Člověk se nenarodí jako novinář, říkají autorky podcastu Za Humny | E15.cz

KoronaHelpdesk E15

Jak ekonomicky přežít koronavir

Více k tématu

Člověk se nenarodí jako novinář, říkají autorky podcastu Za Humny

Člověk se nenarodí jako novinář, říkají autorky podcastu Za Humny
Autorky podcastu Za Humny
• 
ZDROJ: Barbora Chaloupková, Hana Martínková

Kristina Šůsová

Za Humny je podcast zabývající se mezinárodním děním, politikou a věcmi veřejnými, jehož první díl vyšel teprve v červnu roku 2019. I přesto jej ale letos Rádio Wave vybralo jako jeden z podcastů roku 2019. Za Humny provází studentky mezinárodních vztahů Barbora Chaloupková a Hana Martínková. Obě mimo to pracují v médiích, Barbora v Českém Rozhlase a Hana v DVTV. Povídáme si o jejich vnímání české mediální scény, diskutujeme o tom, zda se česká média dostatečně a kvalitně věnují mezinárodnímu dění a jestli české čtenáře mezinárodní dění vůbec zajímá.

V posledním roce se s podcasty roztrhl pytel a jsou nyní velmi populární platformou. V čem je váš podcast Za Humny jiný?

Hana: Myslíme si, ale zároveň to i často slyšíme od posluchačů, že je vidět naše příprava. Dáváme do každé epizody docela dost práce před natáčením. Nesedneme si a jen si o té věci nepovídáme. Máme vždy dost dat, článků a podkladů, Bára třeba připravuje víc akademické věci. 

Bára: I když podcastů hodně přibývá, tak ani po tom třičtvrtě roce, kdy se podcastu věnujeme, nikdo nepoužívá stejný úhel pohledu.

Váš podcast nabízí velmi propracovanou analýzu především zahraničně-politických témat. Jak probíhá jejich výběr a odborná příprava?

Bára: Výběr témat většinou probíhá tak, že reagujeme na nějakou aktualitu nebo věc, co se zrovna děje, a snažíme se od ní poodstoupit. Hledáme v ní úhel pohledu, který je víc kontextuální. Poslední epizoda například byla o evropské zahraniční politice, ale zároveň reakcí na selhání jaderné dohody o Iránu. 

Hana: Pak máme ještě pár epizod, které jsou vyloženě o našem dlouhodobém zájmu. Nemáme žádný plán, jenom se snažíme střídat aktuality s věcmi, které třeba nejsou až tak aktuální, ale přijde nám důležité, abychom je pokryly. Naše předposlední epizoda byla o průzkumech veřejného mínění, což není úplně hyperaktuální, respektive je to aktuální úplně pořád, ale hlavně to bylo něco, co nám přišlo dobré nějak uchopit. Jedna z našich asi nejoblíbenějších epizod je ta o lodní dopravě, která nereaguje na nic konkrétního, ale je to zajímavé téma, takže jsme se tím musely zabývat.

Bára: Na přípravu máme sdílený dokument, kam si píšeme všechny rešerše. Proces začíná výběrem tématu, a pak vytváříme strukturu epizody. Snažíme se vždy použít nějakou teorii či akademický koncept, který všechny informace zastřeší a ke kterému se pak vždy vrátíme. Výběr tématu, hledání teoretického přístupu, a pak zdroje. Vzpomínáme na vše, co už o daném tématu víme, a hledáme to, co bychom ještě měly vědět. Pak se to snažíme jen ,,nalít” do naší struktury, aby z toho vzniklo nějaké dílo.

Podcast byl náš intelektuální únik a příležitost aplikovat dál to, co jsme spolu probíraly.

Jak plánujete svůj podcast rozvíjet v roce 2020?

Hana: Vypadá to, že tohle je dobrý impuls se o tom pobavit. (smích) My jsme o tom zatím moc nepřemýšlely. Myslím, že to je i kvůli tomu, že teď podcastu nemůžeme věnovat tolik času, kolik bychom chtěly. My náš podcast založily ve chvíli, kdy jsme obě měly pocit nějaké profesní stagnace a nenaplněnosti a měly jsme na to tudíž dost času. Byl to náš intelektuální únik a příležitost aplikovat dál to, co jsme spolu třeba probíraly. To se teď ale docela změnilo. Bára dopisuje diplomku a já mám časově náročnou práci, takže naším plánem je najít si na podcast čas i nadále.

Bára: Myslím si, že rok 2020 pro nás ale bude zajímavý. Pro mě jako někoho, kdo se specializuje na Ameriku, třeba kvůli volbám. Pořád se o tom bavíme, čteme, je ale těžké nacházet nové úhly, jak k těmto velkým tématům přistupovat. Budeme se ale i v tomto roce snažit pracovat tak, aby si to člověk mohl pustit i za půl roku. Teď třeba probíhají primárky a my nechceme náš podcast dělat jako zpravodajství. Chceme tam vsouvat kontext, a tak se myslím budeme snažit o věcech bavit tak, aby nezestárly.

Hana: Obecně se nám ale daří držet epizody nadčasové. Zpracovávaly jsme volbu amerického prezidenta i Brexit, a myslím si, že si můžete tyto epizody pustit klidně za pět let a pořád budou mít co dát. Když si pustíte Vinohradskou 12, která je skvělá, tak za pět let některá témata prostě nebudou relevantní, protože to je zpravodajství.

Podcast je pro mě možnost si kdykoli poslechnout něco, co běželo v rádiu.

Zmínily jste třeba Vinohradskou 12. Jak hodnotíte českou podcastovou scénu? 

Bára: Já si myslím, že ji posloucháme relativně málo. Třeba Vinohradská 12 je pro mě nejlepší zpravodajský podcast v Česku. Není jich hodně, což ale nesnižuje laťku pro stejně vysokou úroveň, kterou mají. Já Vinohradskou 12 poslouchám podle tématu nebo hosta. Takhle to mám myslím se všemi českými podcasty. Tím, že nás tolik, nebo možná vůbec, nezajímají lifestylové podcasty „u kávičky“, tak pro nás nabídka zůstává malá. Asi 90 procent mých podcastů jsou zahraniční.

Hana: Já to mám asi podobně, protože i z pracovního hlediska poslouchám hlavně Český Rozhlas Plus, který má všechna svá vysílání v podcastové formě. Moje české podcasty jsou tak pro mě možnost si kdykoli poslechnout něco, co běželo v rádiu. Čistě české podcasty ale jinak neposlouchám, i když od listopadu mám v telefonu třeba podcast Po Sametu, ale pořád jsem to nestihla. 

Bára: Jsme rády, že se ta scéna rozjíždí, a myslím, že kvalitní projekty brzy začnou přicházet. Chce to jen čas a správné podmínky.

Obě se pohybujete v médiích, myslíte, že česká média obecně zpracovávají mezinárodní dění kvalitně?

Bára: My jsme se o tom spolu bavily a obecně si myslíme, že čeští novináři a česká média věnující se zahraničí mají strašně těžké podmínky. Je na to málo peněz i času. Otázka ale je, jak velká je poptávka po kvalitním zpravodajství ze zahraničí a jak moc je to spojené s tím, že ne vždy je zpravodajství dostatečně dobré. Je to asi začarovaný kruh, co je příčina a co je následek. Obecně to určitě souvisí s nějakými dalšími strukturálními problémy, se kterými se česká média často potýkají.

PODCAST: S nadšením o mozku – Brain We Are

Hana: Největší problém a rozdíl oproti tomu, jak to vypadá v zahraničí, je asi to, že máme málo zahraničních zpravodajů. Hlavní modus operandi zahraniční sekce je, když to doženu do extrému, sedět u stolu, číst Financial Times, BBC a podobně, a z toho to seskládat dohromady, protože i rozpočty na výjezdy jsou omezené. Není to nutně špatně, spousta článků se takhle dá napsat dobře a s přidanou hodnotou, ale není to originální reportování. Není to zahraniční novinařina ve smyslu ,,jsem Čech v zahraničí, objevuju nové věci a přináším je českým čtenářům". V tomhle smyslu je novinář tady často jen překladatel, který umí psát. 

Znamená to, že zprávám chybí český úhel pohledu?

Bára: V souvislosti s tím, co říkala Hanka, je občas hrozně vidět, že všichni čteme stejná zahraniční média. Je tady suma čtyř amerických, tří britských a pár dalších, a to je základní objem médií, po kterých člověk sáhne, protože ví, že jsou dobré, ale pohybuje se pak v kolečku stejných narativů a vysvětlených příběhů, ze kterého je velmi těžké vystoupit a dál ho nereprodukovat. Vzniká tím rostoucí bobtnající řetěz, kdy všichni přebírají něco od někoho jiného a je těžké od toho poodstoupit a přinést novou perspektivu, narativ.

Hana: Důležité je také to, že tento způsob novinařiny nepřináší nová témata. Třeba Economia dělá jako soukromé médium velikou výjimku tím, že vysílá Katku Šafaříkovou do Bruselu. Člověk je na místě, a tak nejen, že netlumočí, ale také může objevovat nová témata a přinášet je do Čech. Teď si bohužel moc nedokážu představit situaci, kdy čeští ,,zahraničáři" nebudou jen reprodukovat, což se děje, ale budou nějakým způsobem dělat i agenda-setting, budou přinášet do celého západního mediálního prostoru něco nového. To je pro mě ideální stav, kam bychom měli mít ambici směřovat. Je škoda, že po tom asi není příliš poptávka, i když je to potřeba.

Bára: Když vezmeme zahraniční média, tak je tam spousta věcí, o kterých nyní v souvislosti s primárkami v USA reportují, ale jejich čtenář už mívá nějakou jasnější představu, jak vypadala americká politika poslední čtyři roky. To ale v Čechách nebývá zvykem. Pak ta zpráva u nás může vyznít jinak. Novinář sám to možná ví, ale nemá prostor situaci v článku dobře vysvětlit, a tak zbydou kusé informace, které český čtenář nemá šanci zasadit do nějakého širšího kontextu, protože ho nezískal.

Český novinář je nyní v pozici, kdy jeho konkurencí nejsou jen čtyři další média v České republice.

Je tedy problém, že se Češi dostatečně o mezinárodní politiku nezajímají, nebo spíš kvůli kusým zprávám nemají šanci se v ní dobře zorientovat?

Bára: To je právě otázka příčiny a následku – píše se o zahraničí spíše málo, nebo lidé nemají přístup k dobrému zpravodajství? Já to teď tady zjednodušuji. Samozřejmě, že v Česku je hodně dobrého zpravodajství o zahraničí. Fakt, že kdokoliv, kdo umí anglicky, si zprávu o zahraničí přečte na první dobrou ze zahraničního média, ale klade na české novináře obrovské nároky.

Český novinář je nyní v pozici, kdy jeho konkurencí nejsou jen čtyři další média v České republice, ale je několikanásobně vyšší. Já řeším otázku, jestli si o amerických volbách raději přečtu v českých nebo amerických novinách a samozřejmě je porovnávám a hledám přidanou hodnotu. To je další obrovský nárok na českého novináře, kterému on musí nějak dostát a být ještě o to schopnější přinést nové úhly pohledu. S českou perspektivou se dívat na dění v zahraničí a být schopný tyto dvě věci spojit dohromady. Nyní jsou tedy tyto nároky ještě vyšší, než byly třeba před dvaceti lety.

Hana: Na druhou stranu v médiích asi není dáván prostor nějakém kontinuálnímu zpravodajství o zahraničí. Zprávy, které já vnímám v českém prostoru, jsou často na základě nějaké výjimečné události. Prostor je samozřejmě omezený a každé médium musí prioritizovat a určit si, co je pro něj důležité a relevantní. O tom jsme se bavili s bývalým kolegou z Respektu Tomášem Lindnerem a on to porovnával na příkladu války v Sýrii. V Česku média napíší třeba o turecké ofenzivě nebo o tom, že je teď v Idlibu humanitární katastrofa, ale je to jen kusá informace. Kdežto německá média reportují o válce v Sýrii kontinuálně už deset let, a když německý divák uvidí v televizi reportáž z Idlibu, tak to pro něj znamená něco úplně jiného.

Vinohradská 12: podcast jako organická součást zpravodajství

Je tady asi i nějaký další strukturální problém, kromě finančních prostředků a poptávky i otázka přenastavení systému zahraničního zpravodajství. To je samozřejmě i otázka toho, jestli je to pro nás priorita mít přehled o zahraničí a jestli ten systém přenastavovat chceme. Rekalibrace poměru mezi kontextovým zahraničním čtením a domácím zpravodajstvím, které je také důležité, je asi otázka, kterou bychom mohli zvážit. Ale my samozřejmě nejsme v pozici, kdy bychom lidem měli říkat, že v každých novinách by měla být půlka věnována zahraničnímu zpravodajství.

Bára: Ta rekalibrace ale není jen o tom buď, anebo. Často se objevují i témata, která nejsou ani domácí, ani zahraniční a nedají se takto rozdělit. Když si vezmeme jako příklad Huawei, tak to je téma, které je bytostně napříč. Je to téma domácí, ale vychází ze zahraničního kontextu a dynamiky. Proto je strašně dobře, když novinář, který se tomu věnuje, rozumí zahraniční dynamice, ale zároveň se umí pohybovat v českém prostoru a chápe, jak česká politická scéna reaguje na zahraniční tlaky a procesy. 

Reportování o zahraničí není z mého pohledu rentabilní hned, ale je spíš společensky prospěšné.

Zmiňovaly jste, že často chybí k zahraničnímu dění nezbytný kontext. Myslíte si, že je na české mediální scéně prostor pro médium, které by se věnovalo čistě zahraničně-politickým tématům?

Hana: Ona je asi otázka, jestli by to bylo životaschopné. Tím, že pracujeme v médiích, tak velmi silně vnímáme, že je pořád dost napjatý rozpočet a reportování o zahraničí z mého pohledu není rentabilní hned, ale je spíš společensky prospěšné. Výnosy jsou tedy především na dlouhodobém společenském základě, není to monetizovatelné ihned. Těžko říct, jestli by tedy za médium čistě o zahraničním dění byl ochoten někdo platit.

Bára: Já jsem přemýšlela nad příkladem Voxpotu, který vznikl relativně nedávno, a který dělá jenom kontextové zahraniční zpravodajství a snaží se to dělat jinou formou. Je to nový projekt, ale třeba se ukáže jako velice životaschopný. Je to dobrý příklad někoho, kdo se to rozhodl zkusit.

Obě ještě studujete vysokou školu. Proč jste se už během studia rozhodly působit v médiích? 

Hana: Já už nestuduji, ale pohrávám si s myšlenkou doktorátu. Nám se v podcastu akorát nechtělo měnit intro, ale jsme vlastně celoživotní studentky, tak to platí.

Bára: Pro mě to třeba začalo ve třetím ročníku bakaláře, kdy jsem měla pocit, že si chci zkusit, kam bych chtěla dál směřovat pracovně, protože jsem vůbec netušila a neměla žádné zkušenosti. Proto jsem si na léto po státnicích zařídila třeba čtyři různé stáže, začala jsem v Respektu na novinařině, a pak už jsem u ní zůstala. Teď si nedokážu představit, že bych dělala něco jiného, ale byla to souhra šťastných okolností, že jsem se ocitla v prostředí, které mě k tomu velmi inspirovalo a nadchlo.

Hana: Já jsem se k žurnalistice dostala úplnou náhodou. V pětadvaceti jsem změnila kariéru, kdy už při škole jsem pracovala jako konzultant pro evropské fondy, ale věděla jsem, že mě to nenaplňuje, a tak jsem si začala hledat jinou práci celkem narychlo. V tu chvíli se zrovna otevřelo administrativní místo v Respektu a tím jsem vstoupila do mediálního světa a už mě to nepustilo. Teď jsem přešla do DVTV na novinářskou pozici. Cítím ale, že to prostředí je podobné, nejen tím, že sídlí ve stejném domě, ale i proto, že tam působí podobný druh lidí, který mi sedí. 

Novinařina je profese, která je náročná na vývoj.

Je v médiích dostatek prostoru pro mladé lidi?

Bára: My už jsme mluvily o tom, že náš podcast vznikl z nějaké profesní krize, takže kdybychom to měly vztáhnout čistě na naši osobní zkušenost, která je samozřejmě nepřenositelná a nepaušalizovatelná, tak nevím. (smích) Ale myslím si, že obecně pro mladé lidi asi prostor v médiích je. Mladí lidé jsou nadšení, mají energii a drive, a chtějí to dělat. Občas asi trochu naráží, nebo tedy alespoň my dvě jsme narazily, ale je v zájmu médií chtít mladé lidi, čistě z těch důvodů, které jsem zmínila.

Hana: Zároveň je to ale těžké. Novinařina je profese, která je náročná na vývoj. Člověk se nenarodí jako novinář. Může mít nějaké osobnostní rysy, které to podpoří, ale jinak je to čistě o tom pracovat v médiích dlouhá léta. Zároveň ale mladý člověk v Praze, kde se koncentruje většina médií, musí z něčeho žít. Přijde mi, že je to těžké nastoupit na dráhu novináře s tím, že se teď budu něco učit, s čímž je pravděpodobně spojená pozice stážisty, která je často neplacená.

Bára: Já si myslím, že tohle se vztahuje ke studentským stážím obecně. Většina z nich je neplacená, a tak by bylo skvělé, kdyby mělo třeba Ministerstvo školství nějaký fond, který by přispíval lidem, kteří by chtěli na stáž, ale pracovní prostředí nemá na to, aby jim platilo. Obě jsme se setkaly s tím, jak sociální kapitál – koho znáte a jak se s ním znáte – určuje vaši budoucí kariéru. To, že vás třeba někam doporučí, je ale ten poslední krok.

Hlavní je to, v jakém prostředí se pohybujete, o jakých tématech přemýšlíte, s kým a jak se bavíte a podobně. Pokud nejste v pozici, kdy můžete jít na stáž a být třeba půl roku neplacení, tak to hraje strašně důležitou roli pro váš další profesní rozvoj a je to hrozně nefér. Záleží totiž jen na tom, jestli jste z rodiny, která vás půl roku může podporovat v Praze na neplacené stáži, nebo nemůže. 

Posluchači vašeho podcastu a vaši sledující na Instagramu vědí, že hodně a rády čtete. Jakou knížku byste doporučily?

Hana: Doporučila bych knížku Invisible Women od Caroliny Criado Perez. Myslím si, že model, který v knize používá, je aplikovatelný nejen na gender, ale i naše další kognitivní zkreslení, ať už se jedná o exekuce nebo o ženy. Mluví o vědeckém a strukturálním nedostatku dat o ženách a genderových problémech ve všech směrech života, od vzdělávání přes veřejný prostor po medicínu. Pro mě je to důležité jako pro ženu, někoho, koho zajímají celospolečenské problémy, ale i jako někoho, kdo má rád příběhy o tom, jak se dívat na svět. Ta knížka mluví nejen o ženském pohledu nebo o převládajícím myšlení default male  (výchozím nastavením člověka je muž, pozn. red.), ale i o tom, jak mít více pokory k tomu, jak se díváme na svět obecně. To, že je něco výchozí stav, neznamená, že je to správné. Knížka Invisible Women navíc dává návod, jak nenásilnou a zábavnou formou pojmout jakékoliv téma.

Bára: Doporučila bych knížku, co už jsem sice četla, ale teď ji čtu znovu a do května si ji pravděpodobně ještě jednou přečtu. Je od Zygmnunta Baumana, který je podle mě jedním z nejlepších myslitelů, akademiků a spisovatelů, kterého jsme tady za posledních sto let měli.

Hana: Říkáme, že je to náš go-to sociolog.

Bára: Takže já bych doporučila jeho knížku Globalizace. Je poměrně stará, ale globalizace je téma, o kterém se hodně mluví i dnes a skloňuje se v různých kontextech, ale zároveň je tím pádem hodně rozmělněné a každý si pod ním představí něco jiného. Zachycuje „podstatu“ světa ve kterém žijeme, ale nikdo ho moc neumí uchopit. Zygmunt Bauman v té knížce krásně popisuje změnu, kterou naše společnost prochází celosvětově a jak tento globalizační proces ovlivňuje společnost i na těch nejnižších úrovních. Je sice dvacet let stará, ale pořád velmi aktuální.

Hana: Mě teď ještě napadají asi další tři knížky, co jsem chtěla zmínit. Tak bych přidala alespoň ještě druhou – The Jungle Grows Back od Roberta Kagana, což je kniha o stahování se Spojených států z mezinárodního prostředí v tom smyslu, že Amerika byla po sedmdesát let nějakým hegemonem, který určoval světový řád, ale z této pozice se z různých důvodů stahuje a liberální řád je velká historická anomálie, která je o mnoho náhodnější, než si myslíme. 

Autor: Kristina Šůsová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!