Demonstranti nám říkali, že si nevážíme českého národa, říká aktivistka

Truong Thu Thuy

Truong Thu Thuy Zdroj: Truong Thu Thuy

Tato věta zní paradoxně v porovnání s tím, do kolika občanských iniciativ a veřejně prospěšných projektů se Truong Thu Thuy už zapojila. S místopředsedkyní spolku Idealisté.cz jsme se sešli den po demonstraci proti islámu na Václavském náměstí v Praze. Akce se zúčastnila jako její odpůrce.

„Byla to pro mě strašně nepříjemná zkušenost. Narodila jsem se tu a dvacet let jsem se nepotýkala s žádnou formou rasismu. Maximálně na základní škole. Potom jsem se začala obklopovat lidmi, kteří jsou vzdělaní, a rozhodně ne xenofobní. Vlastně jsem už zapomněla, jaké to je být terčem rasismu,“ popsala Truong Thu Thuy, jejíž rodiče pocházejí z Vietnamu.

Jak na vás demonstranti reagovali? Střetli se s vámi?

Když procházeli kolem nás, křičeli jsme na ně „Hanba, hanba!“ Oni na nás plivali, šklebili se a nadávali. Divila jsem se heslům, která provolávali, a vůbec tomu, kvůli čemu šli demonstrovat. Myslím, že je to strašně nebezpečné, protože je žene hlavně strach a nedostatek informací. Nemyslím si, že jsou to špatní lidé.

Byli jste na demonstraci až do konce?

Ano. Bylo nás zhruba dvacet až třicet odpůrců. Když chtěli demonstranti projít skrze nás, tak si Ondřej Slačálek a několik dalších anarchistů sedli doprostřed ulice s tím, že neodejdou. Po domluvách policie zakročili těžkooděnci a začali je z místa odtahovat. Kateřina Krejčová (bývalá členka Socialistické Solidarity) se na policisty vrhla, aby propustili ostatní kluky. Docela tvrdě ji srazili na zem. Potom na nich klečeli.

Policie teď čelí kritice.

Ve chvíli, kdy někdo neuposlechne jejich pokynů, policisté samozřejmě použijí metody, které dotyčného byť násilím donutí, aby udělal, co potřebují. Obrovský problém ale spatřuju v tom, že jsme na Václavském náměstí byli i se skupinou lidí, kteří si přinesli šibenice a hlásali smrt uprchlíkům a vlastizrádcům. Tihle lidé se mohli svobodně promenádovat po náměstí a nikdo jim nic neřekl. Naopak lidé, kteří proti těmto formám rasismu protestovali, jsou pacifikováni a odváženi na stanici. To jenom poukazuje na problém společnosti. Policie se zaměřuje na špatnou skupinu lidí.

Kdo se pochodu proti islámu účastnil? Co to bylo za lidi?

Kromě neonacistů, kteří křičeli „Nic než národ“, tam byli i takzvaní „slušní Češi“ – senioři, malé děti i mladí lidé. Ti na nás nekřičeli, nenadávali nám a neukazovali obscénní gesta, ale chodili za námi a říkali, že jsme hrozně naivní a že si nevážíme českého národa. Tvrdili, že lidé, kteří se k nám chtějí dostat, jsou nebezpeční a že jsme nekritičtí.

Čím argumentovali?

Někteří například tím, že islám je prostě špatný. Když sem proudí lidé z islámských zemí, tak to podle nich může ústit pouze v katastrofu. Přitom existence Islámského státu je důvodem, proč lidé z těchto oblastí prchají. Utečenci nechtějí mít nic společného s extrémisty.

Má smysl o tom diskutovat? Třeba na Facebooku?

Myslím, že větší smysl dávají investice do obecnější osvěty. Podle mě je velký problém ve vzdělání. Třeba o křesťanství se toho studenti dozvědí docela dost, ale o islámu se moc neučí. Na mé střední škole jsme ho v osnovách měli. Bohužel jsem zjistila, že na spoustě dalších škol se tomuto náboženství nikdo nevěnuje. Lidé se pak informace dozvídají hlavně z médií, která ukazují negativní stránku. Je samozřejmě jasné, že tito lidé budou mít naprosto zkreslené představy o islámu. Myslím, že nemá smysl s nimi diskutovat na stránkách Islám v ČR nechceme, kde se navzájem podporují v nenávisti. Má smysl se o tom bavit s přáteli, dělat přednášky a osvětu, snažit se změnit učebnice.

Takový osvětový projekt pro školy už existuje.

Moje kamarádka a kolegyně Klára Popovová dělá kampaň Muslimové očima českých školáků složenou z různých workshopů a přednášek. Dochází do škol, učí děti historii islámu a vysvětluje jim rozdíly mezi tím, co říká islám a co nařizuje tradice a kultura dané země. Například islám v Indonésii je diametrálně odlišný od islámu v Saúdské Arábii. Tohle si spousta lidí vůbec neuvědomuje. Pro ně je to náboženství, které jen porušuje lidská práva, kde muži polévají ženy kyselinou a podobně. Tohle už je ale extremismus.

Ty ses do projektu také zapojila. Jak na něj lidé reagovali?

V české společnosti měl strašně negativní ohlasy. Lidé si stěžovali, že podporujeme islám a že ho chceme šířit mezi studenty. Přitom to není pravda, my se nesnažíme hájit islám. On má spoustu problémů, které jsou očividné. Důležité ale je, aby se lidé naučili přijímat informace ze všech stran. Není na místě odsoudit všechny muslimy bez rozdílu.

Když tvoji rodiče přišli z Vietnamu do Československa, zaznamenali nějaké xenofobní reakce?

Vietnamci do tehdejšího Československa přijížděli každým rokem na studium či vyučení. Ročník mých rodičů byl jeden z posledních. Přijeli těsně před sametovou revolucí, takže na imigranty z Vietnamu už byla společnost zvyklá. Nikdy mi nevyprávěli o žádných vyloženě rasistických útocích. Přicházeli s přesvědčením, že jsou tu cizí a že jsou hosté této země. Myslím, že nikdy ani nedali společnosti příležitost, aby na ně mohla uplatňovat diskriminaci. Rodiče si po škole nezažádali o pracovní pozici v žádné české firmě, nikdy se nepokoušeli nikam občansky angažovat. Důvodem byl strach z odmítnutí, protože byli cizinci.

Idealisté.czIdealisté.cz | Truong Thu Thuy

Je v dnešní době těžké být idealistou?

Na to je těžké odpovědět vzhledem k tomu, že většina mých přátel jimi jsou. Řekla bych, že to jednoduché je. Asi jsem se ještě nesetkala s částí společnosti, která idealistická není.

Jak ses dostala k hnutí Idealisté.cz?

Seznámila jsem se s nimi, když byli ještě součástí Mladých sociálních demokratů. V té době jsem se nehlásila k žádné straně. Měla jsem docela strach někam vstupovat, protože jsem tomu nerozuměla. Nevěděla jsem, co která strana hájí. S Idealisty jsem se seznamovala postupně, chodila jsem na jejich akce. Začala jsem postupně zjišťovat, že je to skupina lidí, která má stejné smýšlení jako já. Máme podobné názory na to, jak by se měl stát chovat k cizincům, jak přistupovat k LGBT komunitě nebo jak by mělo vypadat vzdělávání. Díky Idealistům jsem poznala, jaké jsou sociálně-demokratické hodnoty.

S Idealisty jste pořádali různé akce, například sběr oblečení nebo den prázdných domů, kdy jste upozorňovali na zbytečně chátrající budovy. Jaké na to máte ohlasy?

Velký ohlas jsme měli například na naši prvomájovou kampaň. Společnost přistupuje k Svátku práce jako ke dni pracovního klidu, pořádají se akce pro rodiny, ale nikdo si neuvědomuje důležitost tohoto dne. Spousta lidí ho spojuje s minulým režimem, ale přitom má svůj význam. Díky němu se začalo poprvé diskutovat o důstojných pracovních podmínkách. Udělali jsme proto kampaň, která měla upozornit na neduhy dnešního pracovního trhu. Mezi tématy bylo časté porušování zákoníku práce, například přesčasy, za které zaměstnancům nikdo neplatí. Dále jsme upozorňovali na skupiny ohrožené na trhu práce, jako jsou třeba mladí lidé po škole nebo ženy, které jsou vnímány jako potenciální matky a z toho důvodu mnohdy diskriminovány při výběrových řízeních. Pro mě osobně je zrovna tohle úplně největší absurdita. Rodičovství může být volbou jak žen, tak mužů. Proč ženy musí na toto rozhodnutí doplácet?

Setkáváte se s názory lidí, kteří spojují vaše akce a levicové smýšlení s dobou minulou?

Samozřejmě se setkáváme i s negativními ohlasy, ale ne proto, že by si nás spojovali s dobou minulou. Někteří lidé si myslí, že levicová politika znamená parazitování na společnosti. Tvrdí, že lidé podporující sociální demokraty nechtějí pracovat a chtějí se jen přiživovat na úspěšnějších. Přitom z našeho pohledu jde především o vyrovnávání systémových znevýhodnění. Ne každý má privilegium narodit se do majetné a vzdělané rodiny. Řeč je tedy o rovnosti příležitostí, ochraně slabších, solidaritě. Máme ovšem i kladné reakce. Na Kongresu žen to bylo poprvé, kdy jsme mohli náš spolek představit širší společnosti, tedy lidem, kteří nejsou levicově smýšlející nebo nejsou aktivisti. Měli jsme celkem pozitivní ohlasy. Lidé se nás ptali, kdo jsme a co je naším cílem. Pár lidí sice uteklo, když jsme jim řekli, že smýšlíme sociálně demokraticky (smích). Když si ale nechali vysvětlit, že chceme vrátit kulturu do politiky, že naším cílem je otevírat vnitrostranickou debatu, vnášet tam transparentnost a otevřenost, hleděli na to vesměs hodně pozitivně.

Spousta lidí je dnes vůči politice skeptická. Často si myslí, že je ztracená, ovládaná korupcí a chybí tam slušní lidé. My to chceme změnit. Chceme být svědomím sociálně-demokratického hnutí.

Truong Thu Thuy (23 let) Studuje druhým rokem obor Mediální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Několik let působila v Asociaci pro mezinárodní otázky, kde se podílela na přípravě Pražského studentského summitu. Je místopředsedkyní spolku Idealisté.cz, který sdružuje sociálně demokraticky smýšlející lidi. Pracuje na Ministerstvu práce a sociálních věcí jako asistentka Zuzany Jentschke Stöcklové, náměstkyně pro rodinnou a sociální politiku, a dále se zajímá o inkluzivní vzdělávání, integraci menšin a feminismus.