Budoucnost české levice: Má ČSSD jako bývalý levicový lídr šanci vrátit se na výsluní? | E15.cz
KoronaHelpdesk E15

Jak vydělat v těžkých časech

Více k tématu

Budoucnost české levice: Má ČSSD jako bývalý levicový lídr šanci vrátit se na výsluní?

Budoucnost české levice: Má ČSSD jako bývalý levicový lídr šanci vrátit se na výsluní?
Bohuslav Sobotka, Brno, 39. sjezd ČSSD
• 
ZDROJ: Vacková Anna

Vojtěch Petrů

Levicová politika je v Česku v krizi. Přitom každá zdravá demokracie potřebuje silné levicové strany. Doženou českou levici přízraky minulosti, dopadne na ni tvrdá realita současnosti nebo dokáže postavit svou politiku na modelu, který jí zajistí budoucnost? Seriál o současné české i světové levici v kontextu historie a s úvahou nad tím, co se musí změnit, abychom s ní mohli počítat i do budoucna. Budoucnost české levice, díl první. 

Dříve hlavní síla na české politické scéně a vůbec nejstarší česká politická strana, jejíž historie sahá až do dob Rakouska-Uherska, se utápí v hluboké krizi. Volební debakl střídá volební debakl a preference se drží na tak nízkých hodnotách, že není jisté, zda by nyní strana překonala pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do sněmovny. Něco podobného se už při některých typech voleb reálně děje. Česká sociální demokracie při loňských volbách neproklouzla do Evropského parlamentu, po předloňských komunálních volbách strana nezasedá v zastupitelstvu Hlavního města Prahy i řadě dalších, přičemž ve městech, kde dřív měla i své primátory či starosty, byly výsledky marginální. Její voliči ve velkém odešli k populistickému hnutí ANO oligarchy Andreje Babiše, v jehož vládě je ČSSD koaličním partnerem. 

Prapočátky českého dělnického hnutí se datují od druhé poloviny 19. století, kdy byly české země i dnešní Slovensko součástí rakouské monarchie. V tehdejším parlamentu, Říšském sněmu zasedajícím ve Vídni, založila v roce 1897 skupina českých poslanců za rakouskou sociální demokracii Českou stranu národně sociální. Tito poslanci tehdy zaseli semínko, ze kterého vyrostla nejvýznamnější demokratická politická strana v české historii. Přetransformovaná Československá sociálně demokratická strana dělnická vyhrála první volby v demokratickém Československu, během Protektorátu Čechy a Morava se její členové účastnili odbojové činnosti proti nacistům a za dob komunistické totality fungovala v exilu. Znovuobnovení se dočkala po Sametové revoluci, v roce 1989. 

ČSSD, jak ji známe v dnešní podobě, vznikla v roce 1993, kdy dostala současný název a došlo ke sloučení rozhádané polistopadové České sociální demokracie s částí levicové frakce v Občanském fóru. Za lídra strany byl tehdy zvolen současný prezident Miloš Zeman. V polistopadové době zažívala ČSSD pravděpodobně nejlepší časy ve své více než staleté historii. Strana se mohla těšit z dvojciferných volebních výsledků, na jejichž základě vzniklo několik vlád vedených ČSSD. V roce 2017 ale přišel zvrat a strana se dostala do Poslanecké sněmovny s marginálním výsledkem 7,27 %. Na českou sociální demokracii tehdy tvrdě dopadla realita současného rychle se měnícího světa. 

Stagnace v lepším případě

Není to ale nic převratného. Odliv voličské základny pociťují již několik let sociálně demokratické strany po celé Evropě. Sérii debaklů v poslední době zažívá rakouská i německá sociální demokracie, které mají ve svých zemích podobně bohatou historii jako ta česká. Dříve naprosto dominující francouzští socialisté mají nyní v tamním parlamentu minimální vliv, italská levicová Demokratická strana už několik let stagnuje na hranici dvaceti procent, nejhorší volební výsledek za několik desetiletí předvedli loni britští labouristé. 

Maďarští socialisté už deset let sledují, jak si Viktor Orbán a jeho nacionalistický pravicový Fidesz zavádí autoritářský režim a nemohou s tím nic udělat, protože jejich volební výsledky sotvakdy stoupají nad deset procent. Středopravicoví konkurenti jenom před pár měsíci odstavili od moci slovenský SMĚR a rumunskou PSD, jakkoliv je diskutabilní, zda lze tyto strany, které zastávají levicové postoje pouze v ekonomických otázkách a v sociálních otázkách se nápadně podobají krajní pravici, označovat za sociálně demokratické. Jako třešničku na dortu můžeme zmínit dva roky starý debakl švédské sociální demokracie v parlamentních volbách – strany, jež doposud všechny volby ve své zemi vyhrála a položila základy tamního obdivovaného moderního sociálního státu. 

ČSSD není tak zkostnatělá, jak si lidé myslí, říká Radim Hejduk

Jistě, debakly těchto stran mají různé místní příčiny: tam je to brexit, jinde korupční promořenost partají, někde neschopnost stran zvládnout ekonomickou krizi, tamhle zase nový silný hráč, který voliče zaujme víc. To všechno ale zapadá do kontextu stejného procesu probíhajícího napříč Evropou: stále častější popírání pravolevého politického spektra a v důsledku toho oslabování tradičních stran, které jsou na tomto vidění světa závislé. Největší dopad to má logicky právě na sociální demokracie, jež byly vždy v demokratických státech, jejichž politika byla na svém pravolevém pojetí založená, jakýmisi hlavními stranami, které volila nejpočetnější vrstva společnosti – dělnictvo. 

Svět zažil finanční krizi a o pět let později uprchlickou krizi. Obyčejní lidé, kteří doposud sociální demokracii volili, neměli pocit, že tradiční strany tyto krize dobře zvládly. Občané se náhle dostali do ekonomických problémů, v důsledku finanční krize se byli nuceni uskromnit – náhle byly nižší platy i důchody, ale výdaje naopak rostly. Do toho na ně o pár let později začaly v čím dál větší míře z televizních obrazovek vyskakovat záběry tisíců afrických a arabských uprchlíků, kteří se snažili dostat do Evropy. 

Uprchlíci, klimatická změna, LGBT a co z toho bude

Teď navíc i v kontextu hrozby terorismu dostali ti, kteří dříve tvořili jádro voličů sociálních demokracií, strach, že se jim někdo snaží vzít jejich kulturu a hodnoty a že jejich země postupně ovládnou muslimové a imigranti (přičemž tento pocit hojně podporovaly ruské dezinformační kanály). K tomu přičtěme i rychle se měnící svět, kdy se ztrácejí v záplavě informací a sledují rostoucí tlak na rovnost žen a mužů, na rozšíření práv LGBT či řešení klimatické změny, podmiňované hlubokými změnami ekonomiky a životního stylu. Náhle voliči nabyli pocitu, že se jim někdo snaží vzít starý svět, který měli rádi. Hledali někoho, kdo by jim zajistil opětovnou ekonomickou prosperitu, kdo tyto změny zastaví a vrátí jim ten starý dobrý svět, a navíc někoho, kdo by k tomu působil dojmem skvělého lídra a ochranáře. 

Pocity křivdy a neurčitý strach z neznámého daly vzniknout smrtícímu koktejlu, z něhož vzešly krajně pravicové strany nabývající na síle i popularitě po celé Evropě. Tato hnutí kombinují nacionalismus, tvrdý přístup vůči imigrantům a odmítavý postoj k rozšiřování práv homosexuálů, i k řešení klimatické změny – nebo rovnou odmítají klimatickou změnu jako takovou. Naopak v ekonomických otázkách si počínají silně levicově, chtějí vyvlastňovat strategické podniky, požadují růst platů, důchodů a prosazují četné sociální benefity, především pro mladé rodiny s dětmi. Tvoří sílu, která v největší míře láká dřívější voliče sociálních demokratů. 

Není to však jenom o nacionalistických hnutích. Část voličské základny sociálních demokracií tvořila tradičně městská intelektuální elita – ta však od současné sociální demokracie paradoxně odešla z přesně opačného, ale vlastně stejného výše zmíněného důvodu: sociální demokraté se k uprchlíkům, k právům LGBT a klimatické změně staví spíše vlažně. Pro vzdělané městské občany jsou tak v současné době daleko příznivější volbou zelení, různá progresivní či dokonce antikapitalistická uskupení.  Volby dnes rozhoduje kulturní válka, nikoliv ekonomika jako dříve. 

Martin Štorkán: JUDr. Slávek a pan Sobotka

Na progresivní straně kulturní války stojí městská střední třída, která na tom vždy byla ekonomicky lépe a volila ekonomicky liberální pravici, na té konzervativní často lidé, kteří volili levici proto, že doufali ve zlepšení svých podmínek. V důsledku toho se obrací celé politické spektrum naruby, bývalí voliči levice volí nyní pravici a naopak. Někdy se však objeví i hnutí „pro všechny” a zabere větší část politického spektra – jako je tomu v Česku s hnutím ANO a s francouzským hnutím LaREM prezidenta Emmanuela Macrona. 

Nabízí se proto nutně otázka: Je sociální demokracie mrtvá? Odpověď je zřejmě složitější. Je pravděpodobné, že mrtev je současný model, kdy sociální demokracii volí lidé různých vrstev či názorů, které spojuje myšlenka o nutnosti vytvoření sociálního státu, a to ať už na intelektuální rovině, či v rovině „obyčejných lidí” bojujících za lepší životní podmínky. Sociální demokraté musí najít model zohledňující reálie současného světa: musí si vybrat, zda chtějí zastávat zájmy oné městské elity, nebo „skutečného” lidu. Obojí najednou dnes zkrátka není možné, a sociální demokraté si to musí uvědomit dříve, než při současné nerozhodnosti postupně upadnou do absolutní politické bezvýznamnosti. 

Získat zpět identitu

To samozřejmě platí také pro českou ČSSD, jejíž situace i ve specifickém místním kontextu zapadá do světového procesu úpadku sociálně demokratických stran. V Česku ale spíše než ke krajně pravicové SPD přeběhli voliči zjevně k populistickému hnutí ANO, založeného miliardářem a majitelem obrovského zemědělsko-chemicko-mediálního holdingu Agrofert Andrejem Babišem. Hnutí ANO bylo nové, neokoukané a nabízelo lídra, který sice nedisponuje nějakým zvláštním charismatem, zato má skvělé organizační schopnosti – přece jenom vybudoval největší českou firmu (alespoň tak to lidem předkládá Babišův marketingový tým a jeho média). 

Navíc se strefil do správné doby a když jeho hnutí zasedlo ve vládě, kde sám Babiš zastával post ministra financí, začalo se po letech globální finanční krize Česku opět ekonomicky dařit. S tím mohla ČSSD jenom těžko bojovat a následoval již zmíněný volební debakl – alespoň v kontrastu s drtivým vítězstvím hnutí ANO. ČSSD následně vstoupila s hnutím ANO do vlády, i přes potřebnou podporu komunistů a množství Babišových kauz, včetně jeho trestního stíhání, na popud členů strany, kteří se obávali, že by ČSSD v opozici zapadla. 

ČSSD si ale může za svůj stav i částečně sama. Není pravda, že se stala pouhou obětí moderního proměnlivého světa, ekonomické krize a Andreje Babiše. Dlouhodobě se totiž vzdalovala jak lidem, tak svým hodnotám. Pro řadu voličů se stala nedůvěryhodnou množstvím kauz, které se kolem strany objevily zejména za předsedování Jiřího Paroubka (ale i jeho předchůdců). Arogance strany se projevila v roce 2009, kdy kvůli politikaření nechala svrhnout tehdejší vládu Mirka Topolánka za předsednictví Evropské unie, čímž se celé Česko naprosto znemožnilo před evropskými partnery a na léta dopředu hrálo v Evropě druhou ligu. Drobné podnikatele, kteří by měli patřit mezi ty, jež sociální demokraté chrání proti „velkým rybám”, si strana znepřátelila zavedením EET, jenž byla pro mnohé malé podniky likvidační a těm ostatním řádně znepříjemnila život a ztížila činnost. 

Přitom levice si klade za cíl právě ochranu a podporu malých podnikatelů, a je proto smutné, když ČSSD dělá pravý opak a udržuje u moci oligarchu, který nechal prorůst své podniky státní správou, a jejich ministr zemědělství Miroslav Toman protěžuje velkozemědělce. ČSSD tak praktikuje trochu degenerovanou verzi své vlastní ideologie, podle níž se má pomáhat jenom zaměstnancům a soukromému sektoru život spíše znepříjemňovat. Sociální demokracie jako ideologie však stojí na ochraně a podpoře potřebných, tedy i drobných živnostníků, nikoliv „ostatních před podnikateli”. Smutně to korunoval výrok exministra průmyslu a obchodu ve vládě Bohuslava Sobotky Jana Mládka, který označil živnostníky za parazity” – ačkoliv se později po nátlaku omluvil.

Levicová politika nad propastí. Může levice zvítězit nad pravicovým populismem?

ČSSD se tak nachází v situaci, kdy se zdá, že tak nějak neví, co sama se sebou. Členská základna je rozštěpená. Ať už na zemanovce a nezemanovce, na antikomunisty a příznivce spolupráce s KSČM, nebo na ty, co chtějí spíše směřování podobné slovenskému SMERu, a na ty, co prosazují ražení sociálních demokracií v západní Evropě. Strana se ocitla v moderní době, když už jejím hlavním konkurentem není pravicová ODS, ale hnutí ANO, které nikdy nemá šanci v marketingu dohnat. To podtrhuje celková realita světa, jenž je rozštěpen na konzervativní a progresivní pohled na věc, a kde už ideologie sociální demokracie, na níž strana léta stavěla, netáhne. A strana stále tak nějak lavíruje. Na jednu stranu si zvolila do čela a za ministry nadějné mladé a energické tváře jako je ministr zahraničí Tomáš Petříček nebo ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, na druhou stranu jí trvalo léta vyřešit otázku poslance Foldyny, nadšeného fanouška ruských Nočních vlků, jehož názory spíše souzní s hnutím SPD (kde ostatně později i zakotvil). 

Před volbami do Evropského parlamentu se ČSSD oháněla podporou prezidenta Zemana (ačkoliv podpora od Zemana opravdu vítězství nezajišťuje, podívejme se na SPOZ), jenž je naoko volí, a zároveň je ponižuje, když odmítá jmenovat jejich ministra kultury. Občas strana zareaguje odmítavě proti krajně pravicovým silám, jako když pohrozí koncem vlády, pokud poslanci ANO budou hlasovat pro ultrakonzervativce a křesťanského fundamentalistu Michala Semína do rady ČTK, a jindy odmítne podpořit ideu, aby Česko přijalo 50 uprchlických sirotků z řeckých táborů na důkaz solidarity. 

ČSSD se zpola snaží řešit svoje démony a zpola se snaží být onou stranou pro široké vrstvy (a nalákat zpátky voliče od ANO), to však při dnešní míře polarizace společnosti není možné. Strana si musí vybrat: buď sociální demokracie východního střihu kombinující nacionalismus a levicově populistické záležitosti, která cílí na nižší střední třídu (k čemuž ale potřebuje osobnost typu Zeman, Paroubek či Fico), nebo tu západní, deklarující ochranu slabším, tedy i uprchlíkům, LGBT komunitě či menšinám, jež chce radikální řešení klimatické krize a v ekonomických otázkách se posunuje dále doleva. To by znamenalo přebrání proevropských liberálních voličů, kteří nyní volí Piráty, Zelené, TOP 09 nebo STAN. 

Zdá se, že ČSSD teď nejdřív ze všeho musí získat zpátky vlastní identitu, kterou někde v politických dějinách za poslední léta pozbyla. Až se jí podaří vyřešit vnitřní rozpory, musí vhodně vybalancovat svůj program tak, aby byl dostatečně adaptovaný na moderní dobu a řešil palčivé problémy českých občanů. Zároveň ale musí vycházet z vize a hodnot sociální demokracie, na jejichž základě byl vybudován moderní evropský sociální stát a jež dnes platí stejně, jako platily v době, kdy Karl Marx, Friedrich Engels a Ferdinand Lassalle přispěli svými myšlenkami ke vzniku dvou ideologií: demokratického socialismu a jeho umírněnější verzi, sociální demokracii. 

Teprve pak může ČSSD zpět přilákat ztracené voliče. Pokud se ale sociální demokracii nepodaří nalézt svou novodobou tvář, skončí tato strana se slavnou historií jako další oběť rychle se měnícího světa 21. století. A neplatí to jenom pro ČSSD, ale pro všechny podobné strany či hnutí po celé Evropě. Tváří v tvář krizi, která v posledních měsících zasáhla svět, každý hledáme sám sebe. A stejnou příležitost má i sociální demokracie. 

Příští díl: KSČM. Důsledně levicová síla, nebo strana nostalgie po starém režimu?

Autor: Vojtěch Petrů
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!