Chceme divákům nabídnout kontext a rozšíření obzorů, říká programový ředitel Letní filmové školy
Na Letní filmové škole Uherské Hradiště, konající se tradičně v srpnu, jsem si povídala s jeho programovým ředitelem Janem Jílkem nejen o filmu. Letos se konal již 46. ročník festivalu, jehož cílem je prohlubovat znalosti milovníků filmového umění a historie, a proto se tolik nezaměřuje na současnou tvorbu.
Již brzy festival oslaví půlstoletí existence, jak to vlastně celé začalo?
Festival začínal v 70. a 80. letech jako víkendové setkání lidí, kteří pracovali ve filmových klubech. Na těchto sjezdech byla vždy možnost vidět umělecké filmy, které se v klasických kinech nepromítaly, návštěvníci zde sbírali nové informace nebo pracovali na úvodech před filmy. Po sametové revoluci a uvolnění režimu se začal festival rozvíjet, usídlil se v Uherském Hradišti a v roce 1993 přijel první významnější zahraniční režisér Peter Greenaway.
Proč jste si pro festival vybrali zrovna Uherské Hradiště?
Ty víkendové semináře, které festivalu předcházely, se konaly v různých městech. V Uherském Hradišti byl ale filmový klub velice silný, a proto nakonec LFŠ zapustila své kořeny právě tady. Za ta léta už jsme tu jako organizátoři zvyklí, spolupráce s městem je skvělá a každý rok se tady povede vytvořit dobrou atmosféru pro návštěvníky. Většina jich přijíždí z Prahy, kde se každý den konají desítky akcí, ale tady mají díky změně prostředí možnost se plně naladit na festivalovou vlnu a ponořit se do filmového světa.
V čem se LFŠ liší od jiných festivalů, jaký je její přidaný prvek?
My jsme specifičtí tím, že neuvádíme pouze náhodně vybrané snímky, ale chceme divákům nabídnout možnost kontextu a rozšíření obzorů. Proto se s promítáním pojí také lektorské úvody, odborný program, přednášky a masterclassy. I půlnoční filmy, které jsou na většině festivalů žánrově horory, se snažíme každý rok propojit do kompaktní sekce. Tento ročník se například jedná o takzvané vulgární auteurství. A stejně jako u všech ostatních promítání diváky ani o půlnoci neochuzujeme o úvodní slovo k filmu.
Kolik lidí je potřeba na organizaci festivalu?
Festival organizuje AČFK (Asociace českých filmových klubů) a v jejím úzkém týmu je deset lidí. Na festivalu pracujeme celý rok, máme na starosti ale i další projekty, jako je třeba distribuce uměleckých filmů a československých dokumentů. Obě tyto aktivity se nám podařilo spojit, na LFŠ vždy promítáme vybrané autory, diváci mají poté možnost hlasovat a vítězný film jde do českých kin.
Kvůli koronavirové pandemii slýcháme ze všech stran o rušení uměleckých akcí. Jak vypadala organizace letošního ročníku?
Jak zmiňujete, museli jsme vyvinout opravdu velké úsilí, aby se LFŠ vůbec konala. Máme zde mnoho hygienických opatření, na programu je méně projekcí, protože každý sál musíme několikrát denně dezinfikovat. Podobný zážitek museli mít organizátoři festivalu v roce 1997, to jsem zde ještě nepracoval, když se byli týden před začátkem festivalu nuceni přesunout do Jihlavy, protože Uherské Hradiště se stalo epicentrem povodní. Některé kinosály byly celé pod vodou. Myslím, že na rok 1997 ani na ten letošní LFŠ jen tak nezapomene a doufám, že se už nebudou opakovat.
Když už zmiňujete historii festivalu, co k němu dovedlo vás osobně?
Na konci gymnázia jsem se začal zajímat o umění, literaturu a film a po skončení střední školy jsem studoval filmovou vědu v Olomouci na Univerzitě Palackého. Tam jsem se také stal aktivním členem filmového klubu, přes který jsem v roce 2008 dostal možnost pracovat na LFŠ. No a už jsem tu zůstal.
A kdo vlastně rozhoduje o filmech, které se budou na LFŠ promítat?
Strukturu festivalu staví náš tým a dramaturgové. Máme několik sektorů – Historie, Současnost, Česko/Slovenská tvorba, Hosté a AČFK uvádí. Jak už jsem zmínil předtím, v rámci těchto bloků se vždy snažíme k filmům nabídnout i zajímavý doprovodný edukativní program.
Na začátku rozhovoru jste zmiňoval prvního zahraničního hosta Petra Greenawaye. Jak vlastně probíhá zvaní umělců ze zahraničí?
Tuto sekci mám zrovna na starosti já a mohu říci, že se jedná o každoroční boj. Je to složité, při oslovování jim vždy pošleme materiály, kde je napsané Summer Film School. Oni jsou pak zmatení – jedná se o školu, nebo o festival? O Hradišti v životě neslyšeli, netuší, kde se nachází a ani to neumí vyslovit. Do toho v létě točí filmaři nejvíce, takže je těžké strefit se do jejich volna.
Zároveň si ale poté hosté festival vždy velice chválí, líbí se jim neformální atmosféra a jak jsou diváci vzdělaní při diskuzích po promítání. Někoho zase zveme už tak dlouho, že je mu nakonec hloupé nepřijet (smích). Tento rok je ale samozřejmě situace specifická a jsme rádi, že se LFŠ vůbec může konat.
Setkal jste se při komunikaci se zahraničními hosty s hvězdnými manýry?
Tak třeba takový Emil Kusturica, srbský režisér, přijel do Čech s doprovodem 40 lidí. Většina jich jela do Hradiště autobusem, ale on požadoval soukromé letadlo z Prahy. Bohužel měli zpoždění a letiště v Kunovicích už zavíralo. Pán ve věži říkal, že se chystá na večeři a my ho museli přemlouvat, aby ještě chvíli zůstal. Nakonec ale vše dobře dopadlo a Kusturica si svou návštěvu velice pochvaloval.
Také američtí hosté jsou občas zvyklí na jiné standardy, režisérka z USA Julie Taymor dostala nejlepší pokoj tady v hotelu a pak volala a stěžovala si, že je to malé a že je to kobka. Den předtím totiž přiletěla do Vídně a spala v hotelu Sacher. Toto jsou ale spíše výjimky, celebrity, u kterých by se podobné chování dalo čekat, sem nezveme a ani by nepřijely.
A na závěr, na co se tento rok na festivalu nejvíc těšíte vy?
Je těžké vybrat jednu věc, na programu je mnoho zajímavých věcí, ale kdybych měl vypíchnout jednu, asi by to byla předpremiéra minisérie Herec. Je to třídílný seriál z produkce ČT, spojující 50. léta v Československu s gay tematikou. Hlavního hrdinu ztvárnil talentovaný Jan Cina a v příběhu má jako herec malých rolí možnost dostat se k těm velkým jen díky spolupráci s bezpečností, které pomáhá s odhalováním homosexuálů.
