Cyklus Otevřená věda: Stáž ve výzkumu pro udržitelné zemědělství | E15.cz

Cyklus Otevřená věda: Stáž ve výzkumu pro udržitelné zemědělství

Eliška Lörinczová

Pod hlavičkou projektu Otevřená věda se Akademie věd ČR snaží nalákat středoškolské studenty na stáže a nadchnout je pro vědeckou práci. V příštím roce se více jak 100 takových stáží otevře a nechybí mezi nimi ani stáž s názvem Výzkum nového postupu pro zlepšení růstu rostlin v udržitelném zemědělství. Ve spolupráci s projektem vám The Student Times přinese ojedinělý cyklus článků, rozhovorů a reportáží. Článek popisující zkušenosti studentky Elišky z již zmíněné biologické stáže si můžete přečíst v následujících řádcích. 

Jmenuji se Eliška a spolu s dalšími dvěma středoškoláky docházím na stáž „Výzkum nového postupu pro zlepšení růstu rostlin v udržitelném zemědělství”. Jde o projekt Akademie věd, ve kterém si můžeme vyzkoušet práci ve výzkumu. Je určený pro všechny studenty středních škol. Celý rok dojíždíme na stáž, kterou jsme si vybrali, a zkoušíme pracovat jako vědci. K tomu se účastníme Veletrhu vědy a Studentské konference, na které prezentujeme své výsledky.

Nikdy by mě nenapadlo, že se něčeho takového budu účastnit. Zajímám se o umění a literaturu a od dětství jsem vedena k tomu stát se učitelkou. Ve škole nám vtloukali do hlavy, že vědcem se může stát jen ten, kdo má ze všech předmětů jedničky a kdo má IQ nad 150. Vědce nám vykreslovali jako starého, šedivého, vousatého muže s kádinkou zelené kapaliny v ruce, který ve sklepě experimentuje s chemikáliemi a potom po nocích počítá dlouhé nesrozumitelné rovnice. Teď už vím, že věda může být i úplně jiná. Za rok v Botanickém ústavu jsem zcela přehodnotila své dosavadní představy o budoucnosti a rozhodla jsem se stát se vědkyní.

Překvapená jsem byla, už když jsem se na stáž vůbec dostala. Téměř všichni stážisté (snad až na jednu výjimku) z minulého ročníku totiž chodili na gymnázium a já jsem z pedagogické školy, na které se od 3. ročníku ani neučí chemie. Proto jsem si říkala: „Áha, tak asi nemám sebemenší šanci. To můžu rovnou vzdát.” Opak byl pravdou. Ani jsem si to nestihla pořádně uvědomit a už jsem seděla v autobuse do Prahy.

První den jsem se strachovala, že mezi všechny ty diplomované vědce nezapadnu, že budou mluvit příliš odborně a já je nepochopím. Bála jsem se, že tam zkrátka nepatřím. Ale pak jsem si všimla nápisu na dveřích: „Laboratoř mykorhizních symbióz – tady nemá smysl předstírat, že je člověk normální.” A tak jsem nic nepředstírala. Vědci jsou přeci jenom také lidé stejně jako já. Navíc se smyslem pro humor. Podruhé už jsem jela na stáž beze strachu.

Na botanickém ústavu jsme se věnovali hlavně biostimulantům. Biostimulanty jsou biologicky aktivní látky získané z přírodních nebo odpadních materiálů, které podporují růst rostlin. Na rozdíl od hnojiv, která obsahují chemické prvky, jež postupně ničí zeminu a někdy i ovzduší, jsou biostimulanty šetrné k životnímu prostředí. Takže pokud pokud bychom jimi dokázali nahradit hnojiva, udělali bychom velký krok vpřed pro ekologii. Evropská unie v současnosti dokonce vyvíjí pro tyto produkty zvláštní legislativu. My jsme se snažili dokázat jejich účinnost při aplikaci na některé zemědělské plodiny. Jako biostimulant jsme zkoušeli řasy a proteinový hydrolyzát z odpadních látek. Testovali jsme je na ječmenu, pšenici a kukuřici. Kukuřice, do jejíž půdy byl přidán roztok s obyčejnými řasami, měla až o 85 % vyšší vzrůst než ta, která byla zalitá pouze čistou vodou (a to ani nezmiňuji vyšší obsah chlorofylu a nárůst množství mykorhizních hub, které rostlině prospívají).

1080p 720p 360p
Video ze stáže

Další zajímavou součástí našeho výzkumu bylo testování klíčivosti semen po zalití proteinovým hydrolyzátem. Do Petriho misky jsme dali zrníčka kukuřice, zalili je daným biostimulantem a porovnávali počet vyklíčených semínek s miskou, kam jsme nalili pouze čistou vodu. U tohoto pokusu jsme došli k podobným výsledkům jako u samotných rostlin a opět jsme prokázali, že proteinový hydrolyzát prospívá rostlinám po celý jejich život.

Velkou výhodou biostimulantů také je, že (podle našich studií) zvyšují obranyschopnost plodin vůči rostlinným chorobám. Na kukuřici seté se třeba často objevuje dishrea teres – rostlinná choroba, která napadá listy rostliny (rostlina většinou uvadá). Po aplikování jednoho z proteinových hydrolyzátů se nám povedlo snížit procento napadených rostlin z 5,5 % na 4,5 %, což může na několikahektarovém poli znamenat velký rozdíl.

Mimo to jsme zkoumali mykorhizu, což je soužití mezi houbou a kořeny rostliny. Čím bohatší je rostlina na houbové organismy, tím rychleji roste. Je také méně náchylná k nemocem a celkově lépe prospívá. Proto pro nás byla přítomnost mykorhizních hub tolik důležitá.

Právě houbové orgány, ale také celkovou osídlenost jednotlivých vzorků houbami jsme mohli sledovat pod mikroskopem po obarvení kořínků modrým barvivem. Kolonizace kořene se určuje tak, že se z celé podzemní části vybere pár kořínků, z těch se udělá preparát a pod mikroskopem nebo zvětšovacím sklem se vybere sto náhodných zorných polí, na kterých se poté „počítají” mykorhizní houby a jejich orgány.

Lidé se často mylně domnívají, že vědci pracují jen hlavou. Nám na stáži většinu času zabralo omývání kořínků, vážení nadzemních i podzemních částí, měření výšky a množství chlorofylu, sázení, vytváření preparátů a rutinní zapisování čísel do tabulky. Ani to mě ale neodradilo.

Rok mezi vědci mi nabídl spoustu nových příležitostí a rozšířil mi obzory. To, co jsem dřív ve škole na biologii a chemii nechápala, mi teď připadá triviální. Určitě se přihlásím i tento rok.  

Autor: Eliška Lörinczová
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Články odjinud