Originální, avšak stylisticky roztěkaný dokument Králové Šumavy sleduje životní příběh legendárního převaděče Josefa Hasila. Film byl představen v rámci sekce Česká radost na MFDF v Jihlavě.
Střežené hranice mezi východním a západním blokem z dob bývalého režimu zapříčinily vznik mnoha příběhů, jejichž relikty stále rezonují napříč společností. Úspěšné i neúspěšné pokusy o útěk mnohdy vyústily v ozbrojené konflikty a vedly ke smrti stovek lidí. Na česko-rakouských hranicích například podle studie vědců Institutu Ludwiga Boltzmanna z roku 2013 zemřelo během studené války téměř 800 osob. Mezi tyto oběti se počítají nejen lidé, kteří se pokusili uprchnout na Západ, ale i příslušníci pohraniční stráže. Příčiny smrti byly různé: vykrvácení v důsledku ostnatého drátu, přestřelka mezi stráží a prchajícími i nepřehledné situace a psychický tlak, kvůli němuž se strážci hranic zastřelili navzájem.
Relikty těchto příběhů rozdělují veřejnost dodnes. Patrně nejznámějším a neustále diskutovaným případem v České republice je sporný případ bratří Mašínů. Jejich odbojové aktivity a pozdější úprk si dohromady vyžádaly smrt sedmi osob, přičemž jedna z obětí byla v okamžiku vraždy svázaná a neozbrojená. Na druhé straně přišli o život dva členové odbojové skupiny, Zbyněk Janata a Václav Švéda, oba dopadeni při pokusu o útěk a následně odsouzeni za velezradu.
Ze Šumavy do vězení a zpět
V souvislosti s Králem Šumavy se nejčastěji zmiňuje stejnojmenný film Karla Kachyni z roku 1959. Příběh filmu tematizuje převod přes šumavské hranice a z hlediska historie československé kinematografie ojedinělým způsobem kombinuje invenční vizuální estetiku a, režimem posvěcený, propagandistický narativ. Jednoznačná ideologie dobra a zla je srozumitelná skrze hrdinné pohraničníky a zločinné, imperialismu napomáhající, převaděče. Řada filmových postupů však ideologii zobrazuje ve skrytých metaforických významech – po smrti převaděče například dochází k razantní proměně počasí. Autor knižní předlohy, Rudolf Kalčík, se inspiroval skutečným příběhem nepolapitelného převaděče Josefa Hasila, kterému komunisté přezdívali Král Šumavy. Inspirace je ale pouze částečná, Hasil není v příběhu jmenován, především z ideologických důvodů.
Josef Hasil se narodil v roce 1924. Po konci druhé světové války nastoupil k pohraniční stráži Sboru národní bezpečnosti ve Zvonkové. Nedlouho poté (v únoru 1948) proběhl komunistický převrat. Hasil posléze pomáhal lidem přejít na Západ skrze šumavské lesy, odhadem úspěšně převedl desítky lidí. V říjnu téhož roku ho ale v důsledku udání objevili příslušníci pohraniční stráže a nechvalně proslulý komunistický prokurátor Karel Vaš odsoudil Hasila k devíti letům vězení. Hasil však z vězení brzy uprchl a dostal se do Bavorska, přitom dále pomáhal převádět lidi z Československa na Západ. Navázal kontakt s americkou zpravodajskou službou CIC a v pohraničí vytvořil rozsáhlou síť převaděčů. Při převodu v prosinci 1949 se Hasil dostal do přestřelky se dvěma příslušníky pohraniční stráže, během níž zemřel strážmistr Rudolf Kočí a jeho kolega František Háva byl těžce zraněn. Kvůli přechodům i incidentu komunisté zavřeli početnou část Hasilových příbuzných. V roce 1950 SNB při přechodu zasáhla devíti kulkami Hasilova bratra Bohumila, který zraněním podlehl. Naposledy překročil Hasil hranice v roce 1953, protože později už hranice lemovala takzvaná železná opona. Z Bavorska se rozhodl emigrovat do Spojených států, kde žije dodnes.
Ke skutečnému příběhu Josefa Hasila se vrací nový dokument Králové Šumavy. Irský umělec, animátor a režisér Kris Kelly, v minulosti oceněný cenou BAFTA, se i zde rozhodl pro experiment: příběh se totiž sestává z mluvících hlav, poetických záběrů Šumavy a černobílé, místy sépiové animace rekonstruující dramatické momenty jednotlivých převodů. Zatímco voyeuristické rámování reálné šumavské přírody volně konotuje mytologii v závislosti na syžetu, účelem animace je jakési thrillerové oživení. Oba z těchto principů se pokoušejí o rovinu sugestivních vjemů ústících v napětí, jejich přílišné střídání ale tuto konstrukci spíše narušuje.
Znovu bych to neudělal
Napětí, respektive hra s diváckým očekáváním, je patrná i z časového rozvržení mluvících hlav. Celý příběh otevírá Vlasta Bukovsky, jíž se především díky Hasilovi podařilo uprchnout na Západ, a to při výše zmíněné přestřelce. Z jejího vyprávění se divák dozvídá první útržky příběhu, stejně tak jako počáteční přemítání o prozatím „neznámém“ Hasilovi coby muži, který jí zachránil život. „Měli jsme několik postav, přes které bylo možné příběh vyprávět a propojit. Vlasta byla pozitivním následkem Hasilových činů, rozhodli jsme se proto pro ni,“ uvedli tvůrci po skončení projekce.
Ústřední konflikt příběhu přichází záhy. Kvůli Hasilovým činům – bezesporu spojených s odvahou – komunisté zatkli řadu jeho rodinných příslušníků, kteří dohromady vyfasovali 180 let vězení. To už hovoří i sám Hasil: „Samozřejmě jsem z toho byl velmi smutný, trápilo mě to. Ale věděl jsem, že není možné je z vězení dostat.“ Už předtím se seznámil s Marií Vávrovou. Tři týdny před svatbou byl ale dopaden a zatčen. V jeho nepřítomnosti Marie porodila syna Josefa.
I on vystupuje ve filmu a v rámci příběhu je jednou z nejzajímavějších postav a svým způsobem i obětí – bohužel ale (nelze s určitostí říct, zda z vlastní vůle) nedostává mnoho prostoru pro kritickou konfrontaci a nový náboj příběhu. Podle producenta snímku se mezi otcem a synem kvůli zavřeným hranicím a otcově emigraci zpřetrhaly rodinné vazby, nicméně po revoluci spolu navázali kontakt.
Nesnadně identifikovatelné motivy křivdy a stále přetrvávající kontroverzi zmiňuje scéna, při níž syn Josef přichází do Klubu českého pohraničí a ptá se na svého otce. Bývalí pohraničníci ho ale hrubě odmítnou se slovy: „Jak si dovolujete sem chodit a ptát se na to jméno?“ Není od cesty dodat, že podle pátrání filmařů není jisté, zda strážníka Kočího skutečně zastřelil Hasil.
Na otázku, zda by zopakoval své činy v souvislosti s jejich důsledky, odpovídá Hasil stručně. „Znovu bych to neudělal. Kdybych věděl, co bude následovat, neudělal bych to. Přišlo mi jako vlastenecká povinnost pomoci lidem, kteří utíkali, proto jsem převáděl.“
Kris Kelly vypracoval částečně experimentální podrobnou rekonstrukci přízračné minulosti, jejíž komponenty fungují jednotlivě, ale nikoliv dohromady. Snímek Králové Šumavy hovoří důležitým, avšak mírně roztroušeným a místy pouze náznakovým tišším hlasem opomíjejícím komplikovanější místa hrdinného příběhu.
