Důvodů proč lidé začnou kouřit je spousta”, říká Felix Naughton, zdravotnický psycholog a vědec z Cambridgeské univerzity. “Může se jim líbit image kuřáka, mohou být ovlivnění okolím, pro mnoho teenagerů je to cesta k pocitu nezávislosti od rodičů”, vysvětluje. Tzv. “peer pressure”, neboli nátlak vrstevníků, je jedním z nejcitovanějších důvodů, proč lidé začínají s kouřením, a může mít velký vliv, zvláště v období dospívání.
„Naughton zároveň zdůrazňuje, že žádný požitek se u kouření zprvu nedostavuje. “Jen málo kuřáků zpočátku mluví o nějakém psychickém potěšení. Postupem času se ale objeví ve formě přílivu dopaminu do mozku”, říká.
Pouze zvednutí hladiny dopaminu nebo závislost na nikotinu ale podle většiny vědců kouření nevysvětluje. Samotná závislost může být dokonce přeceňovaná. Mnoho kuřáků se totiž nesnaží s cigaretami přestat – oni přestat ani nechtějí.
Závislost anebo racionální rozhodnutí?
V sociální psychologii bylo vyvinuto několik modelů, které se snaží vysvětlit, proč se lidé chovají nezodpovědně vzhledem ke svému zdraví. Model zdravotních přesvědčení, vyvinutý Irwinem Rosenstockem v roce 1966, staví na individuální analýze ceny a užitku. Podle této logiky mnozí lidé s kouřením nepřestanou, protože jim rizika nestojí za snahu přestat, anebo jim nestojí za to vzdát se výhod, které jim cigarety nabízejí.
Jedním z důvodů, proč nejsou zdravotní rizika vnímaná kuřáky jako dostatečný protipól k výhodám cigaret, není ani tak jejich neinformovanost, jako to, že se tato rizika zdají být velice vzdálenými. Podobně jako si většina lidí při každé jízdě autem neuvědomuje riziko havárie, kuřák při každé zapálené cigaretě nepomýšlí na rakovinu plic.
Tomuto modelu by odpovídaly i některé výpovědi samotných kuřáků. “Když jsem kouřil, nevnímal jsem zdravotní hrozbu jako aktuální, takže jsem to nijak moc neřešil”, říká Jakub, který kouřil přes sedm let (zdroj si přál zůstat v anonymitě, pozn. redakce).
Veřejnost je o těchto nebezpečích informována prostřednictvím mediálních kampaní, výuky na školách, či nápisů na krabičkách od cigaret. Přesto si asi čtvrtina Čechů a Češek starších patnácti let každý den zapálí. Co je k tomu vede? A proč nemohou, nebo nechtějí přestat?
Pokud bychom postupovali podle této logiky, předpokládali bychom, že když už někdo zdravotní komplikace z kouření má, tak se bude snažit přestat. V mnoha případech to tak ale není. Výzkum pacientů s obstruktivní plicní chorobou v nemocni v Ulsteru v roce 2010 ukázal, že přestože odvyknutí kouření bylo hlavním předpokladem k léčbě nemoci, většina pacientů – kuřáků přestat nechtěla.
Jedním z hlavních citovaných důvodů přitom nebyla fyzická závislost, ale spíše emocionální navázanost na cigarety. Mnoho pacientů tvrdilo, že cigarety jsou pro ně přáteli. Pro některé zas byly zdrojem struktury, zvyku, i jakési společnosti v každodenním životě.
Podobně je to i pro kuřáky, kteří žádnými závažnějšími zdravotními komplikacemi netrpí. Cigarety jsou spojovány s určitou denní dobou, s odpočinkem, či s vychutnáváním různých momentů. Dušan Navařík, který kouří pátým rokem, popisuje, že kouření je o pocitu více než o čemkoliv jiném. “Cigareta je láska, umocňuje zážitky a stejně jako láska dává i bere”, říká. Zdá se tedy, že si kuřák k cigaretě během let vytvoří osobní vztah, který ho uklidňuje či těší, a tohoto vztahu je těžké se vzdát.
Plakát versus kuřák
Kromě individuálního vztahu, který si člověk k cigaretě vytvoří, psychologové identifikují mnoho jiných faktorů, kvůli kterým lidé chtějí nebo nechtějí přestat kouřit. Sociálně-kognitivní teorie vyvinutá Albertem Bandurou v roce 1975 například dává důraz na vliv společenských norem. V tomto případě mohou hrát velkou roli nejen protikuřácké zákony anebo antikuřácké kampaně, ale také všeobecný společenský přístup.
Statistiky ale podobným závěrům příliš nenasvědčují. Například v České republice podle Státního zdravotního ústavu nedošlo v posledních patnácti letech k výraznějším změnám v počtu kuřáků, přičemž ale došlo k důležitým společenským změnám co se týče cigaret – například důrazná omezení tabákové reklamy, spuštění mediálních kampaní proti kouření, či omezení kouření na některých veřejných místech.
Příklady z jiných zemí zase ukazují, že společenské normy neovlivňují ani tak rozhodnutí kuřáků o tom přestat, jako spíše jejich rozhodnutí o tom kde a jak moc kouřit. Například po zavedení zákazu kouření v restauracích ve Velké Británii se snížilo množství těch, kteří kouří doma a vystavují cigaretovému kouři děti. Klesla také čísla poukazující na počet přijatých pacientů se symptomy pasivního kouření. Společenské normy tak nemusí ovlivnit rozhodnutí týkajících se pouze jedince, ale také přemýšlení o vlivu na okolí.
Co může mít větší vliv na rozhodování o kouření, jsou subjektivní normy, vytvářené nejen širokou společností jako v předešlém příkladu, ale i blízkým okolím. Pojem subjektivních norem byl poprvé přednesen Icekem Ajzenem a Morrisem Fishbeinem v roce 1980 v Teorii plánovaného chování, která zdůrazňuje víru člověka v sebe sama a v přesvědčení svého okolí.
Právě výzkum pacientů v Ulsterské nemocnici ukázal, že lidé se často mohou setkávat s odmítavým přístupem svého přátel či rodiny, kteří si nemyslí, že dokážou s kouřením přestat. Jednou z nejdůležitějších citovaných motivací pro pacienty byla například podpora partnera.
Proč vůbec mít kampaně
Dosavadní výzkumy stále ale spíš poukazují na to, že rozhodnutí přestat s cigaretami musí přijít zevnitř. Dokud se člověk nerozhodne, že zdravotní rizika jsou pro něj důležitější než potěšení, kterých se mu z cigaret dostává, nebudou mediální ani státní kampaně asi nikterak závratně efektivní.
To ale neznamená, že by tento výsledek byl nějak tragický. Rozhodnutí kuřáků, že osobní potěšení, které z cigaret mají, je pro ně důležitější, než náchylnost ke zdravotním rizikům, by nemělo vést k nepochopení od nekuřáků a odmítání odlišného názoru, ale spíše k jeho toleranci.
Druhou otázkou jsou kampaně preventivní, u nichž může mít nátlak okolí a společnosti velký vliv. Zde je důležité poukázat na zodpovědnost, kterou lidé mají nejen sami za sebe, ale i za své potomky a příklady, které jim svým chováním dávají. Například lékaři z Fakultní nemocnice Univerzity Karlovy ve svém výzkumu z roku 2004 zjistili, že mezi náctiletými kuřáky je výrazně větší procento těch, jejichž rodiče také kouří.
Externí vlivy, jako společenské normy, pak mohou být velice důležité, protože, jak se ukázalo na předešlých příkladech, nutí člověka přemýšlet nejen o sobě, ale i o svém okolí. V praxi to nutně neznamená, že rodiče přestanou kouřit, ale spíše že budou více přemýšlet nad prostředím, kterému své děti vystavují a zda to bude prostředí, ve kterém zapálit si cigaretu bude na denním pořádku.
Kouření by tedy nemělo být vnímáno jako jednoduchý případ závislosti na nikotinu. Nejen proto, že žádná závislost není jednoduchý fenomén, ale hlavně proto, že pouze pojmem „závislost“ se kouření vysvětlit nedá. Nedá se zcela vysvětlit ani psychologickými teoriemi, ani zkušenostmi samotných kuřáků. Ty nám ale mohou pomoci v pochopení způsobů, jakými se lidé rozhodují, když jde o jejich zdraví, a také způsobů, jak těmto rozhodnutím čelit.
