Cyklus Otevřená věda: V Česku se do laboratoře může dostat každý student a nebude jen umývat kádinky starším vědcům | E15.cz
KoronaHelpdesk E15

Jak vydělat v těžkých časech

Více k tématu

Cyklus Otevřená věda: V Česku se do laboratoře může dostat každý student a nebude jen umývat kádinky starším vědcům

Cyklus Otevřená věda: V Česku se do laboratoře může dostat každý student a nebude jen umývat kádinky starším vědcům
Hana Bernhardová na konferenci Otevřené vědy
• 
ZDROJ: Otevřená věda

Tereza Hanáková

Hana Bernhardová – teprve osmnáctiletá nadějná vědkyně. Účastnila se několika biochemických soutěží, vyhrála konferenci Otevřené vědy, postoupila na mezinárodní americkou soutěž Intel ISEF. Mluvily jsme o tom, jak vypadají přijímačky na Oxford, o práci v laboratoři i o tom, jak všechno není růžové, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Hana, prošla sis přijímačkami na Oxford. Jaké to bylo?

Přijímačky na Oxford jsou naprosto odlišné od těch na vysoké školy v České republice. Přijímací řízení jako takové je vysoce kompetitivní, jelikož Oxford se pravidelně umisťuje v top třech nejprestižnějších univerzitách na světě. Každý rok se tak na něj hlásí necelých 25 tisíc studentů, kteří soutěží o přibližně tři tisíce míst ve všech možných oborech. Samotné přijímací řízení se pak skládá z několika částí. Nejdříve je potřeba odeslat tištěné materiály personal statement, což je něco jako životopis a motivační dopis dohromady. V tomto dokumentu student popisuje své nadšení pro obor a dosavadní zkušenosti. 

Součástí přihlášky je také doporučující dopis od učitele a předpokládané známky u maturity. Na základě těchto podkladů pak univerzita vybírá uchazeče k pohovoru (u některých oborů je nutné ještě složit srovnávací zkoušky nebo napsat odbornou esej), kde se dostane asi polovina uchazečů a vedou jej samotní oxfordští profesoři. Jeho cílem pak není zkoušet ve škole nabyté znalosti, ale zjistit, jak student přemýšlí, jestli umí uvažovat logicky a kriticky, svému oboru opravdu rozumí, zajímá se o nejnovější poznatky a nemá to vše jen „našprtané“. 

Budeš na Oxfordu studovat biochemii, tedy obor, kterému se už teď věnuješ?

Ano, na Oxford jdu studovat biochemii, jelikož mě neuvěřitelně fascinuje svou komplexností a krásou. V současné době pracuji v Loschmidtových laboratořích v Brně, kde se věnuji strukturní biologii a zkoumám strukturu proteinů na atomární úrovni. Práce mě moc baví, protože si pak člověk uvědomuje jak nesmírně složité, ale zároveň logické biochemické procesy a molekuly jsou. Stačí zaměnit jediný kousíček skládačky a dostanete naprosto odlišný výsledek. 

V budoucnu bych se chtěla věnovat pravděpodobně strukturní neurobiologii a určovat struktury důležitých proteinů v lidském mozku. Znalost toho, jak protein vypadá, je totiž naprosto zásadní pro pochopení jeho funkce v těle a je také velmi důležitá při vývoji léčiv zacílených na konkrétní lidský protein způsobující danou nemoc.

Chystala ses zúčastnit mezinárodní soutěže v USA. O co v ní šlo?

Ve třetím ročníku na gymnáziu jsem se se svým projektem zabývajícím se regenerací mozkové tkáně po mrtvici zapojila do soutěže SOČ, kde se mi podařilo zvítězit v oboru zdravotnictví. Následně jsem byla také nominována na účast na největší světové vědecké soutěži International Science and Engineering Fair v květnu 2020 v Kalifornii. Této soutěže se každoročně účastní více jak osm tisíc středoškolských vědců z celého světa a jejich projekty hodnotí například i laureáti Nobelových cen. 

Vzhledem k současné situaci s epidemií koronaviru byla ale tato soutěž pro rok 2020 zrušena, takže se bohužel do Ameriky nepodívám. Naštěstí jsem ale byla nominována také na evropskou alternativu této soutěže EU Contest for Young Scientists, která se má odehrávat letos v září ve Španělsku, tak doufejme, že tentokrát to už dopadne lépe (smích).

Ženy v politice? Ve světe ano, v Česku pořád rarita

Jaké má mladá studentka jako jsi ty na české střední škole možnosti vyjet do zahraničí nebo se zapojit do výzkumů? 

V České republice jsou možnosti naprosto nevídané. Skoro v žádné jiné zemi v Evropě není tak běžné, aby se středoškolští studenti dostali do laboratoře nebo tam podnikali něco zajímavějšího než umývání nádobí zkušenějším vědcům. Naopak, u nás je situace taková, že se každý, kdo má alespoň trochu zájem, může do laboratoře dostat a možnosti jsou opravdu skoro neomezené. Záleží jen na vlastní motivaci a píli. Je i spousta projektů nabízejících vědecké stáže či vypracování SOČ prací, skoro každá univerzita má dnes na svých stránkách něco takového. 

Nevěnovat se jen vědě

Jaké překážky nejčastěji ve vědě překonáváš?

Nic není jen růžové a vědecká práce na střední škole přináší spoustu radosti i úskalí. Velkým problémem je čas, který se najednou tak trochu sám od sebe vypaří a je nutná opravdu důkladná organizace. Důležité ale podle mě je nevěnovat se pouze vědě, přece jenom, mladý je člověk jen jednou a je spousta důležitějších věcí než práce. Dalším „problémem“, který bych zmínila, je časté nepochopení či závist lidí kolem, s čímž se ale musel vypořádat asi každý člověk, který někdy v něčem uspěl. Na druhou stranu jsem ale díky vědě poznala obrovské množství úžasných lidí, z nichž mnozí z nich se stali mými přáteli, troufám si říct, na celý život.

Už teď jsi asi schopná posoudit pozici žen ve vědě. Máš to lehké? Podceňuje tě někdo jen proto, že jsi žena?

Ženy to ve vědě vždycky měly a mají těžší než muži. Systém hodnocení vědecké činnosti je v současnosti nastavený tak, že pokud žena nevyjede po doktorátu na zahraniční stáž, tak nemá šanci dostat se ke kvalitním grantům a založit třeba vlastní vědeckou skupinu. Nemluvě o tom, že pokud chce jít na mateřskou, ztratí pak oproti svým mužským kolegům roky práce, a tedy i spoustu publikací, dle nichž se kvalita vědce v současnosti hodnotí. Tak to ale vždy bylo a asi i bude. Podle mě není možné a ani správné dosáhnout naprosté rovnosti. Spíš bychom se, dle mého názoru, měli jako společnost více zaměřit na podporu vědkyní maminek, upravit některé podmínky a dát jim šanci například více pracovat z domova nebo poskytnout větší možnosti, jak se do vědy po mateřské vrátit. 

Celkově platí, že pokud ženy chtějí skloubit rodinu s kariérou ve vědě, musí si to hold vydřít. Ale i v České republice je spousta skvělých vědkyň, které děti mají a jdou tak ostatním příkladem. Podle mě je také důležité, aby si vědkyně maminky uvědomily, že se nemusí porovnávat s muži svého věku, protože jsou zkrátka na úplně jiné pozici. A také, že se nemusí nutně vzdávat své vysněné pozice, protože když na sobě budou pracovat, tak jí dosáhnout mohou, jen jim to bude trvat oproti mužům o něco delší dobu.

Článek vznikl ve spolupráci s projektem Otevřená věda, který se snaží pod hlavičkou Akademie věd ČR nalákat středoškoláky na vědu.

Autor: Tereza Hanáková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!