„Dnes se tomu říká content, pro mě je to umělecké dílo“ říká americká právnička | E15.cz

Vše o realitách

Vše o realitách Vstoupit do speciálu

„Dnes se tomu říká content, pro mě je to umělecké dílo“ říká americká právnička o uměleckém a autorském právu

Petra Chaloupková

Katie Wagner je právnička v čele nezávislé newyorské organizace Volunteer Lawyers for the Arts (Dobrovolní právníci za umění, dále jen VLA), která se zaměřuje na právní pomoc v uměleckých kruzích. Společnost, jež letos slaví padesáté výročí založení, se také snaží o šíření právní vzdělanosti v rámci široké veřejnosti a podporu edukativní činnosti pro svoji potenciální klientelu. Mezi další zkušenosti výkonné ředitelky VLA, patří také její angažmá v National Music Publishers´ Association (NMPA), organizaci zastupující zájmy hudebních nakladatelství. V rozhovoru se dočtete, proč má práce na bázi dobrovolnictví cenu nebo co se v autorském právu změnilo s příchodem internetu.

Jste výkonná ředitelka organizace VLA, která poskytuje právní služby umělcům. Proč zrovna umělci vyžadují zvláštní zacházení?

Spíš si myslím, že umělci potřebují stejné zacházení. Ve Spojených státech naneštěstí stále nejsou dostatečně bráni v potaz. A rozhodně si nemohou dovolit zaplatit takovou právní pomoc, kterou potřebují ke své ochraně. 

Znamená to, že umělci a kulturní organizace celkově se častěji potýkají s problémy? Jsou v něčem zranitelnější než jiné skupiny?

Naprosto, jsou velmi zranitelní. V Americe jsou podobné organizace jako ta naše financovány jinak než v Česku. Jsme částečně podporováni vládou, ale pomoc není zaručena. Musíme se proto spoléhat na soukromé nadace a individuální příspěvky. Je také problematické, že VLA spadá do kategorie organizací poskytujících právní služby stejně jako do skupiny organizací starajících se o uměleckou produkci, kvůli čemuž je pro nás někdy obtížnější finanční podporu získat. Obecně lze říci, že veškeré neziskové organizace mají vždy potíže s financováním.

Součástí služeb poskytovaných Vaší společností jsou také případy pro bono (dobrovolně, bezplatně vykonávaná právnická praxe). Čím se tito klienti liší?

Je tu několik rozdílů. Zaprvé, nárok na tento typ pomoci mají pouze umělci, kteří prokáží dlouhodobě nízký příjem. Zadruhé to jsou požadavky samotných právních firem, jež teoreticky nechtějí nahradit nebo ztratit platícího klienta. To je z mého pohledu trochu absurdní, umělci mohou těžko konkurovat jiným platícím klientům. A navíc přestože můžete vydělávat třikrát více než je limit pro nárokování právní pomoci zdarma, stále nebudete mít dostatek financí, abyste si tyto služby mohl zaplatit sám. 

Považujete práci pro bono za přirozenou a samozřejmou součást právnické služby (něco jako součást právnické etiky) nebo je to luxus, který si může dovolit pouze malá skupina právníků?

Pokud jde o malou firmu s omezenými finančními zdroji, může to být problém. Na druhou stranu, někteří z našich nejlepších dobrovolníků pocházejí přesně z těchto společností, protože jsou pro podobnou práci zapáleni. Jinak se ale dobrovolná činnost na případech bez nároku na finanční ohodnocení očekává a podporuje. Dnes v právnických firmách existuje jakási sociální zodpovědnost, která třeba před třiceti lety nebyla samozřejmostí. Stala se z toho důležitá položka v portfoliu firmy – například když si perspektivní klient hledá svého zástupce, může brát v potaz i takovou veřejnosti prospěšnou práci. 

Ve státě New York vyšlo dokonce v platnost, že každý právník před tím, než získá licenci, musí odpracovat padesát hodin dobrovolné práce. To je pro naši společnost skvělé, protože se nám hlásí více dobrovolníků. Ale myslím, že je to také důležité gesto směrem k mladým právníkům – aby si uvědomili, že je to normální součást jejich praxe. Navíc je to výhodné i pro ně. Jako právníci pracujeme velmi dlouho a jde to lépe, když můžete dělat na něčem jen pro to, že vás to osobně zajímá. 

Je to také důležité gesto směrem k mladým právníkům – aby si uvědomili, že pro bono práce je normální součást jejich praxe.

VLA organizuje mnoho vzdělávacích workshopů pro profesionály i širokou veřejnost. Považujete tuto činnost za nutnou?

Myslím, že je velmi podstatná. Snažíme se být proaktivní v tom, co děláme. Nepředpokládáme ale, že by se umělci po jednom workshopu dokázali sami plnohodnotně zastupovat. Pouze chceme, aby se orientovali v nejtypičtějších problémech. Aby byli při setkání s nimi schopni situaci probrat se svým advokátem nebo alespoň porozumět klíčovým slovům ve smlouvě. Náš cíl je, aby byli ostražití a dokázali si říct o pomoct. 

Zaměřujeme se především na to, aby měli umělci dostatečnou právní ochranu, a hlavně aby rozuměli tomu, co podepisují. Ve státě New York totiž k podpisu stačí, abyste byli starší osmnácti let – samozřejmě se ale předpokládá, že si celou smlouvu přečtete. Ráda bych zdůraznila jednu věc: čtěte, co podepisujete. Zní to velmi jednoduše, ale lidé se dokáží nadchnout a bez rozmyšlení podepsat cokoli, jen aby dosáhli na svoji výstavu. 

VLA má několik specializovaných programů na pomoc zvláště ohroženým skupinám, jako jsou umělci starší šedesáti let anebo umělci bojující s HIV. Jaké jsou nejčastější problémy, se kterými se musí starší umělci potýkat?

Mám ráda náš program pro umělce přes šedesát, je poměrně úspěšný. Vznikl, protože jsme zaznamenali, že mnoho umělců má v pozdějším věku finanční a jiné problémy, ačkoli třeba byli v minulosti uznávanými autory. Někdo může mít například celé svoje dílo ve vlastním bytě a nestará se o způsob archivace. A pak neví, kdo se o jejich práci postará. A právě s tímto – archivováním jejich děl, zakládáním trustů nebo nadací – jim naše organizace pomáhá. 

Současné umělecké školy ti kariéru nebo vysoký prodej nezajistí, říká umělec Mark Ther

Nejsou to také problémy mladých umělců?

Ano, ale speciální program máme proto, že senioři nebojují za stejných podmínek. Myslím, že je důležité starší umělce podporovat a povzbuzovat. Stejně jako to, že jejich práce a jméno budou respektované. 

Navíc jim pomáháme s něčím, co je pro starší lidi obecně – a mluvím i ze své vlastní zkušenosti – složitější, a to jsou technologie. Technologie významně zjednodušily zneužívání něčí práce ve vlastní prospěch. Většina starších umělců s tím má problémy. Prostě netuší, co se s jejich výtvorem stalo a jak se dostal na stránku, kde nejsou uvedení jako autoři, natož aby jim bylo zaplaceno. 

S nástupem moderních technologií se zákony ohledně autorských práv velmi proměnily, vše je najednou dostupnější. Je snadné vystřihnout si třicet sekund nějaké hudby a říct, že tak krátký úsek přece nebude problém. Lidé už autory nerespektují – to je kultura, kterou vytvořil digitální věk, lidé očekávají vše zadarmo. Možná si váží umění, ale ne autorů, kteří jej vytvářejí.  

Jak je tedy možné chránit vlastní práci, když lze vše najít online? Jak se změnily právní podmínky umělců po rozvoji internetu?

Na trhnu je nový hráč. Už nejde pouze o nahrávací studio nebo hudební nakladatelství. Teď trhu vládnou technnologičtí giganti, jejichž zájmy se s těmi uměleckými opravdu neshodují. Pro tyto společnosti je umění jen další nástroj, jak obohatit svoji značku. Mají velký vliv a spoustu peněz, ale hlavně chápou autorské právo z úplně jiné perspektivy. Myslí si, že sdílením podporují tvořivost umělců.

Lidé už autory nerespektují – to je kultura, kterou vytvořil digitální věk, lidé očekávají vše zadarmo.

V minulosti jste zmínila, že doba, kdy jste pracovala pro NMPA, byla pro vývoj autorského práva zásadní. Čím?

Pokud se něco změnilo, pak ne nutně v prospěch umělců. Dnes jsou autoři pod tlakem umístit svojí práci na internet. Zatímco dříve, v před-digitální éře, bylo jasné, jak se někdo k vašemu dílu dostal. Ale v zákonech, které mají původce děl chránit, jsou velké mezery – výjimky, jež umožňují používat něčí práci, aniž byste ji legálně vlastnili. Tento problém vznikl v polovině devadesátých let, když byly technologie ještě v zárodku a tvůrci vůbec neměli kontrolu nad svými výtvory. Zároveň ale existovaly obavy, že servery budou mít za tato díla absolutní odpovědnost. To se bohužel vyřešilo povolením tzv. safe harbor (v překladu bezpečný přístav, právní pojistka, díky níž poskytovatel internetové služby nemá plnou zodpovědnost za soubory, jež zpřístupňuje – pozn. red.), který chrání zřizovatele serverů tím, že jim stačí dodržovat určitá pravidla a stahovat nahlášené soubory. 

Co se od té doby změnilo?

Když jsem pracovala pro NMPA řešili jsme například případ zahrnující platformu YouTube. Z mého úhlu pohledu YouTube rozhodně měl moc kontrolovat svůj obsah, vydělávali na reklamách u videí a hudby, kterou zpřístupňovali. Bohužel se jim povedlo přesvědčit soud, že tuto kontrolu nemají, což způsobilo mnoho problémů. Otázkou zůstává, kde je ta hranice. 

Pamatuji si na jeden případ fotožurnalisty, který při zemětřesení na Haiti pořídil nádherné fotky. Nahrál je na server, z něhož je někdo ukradl a nahrál jinam. Pak se jich ujaly velké zpravodajské servery. Naštěstí později soud uznal, že na to neměli právo. Ale je to jen male vítězství, když přihlédneme k tomu, že většinu stránek právě taková činnost živí. Dnes se tomu říká content – obsah, pro mě je to umělecké dílo.

Autor: Petra Chaloupková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!