V dubnu 2016 se stal prezident republiky Miloš Zeman a jeho zahraniční politika terčem kritiky, kterou vyjadřovali umělci při předávání cen Anděl. V rozhovoru pro iDnes.cz se pak ke svému postoji vyjádřil David Koller následovně: „Myslím, že se o to musíme starat. Jestli nás někdo chce tahat směrem na Východ, tak bychom si to měli rychle vyřídit. Vláda by se měla postarat o to, abychom si zvolili Evropu a NATO a žádný Rusáky.“ Na otázku, zda by pro vyjádření svého postoje nestačilo pouze dělat „zápaďáckou“ muziku, umělec odpověděl: „My to říkáme písní, ale každý by si mohl uvědomit, že se hraje na kytary, které byly vyrobené většinou v Americe. Co přišlo z Ruska?“
Nad neohrabaností a možná až hloupostí této odpovědi by šlo lehce pokrčit rameny a jít dál. Každému alespoň základně vzdělanému člověku je známo, jaká kultura přišla z Ruska, bez ohledu na politiku. Navíc například Pat Gilbert, autor výborné biografie punkové kapely The Clash, vyjadřuje ve své knize, že k punku prostě patří dělat ze sebe blbce. Bohužel je ale celá věc složitější. Nejen že pan Koller není punkáč a předpokládejme, že ani blbec, naopak je jedním z představitelů proudu, pro který v tomto článku budu používat výraz „antirusáctví“. Nechci psát o „lidovém“ odporu vůči všemu ruskému, ten je mimo okruh myšlenek, které ve mně vyjádření pana Kollera vyvolalo. „Antirusáctví“, kterému se chci věnovat v této krátké úvaze, je, zjednodušeně řečeno, fenomén rozšířený v určité části české společnosti, která sama sebe (alespoň implicitně) považuje za elitní, vysokoškolsky vzdělanou, kulturně a kosmopolitně orientovanou.
Toto téma by se dalo legitimně uchopit z levicově rovnostářských pozic. Tato úvaha však nemá ambici být textem ve stylu „Žaluji!“ Émila Zoly. Nemíním však ani psát pro čtenáře „příjemný text“, protože hodlám přátelsky kritizovat ty samé lidi, se kterými si sedám za jeden stůl a potkávám se s nimi na stejných fórech na sociálních sítích, včetně čtenářů The Student Times. Lidé, se kterými většinou sdílím politické i estetické názory. Neusiluji o žádné laciné moralizování. Chtěl bych zkrátka kritizovat „antirusáctví“ z konzervativních a (nebojme se toho slova) elitářských pozic.
Možná překvapivě bych chtěl začít obhajobou práva na předsudek. „Právo mít nerad“ (ve smyslu lhostejnosti i antipatie) je rovno „právu mít rád“, není o nic nepřirozenější ani amorálnější. Nikdo nemůže být nucen pociťovat pozitivní sentimenty vůči jakémukoliv jednotlivci nebo sociální skupině. Ať už se jedná o Rusy, Němce, Araby, Romy, Židy, Čechy a Slováky, Vietnamce, ale i homosexuály, muslimy, křesťany, fotbalisty nebo hipstery. Důvody mohou být různé – osobní, politické, estetické. Nechci tím vyjadřovat podporu omezenosti, pouze se domnívám, že je záhodno považovat právo vyjadřovat své názory v co nejširší možné míře za legitimní i legální. V případě „antirusáctví“ je nasnadě, že se jedná především o sdílené zkušenosti národa, který zažil okupaci sovětských vojsk, jakož i často zmiňovaný odpor menšího národa vůči roztahovačné zahraniční politice současné ruské elity. Někdo může mít s konkrétními „Rusáky“ i osobní negativní zkušenost. Tato svoboda „projevu o nesympatii vůči x“ však má a musí mít limity. První omezení je legislativní, druhé (to, které nás v této úvaze zajímá) je vnitřní, týkající se úrovně projevu každého jednotlivce, který je za svůj projev odpovědný.
Legislativní omezení „svobody projevu o antipatii“ stanovuje zejména trestní zákoník v dílu pátém, o trestných činech narušujících soužití lidí. Platí fikce, že lid (tedy všichni jednotlivci) vložil zákonodárnou moc do rukou zákonodárce, který je „racionální“. Zjednodušeně řečeno: platné a účinné zákony nejen že jsou vynutitelné, ale mají být považovány za legitimní, mající svůj raison d´etre (smysl existence). Stanoví-li trestní zákoník za trestné hanobení národa či podněcování k nenávisti, platí, že ústavy a zákonů dbalý jednotlivec bude považovat taková jednání nejen za nedovolená, ale i odsouzeníhodná. To se týká také projevů, které nejsou za hranicí trestnosti, ale (alespoň vizuálně) se k ní přibližují. V prosinci 2014 přinesla sekce iDnes v rubrice o bydlení článek s názvem „Moje Vinohrady. Jak se žije mezi secesními činžáky a ruskou náplavou“. Věřím, že čtenář (ale možná i orgány činné v trestněprávních vztazích) by se nad názvem pozastavil o něco déle, použil-li by autor spojení např. „židovskou náplavou“, „cikánskou náplavou“, „muslimskou náplavou“ atd. Není zde sice použit explicitní výraz „Rusáci“, jedná se přesto o nádherný příklad českého „antirusáctví“.
Druhým omezením je odpovědnost za „stav a úroveň veřejné diskuze“. Již v úvodu jsem se odmítl zabývat „lidovým antirusáctvím“, nýbrž bych rád kritizoval „antirusáctví elity“. Zjednodušeně řečeno budu zastávat následující tezi: právo vyjadřovat své názory primitivním způsobem mají nevzdělaní lidé, nikoliv vzdělaná elita. Nejde ani o to, že paušalizování je argumentační faul a jakási zjednodušující zkratka při pohledu na mnohotvárnost a složitost světa, na kterou nemá někdo, kdo si přisuzuje právo vyjadřovat se ve vzdělané společnosti, nárok. Když celkem nedávno několik mých facebookových přátel, kterých si jinak pro jejich rozhled vážím, lajkovalo příspěvek „nezapomínejte na to, jaký jsou Rusáci kurvy“, nešlo ani tolik o to, že příspěvek je hloupý a nerozlišující (Rusové protestující proti okupaci ČSSR byli kurvy? Rusové, za jejichž práva bojuje Amnesty International, jsou kurvy?). Šlo o to, že se jedná z hlediska úrovně vyjadřování o hnůj a špínu, která patří maximálně do čtvrté cenové. Pro inteligentního člověka je takový způsob prezentace omluvitelný pouze kontextem vyhrocené chvíle dějinného (probíhající okupace) nebo soukromého (právě byl okraden Rusem) charakteru.
Na jaře tohoto roku vyslovil na diskuzi pořádané jedním spolkem z právnické fakulty novinář Alexandr Mitrofanov názor, že „probíhá jakási studená občanská válka občanů České republiky mezi příznivci prozápadního a provýchodního směřování“. Stejně jako je odpovědností civilizovaných států a národů nevést ozbrojené konflikty nehumánním a nerozlišujícím způsobem, je odpovědností vzdělané vrstvy společnosti, aby nevedla boj ve veřejné diskusi za proevropskou a proatlantickou orientaci primitivním a necivilizovaným způsobem projevu. Kdysi platíval koncept „la noblesse oblige“ neboli „šlechtictví zavazuje“. Zejména ke zdvořilosti, esenciální slušnosti a respektu vůči každému. Mějme vnitřní disciplínu zavázat se ke stejnému přístupu. Zanechal-li komunismus nějakou stopu na české společnosti, je jí jistojistě na první pohled sledovatelné zhrubnutí a zprimitivnění. Lze namítnout, že prosazuji určitou formu pokrytectví, když vytýkám svým vzdělaným a inteligentním přátelům, že „mluví, jak jim zobák narost“. Stejné „pokrytectví“ však prokazuje jedinec, kterému je proti srsti vyměšovat se na veřejnosti, být hrubý k ženám či předbíhat ve frontě.
Úroveň vyjadřování by měla být tím, co odlišuje ty, kteří aspirují na pochopení světa v širších souvislostech, od těch, kteří touto ambicí neoplývají a postačí jim používání jednoduchých hesel a sloganů (včetně těch vulgárních) k popisu vnější reality. Na této tezi není a priori nic pohrdavého, jednotlivec si svými činy a projevy pouze definuje postavení v této dichotomii. Pakliže někdo zůstává „jednoduchým člověkem“ bez aspirace na to působit jako vzdělanec a intelektuál (povšimněte si, jak negativní konotaci tento výraz v našich končinách má), je podle mého názoru poctivějším vůči sobě samému i společnosti, než ten, kdo s výrazem svobodně uvažujícího člověka používá všemožné povrchní nálepky a fráze. „Obyčejný člověk“ si to může dovolit, vzdělanec by neměl. Vzdělaný člověk ve společnosti založené na jistých hodnotách má povinnost být gentlemanem.
Vše souvisí se vším. Francouzský existencialismus, (kvazi)filozofický směr, který můj náhled na svět výrazně ovlivnil, říká, že jsme „odsouzeni ke svobodě“. V kontextu této úvahy to znamená, že můžeme de facto říkat, co chceme, ale neseme odpovědnost za následek pro sebe i společnost. Následkem může být i to, že si nepozorný a úrovně nedbalý „městský liberál z Vinohrad“ pustí na ulici/v kavárně/na internetu pusu na špacír o „ruských kurvách“ a „rusácké náplavě“, zatímco u „vedlejšího stolu“ to bude muset vyslechnout ruský opozičník, který získal v České republice mezinárodní ochranu z důvodu pronásledování pro své prodemokratické přesvědčení.
Pohybujeme se v prostoru liberální demokracie, výše kritizované „antirusáctví“ je proto nutno chápat jako regulérní součást širokého spektra různými skupinami sdílených názorů, byť třeba stejně pochybnou jako, dejme tomu, rozšířený „drobný lidový antisemitismus“. Jeho meze je však nutné nastavit na jedné straně legislativně (bedlivě hlídat, kdy už naplňuje skutkovou podstatu trestného činu), na druhé straně trváním na tom, aby byl odpor (antipatie) vyjadřován „gentlemanským způsobem“. Je nezbytné dbát na to, aby si veřejná diskuze udržovala patřičnou úroveň, nikoliv klesala do kalných vod primitivismu. Není to otázka pokrytectví, nýbrž stylu. Stylu, který je nezbytný k tomu, aby v České republice vznikla slušná občanská společnost.
