské King's College | E15.cz

Vše o miliardářích

Vše o miliardářích Vstoupit do speciálu

Brexit roztříštil tradiční rozdělení britské společnosti, říká Euan Duncan Carss z londýnské King's College

Laura Doanová

Euan Duncan Carss je v současné době doktorandem na Fakultě evropských a mezinárodních studií King’s College v Londýně. V minulosti obdržel bakalářský titul z mezinárodních vztahů na Univerzitě v Edinburghu a dva magisterské tituly z Univerzity v Leidenu a londýnské King’s College. V současnosti působí jako výzkumník v evropském think tanku Evropská rada pro zahraniční vztahy. V čem je podle něj britská politika chybná? Jakou roli sehráli mladí lidé v referendu o brexitu a co vypovídá brexit o rozdělení britské společnosti? 

Myslíte si, že referenda jsou demokratičtější formou politického rozhodování? 

Pro některé je koncept referenda v podstatě demokracií v akci. To byl obzvlášť ten narativ, který byl podán během referenda o brexitu – narativ, že tohle musíme postoupit lidu a ten by měl mít finální slovo. Problém byl v tom, že hlavní motivací pro jeho uspořádání byla politika Konzervativní strany, což se, řekl bych, jaksi odvrací od toho demokratického účelu referenda, když se tak děje z motivace konkrétní strany. 

Jak se to vztahuje k aktuální situaci?

Když mluvíme o referendu a demokracii nyní, tak odkazujeme na myšlenku uspořádání druhého referenda nebo taky „lidového hlasování“. Myslím si, že to je to, v čem aktuálně spočívá ona velká demokratická neshoda. Rozděluje to jednak lidi, kteří chtějí odejít, a lidi, kteří chtějí setrvat. Na obou stranách se vede velká debata o tom, jestli se koncept druhého referenda nese v demokratickém duchu, a i když jsem osobně hlasoval pro setrvání v Unii, přijde mi těžké akceptovat myšlenku, že bychom měli jen tak vypsat druhé referendum. 

Takže byste souhlasil s tvrzením, že druhé referendum by tentokrát sloužilo jen jako součást agendy Labouristů, stejně jako to první bylo součástí agendy Konzervativců?

Labouristé jsou v tomto docela složití, protože v tomto směru jsou dost rozdělení. Člověk by si myslel, že jakožto levice budou celkově mnohem více proevropští a většina jejích poslanců taková skutečně je. Voličstva jsou ale komplexnější. Mnoho z těchto voličů tvoří spíše tradičně pracující třída, hůře situovaní lidé a lidé více ovlivnění nižším financováním ze strany státu v posledních letech. Mnoho z nich tedy hlasovalo pro odchod z Unie. Takže pokud mluvíme o druhém referendu, neřekl bych nutně, že na to tlačí Labouristé. V posledních měsících to byli ve skutečnosti Liberální demokraté a Skotská národní strana, kteří na druhé referendum tlačili nejvíce – obě strany nyní dokonce prosazují deaktivaci článku 50 (akt, který by zrušil odchod Spojeného království z EU, pozn. red.). Labouristé říkají, že jestliže vyhrají nadcházející volby, které nás teď čekají, tak by vypsali druhé referendum, ale bylo by to o tom, zda setrváme v Evropské unii, nebo zda odejdeme s jejich nově upravenou vyjednanou dohodou s EU. 

„Britové nehledají inspiraci v zahraničí, pro řešení tamních problémů se ale mohou inspirovat i v Česku,“ říká výherce prestižní ceny IPPR Martin Kábrt

Nebyla by deaktivace článku 50 nebezpečným precedentem do budoucna?

Ano, určitě. Máme tady obrovský problém s důvěrou, a to jak na té „leave“ (pro odchod z Unie, pozn. red.), tak na té „remain“ (pro setrvání v Unii, pozn. red.) straně. Zejména mezi mladými lidmi. 

Důvěra ke komu nebo čemu? Důvěra institucím, systému…?

Důvěra těm samotným lidem, ano – politickým elitám, elitám ve společnosti obecně. Institucionálně určitě také. Problematika důvěry se zrovna naskytla před pár týdny – podívejte se na Borise Johnsona, který přišel za královnou a řekl, že bychom měli odročit parlament – když může jakýkoliv lídr jednat protizákonně a může mu být řečeno, že v podstatě porušil zákon, pouze to snižuje důvěru. Takže ve Spojeném království je laťka důvěry už tak velice nízko a deaktivací článku 50 by lidé pravděpodobně kompletně ztratili jakoukoliv víru v procedury podpírající naši demokracii. Spojené království je navíc jeden z praotců demokracie, takže mi přijde docela šílené, že by se něco takového stalo.

Co by podle vás mohlo tuto důvěru obnovit nebo znovuvybudovat?

Myslím si, že ve Spojeném království potřebujeme dělat politiku jinak. Myslím, že hlavní věcí by měla být změna volebního systému – od většinového systému k něčemu více reprezentativnímu. Napříč Evropou vidíme koalice – věci jsou sice občas pomalejší, řeší se více problémů a je tam více lidí, kteří o problémech rozhodují a hlasují, takže nastane trochu komplikovanější situace, když se dostanete k samotným parlamentním procedurám. Ale tento systém dvou stran, který se tu tak dlouho drží, nyní přestal fungovat a když jsme na agendě měli tři roky tak polarizující problém jako brexit, onen systém dvou stran se s tím nedokázal vypořádat. Jednoduše nebere v potaz variace v přístupech ve společnosti. Sice to sedí na desetiletí starou agendu sociálních tříd, ale nesedí to na moderní dobu.

Všichni mají brexitu plné zuby, ale mladí lidé, kteří by si za jiných podmínek politiky nevšímali, si jí nyní všímají

Myslíte si, že brexit byl v podstatě soubojem starší generace nacionalistů a mladší generace globalistů? 

Není žádným tajemstvím, že mezi mladými ve věku 18 až 24 let asi 70 % lidí hlasovalo pro setrvání, přičemž jen 30 % hlasovalo pro odchod. Tenhle generační rozdíl byl doposud jedním z hlavních narativů nebo alespoň byl na začátku celého brexitového procesu. Narativ, který tvrdí, že starší generace mladé jaksi obírá o vyhlídky do budoucna. Pocítil jsem to ve vlastní rodině. Moje babička hlasovala pro odchod z Unie i přesto, že její syn – můj otec – pracuje na mnohých evropských výzkumných projektech a já – její vnuk – jsem v tu dobu studoval evropská studia, byl jsem na Erasmu a získával magistra v zahraničí. Takže v určitém smyslu to dokonce rozděluje rodiny. Ale je tam ještě jiná stránka, kterou je třeba brát v úvahu, a sice že mládež není jedna homogenní skupina. To samozřejmě není nikde, ale obzvlášť ve Spojeném království. Volební účast mezi mladými byla v porovnání se staršími 65 let nízká. Jen polovina mladých lidí zde odchází studovat vysokou školu, takže když přemýšlíte o problematice volného pohybu osob, o studiu v zahraničí – není to něco, co by zajímalo všechny, kteří jsou mladí. Hodně z těch argumentů, že brexit ovlivní nejvíce mladé nebo že hodně mladých hlasovalo pro setrvání, by mohlo být tímto podkopáno.

Na čem to tedy mohlo záviset? 

I z těch, kteří jdou studovat vysokou školu, má pouze malé procento zájem o studium v zahraničí. Existuje dokonce mnoho komunit, ve kterých lidé nemají absolutně žádný zájem cestovat nebo odcházet pryč. A tohle odpovídá širšímu narativu ve Spojeném království o takzvaných přehlížených komunitách, které narušují představu, že to byly čistě ekonomické důvody, které rozhodovaly o tom, zda lidé hlasovali pro setrvání, nebo pro odchod. Je to naopak mnohem více socio-kulturní. A zase zde vidíme, jak se tato tradiční rozdělení mezi tradičně pracující třídou a střední třídou stávají čím dál tím více vágními. V tomto smyslu je jak pracující, tak střední třída ovlivněna oním narativem přehlížených lidí. Stejně to funguje u mládeže. Je významná část mladých lidí, kteří hlasovali pro odchod z Unie. Měli obavy z migrace, suverenity Spojeného království, terorismu, obrany a všech těchto problémů, o kterých lidé předpokládají, že mladé lidi nezajímají, a usuzují, že jsme všichni progresivní „setrvalci“. Může nás dostat do mnohých problémů, když se pokusíme všechny seskupit pod jednu nálepku. 

Od sebelásky k Brexitu

Jak z těchto problémů ven? 

Z mého osobního pohledu, a tohle platí jak pro Spojené království, tak pro Evropu celkově, se musí vytvořit silnější propojení s mladými lidmi v politickém směru. Tohle je obrovský problém s brexitem – názory mladých lidí nebyly brány v potaz ani na jedné straně. Bylo tam málo možností pro konzultace s mladými během přípravy referenda, ale i během posledních tří let, kdy jsme neviděli, že by problémy mládeže byly dostatečně komplexně adresovány. 

Takže říkáte, že naše systémy nedostatečně podporují angažovanost mládeže?

Tak bych to řekl. Existuje velmi málo fór, prostřednictvím kterých by mladí lidé mohli dostat svůj hlas do veřejné diskuze. Některé strany jako Labour chtějí snížit věkovou hranici pro aktivní volební právo z osmnácti na šestnáct let. To by mohlo pomoct, ale není to jen o tom, aby více lidí volilo. Je to o lepším informování mladých lidí o důležitých problémech a o dávání prostoru věci skutečně měnit. Což je neskutečně těžké a zase se to vrací k tomu, co jsem říkal o tomto tradičním systému dvou vládních stran, který je v některých směrech poměrně archaický. Možná pouhá modernizace politiky v reakci na brexit by tomu napomohla, protože si teď nejsem jistý, jestli je to vážně otázka angažovanosti ve smyslu čirých čísel. Během posledních tří let se totiž začalo angažovat v politice mnohem více lidí. Začalo to skotským referendem o nezávislosti a pokračovalo to až doposud. Všichni mají brexitu plné zuby, ale mladí lidé, kteří by si za jiných podmínek politiky nevšímali, si jí nyní všímají, jen nemají ty správné prostředky, kterými by mohli vyjádřit své myšlenky.

Parlamentní volby jsou naplánovány na 12. prosince. Mezi některými politiky se však objevily argumenty, že takové datum by mohlo zabránit studentům v účasti, je tomu skutečně tak?

Ten argument zní tak, že studenti budou v tu dobu ještě na univerzitě. Je to složité, protože se domnívám, že hlavním důvodem pro takové datum je ten, aby po volbách měli Konzervativci šanci se pokusit rychle schválit svou dohodu. Takže si nejsem úplně jistý, jestli za tím rozhodnutím stojí motivace zabránit studentům ve volbách. Každopádně se objevily jisté praktické problémy v souvislosti s tím, že budeme mít parlamentní volby poprvé po několika letech v prosinci. Většinou je míváme v květnu, když je trochu lepší počasí. Takže se lidé bojí, že nikdo nepřijde k volbám, protože bude pršet, sněžit anebo taky proto, že všechny volební místnosti budou zarezervované na vánoční večírky, protože ty většinou bývají na radnicích a podobných místech. Takže to je takový více odlehčený pohled na volby, ale nejsem si jistý, jestli to udělá velký rozdíl.  

Ale mohlo by, a to je celkem znepokojující. 

Mohlo by, ale vzhledem k tomu, o co se jedná, tak tentokrát nejspíš ne. 

Měli by se studenti, kteří momentálně zvažují studium nebo se již přihlásili ke studiu ve Spojeném království, něčeho obávat? 

V tuto chvíli dostávám asi jeden email týdně – a myslím, že minulý týden mi přišly dva emaily od děkana King’s College – s informacemi pro všechny studenty o tom, co se děje v souvislosti s brexitovým procesem. Určitým způsobem to vlastně shrnuje brexit – to, jak je nejistý. Tak nejistý, že musíme dostávat oficiální univerzitní maily skoro každý týden, kde se píše „31. říjen se blíží, možná odejdeme bez dohody, nepanikařte,“ a pak za několik dní „Aha, tak máme prodloužení až do 31. ledna.“ Musí to představovat velkou nejistotu pro mezinárodní studenty a zejména pro ty, kteří se nezajímají o britskou politiku jako takovou nebo studují nejrůznější obory, jež s politikou nesouvisejí, a kteří tedy mají ještě menší ponětí o tom, co se děje. Vždy ale budou nejvíce zasaženi ti, kteří jsou chudší, nemají přístup a příležitosti k práci nebo studiu v zahraničí a potřebují podpůrný program jako Erasmus, který vám dá grant na studium. A to je skutečně nešťastné a bude to neodpustitelné, pokud tyto příležitosti nebudou po brexitu pod ochranou.

Na Brexit bude pohlíženo jako na jakousi praktickou zkoušku britské politiky

Bude vůbec brexit? 

Dnes si myslím, že ano.  

S dohodou? 

Ano, s dohodou. Myslím si, že brexit bez dohody je nepravděpodobný a že druhé referendum s výsledkem ve prospěch setrvání je taky nepravděpodobné. Dokážu si představit Labouristy, jak se ujmou moci a vypíšou druhé referendum, ale zároveň i lidi, kteří si zvolí odchod s určitou formou dohody. Ale nedokážu si v konečném důsledku představit brexit bez dohody.

Když už jsme u vyjednávání dohody, co dnes dělá Theresa May? 

Theresa May formálně poprvé promluvila v Parlamentu před pár týdny, když vyslovila podporu dohodě Borise Johnsona, ale působilo to tak, že přitom zatínala zuby. Ale byl to jen její obvyklý scénář, kdy v podstatě řekla „musíme to dokončit a bylo by nedemokratické to nedokončit”. Osobně si myslím, že si vydechla, že už aktuálně není v popředí toho všeho. Bude zajímavé sledovat, co bude jejím konečným odkazem v souvislosti s brexitem, protože tolikrát selhala ve snaze dostat se tam, kam se Boris Johnson dostal během pouhých pár týdnů.  

Jak motivovat mladé chodit k volbám? Umožnit volit už od šestnácti

To je vlastně dobrá otázka – co si myslíte, že nakonec bude odkaz Theresy May jakožto první vyjednavačky brexitu? 

Myslím si, že si ji lidé budou pamatovat pro její brexit ve smyslu té patové situace posledních tří let. Nebude jí nic připisováno, žádné konečné dosažení ničeho – ať už z „leave“ nebo „remain“ strany. Bude jen někým, kdo na to šel špatnou cestou a kdo se snažil uspokojit příliš mnoho lidí, což prostě nefungovalo. A to je, jak se zdá, opak přístupu Borise Johnsona, který se jednoduše zbavil lidí v jeho straně, kteří s ním nesouhlasili, a tak dosáhl alespoň zdánlivé soudržnosti v určitém pohledu na brexit. To je něco, co Theresa May neměla. Určitě nebude zapomenuta, ale bude jen onou hlavní loutkou v těch fázích brexitu, ve kterých se vlastně nic nestalo, protože po těch třech letech jsme stále na stejném bodě. 

Jak bude na brexit pohlíženo v kontextu historie lidstva?

Řekl bych, že na něj bude pohlíženo jako na jeden z klíčových momentů jak britské, tak evropské historie na úrovni abstraktních idejí o identitě, co znamená být Britem a co znamená být Evropanem. Taky to ale bude jakási praktická zkouška britské politiky, ústavního práva a legislativy. Zkouška toho, jak věci skutečně fungují v Parlamentu. Mnoho precedentů bylo nastavených a mnoho jich bylo zároveň porušených. Jakýsi dojem stability, který jsme měli, je nyní pryč a máme tu nejistý svět, nejistou budoucnost, každodenní nejistotu v tom, co se stane, kdo za co hlasuje, jestli politici porušují zákony, zkrátka neslýchané věci. Brexit bude ústřední součástí školní výuky, budou na něj esejové otázky u univerzitních zkoušek a nejspíš na něj budou i samostatné obory. Dokonce už znám člověka, který začal svůj PhD před dvěma týdny a bude psát o brexitu. Brexit už zplodil think tanky, vedl ke vzniku celých mediálních sekcí. Celkově se britská politika proměnila a tohle pojetí proměny bude odvětvím samo o sobě ještě dlouhá léta.  

Brexit vedl ke vzestupu dvou velkých identit – na základě toho, jestli chcete setrvat, nebo jestli chcete odejít

Jak se s tímto Británie mentálně vypořádá?

To mentální zotavování bude dlouhé, náročné a pravděpodobně nikdy neskončené. Brexit totiž vedl ke vzplanutí dalších problémů souvisejících s identitou. Větší tlak na nezávislost Skotska, a dokonce i Anglie si chce vládnout trochu jiným způsobem. Rozdíly mezi jihem a severem budou teď ještě výraznější. A to platí i pro levici a pravici britské politiky. Myslím si, že Londýn to přežije, ale pravděpodobně na úkor jiných oblastí. 

Je tedy brexit více politickým problémem založeným na rozdělení tříd, nebo problémem takzvané politiky identity?

Myslím si, že to záleží na tom, koho se zeptáte, a na vašem osobním vnímání. Ale co je důležité zmínit je to, že brexit roztříštil tato tradiční rozdělení, takže zatímco byste očekávali, že bohatí, dobře situovaní jedinci a chudší lidé, kteří se cítí ohroženi migrací, hlasovali pro odchod, ne vždycky je to pravda. Změnilo se tradiční systém, který jsme měli ve Spojeném království, tedy docela stabilní třídní systém. Vedlo to k vzestupu dvou velkých identit – na základě toho, jestli chcete setrvat, nebo jestli chcete odejít. A to se točí kolem jednoho specifického problému, který lidi nyní hodně znepokojuje a který přesahuje třídu, věk, socio-ekonomický původ nebo kde ve Spojeném království žijete či jakýkoliv jiný faktor, který si dokážete představit. Jsou to tyhle dvě identity, které vystoupily do popředí. Takže bude zajímavé vidět, jaké bude dědictví těchto dvou identit, protože byť parlamentní volby budou založeny na tom, zda setrvat, či odejít, tak na tomto nebudeme moci zakládat volby za několik desetiletí, kdy problém bude (doufejme) vyřešen.

Takže bychom mohli označit brexit za původce úplně nové politiky, který stojí nad třídní politikou a politikou identity?

Je to single-issue pojetí politiky, které svým způsobem podle lidí v politice obecně vždy scházelo, protože netrávíme dostatek času nad problémy jako životní prostředí, a nemůžeme tedy nic změnit. Ale v určitém smyslu díky bohu, protože podívejme se, kde jsme po třech letech debatování o jednom problému a nikomu se stejně nepodařilo nic udělat. 

Autor: Laura Doanová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!