Fenomén reality show: Když skutečnost nestačí, nastupuje televize | E15.cz
KoronaHelpdesk E15

Jak uspět v krizi

Fenomén reality show: Když skutečnost nestačí, nastupuje televize

Petra Chaloupková

Zůstaňte doma, zněla nejdůležitější poučka posledních týdnů. Poprvé v dějinách jsme měli příležitost efektivně bojovat proti globální civilizační hrozbě splynutím s gaučem v jedno. Prospěšný řadový voják dneška nemusí být vyzbrojený pro válku v terénu. Nejlepší obranou se stává polehávající pasivita a lenost. Objevením a podpořením našich horších já pro jednou neškodíme, ale zachraňujeme životy. A není to lehká práce! Zoufalá situace si ale žádá zoufalé činy, a tak – když po několika dnech dojde artová kinematografie, quality TV a veřejnoprávní zpravodajství taky omrzí – přichází ideální čas na pořady, které za normálních okolností sledujeme potají a s vlezlým pocitem viny. 

Jedním z takových potupných žánrů, jenž bývá veřejností opovrhován, ale přesto činí výrazný podíl televizních programů a dlouhodobě zajišťuje nemalou sledovanost, je nepochybně reality TV. Všeobjímající a zároveň těžko definovatelná kategorie, pod níž se může skrývat vše od tradičních kuchařských a soutěžních relací, přes dokumentární reportáže, až po sociální experimenty a honby za pokladem v podobě jmění, partnera nebo instantní slávy. Zjednodušeně lze říci, že jde o produkty, které spíše než s realitou pracují s vytvářením její iluze pomocí vykonstruovaných situací vyvolávajících údajně autentické reakce účastníků. Současně v sobě sdružují a navazují na fenomény širší audiovizuální kultury jako jsou bulvární žurnalistika, rozmach sociálních sítí anebo demokratizace (ve smyslu propojení a interakce s publikem) médií. 

Zábava, co se vyplatí

Přestože vznik tohoto formátu se někdy datuje již do roku 1948, kdy se na amerických televizních obrazovkách objevil pořad složený ze záběrů ze skrytých kamer Candid Camera, znatelně se v mainstreamu projevila reality TV až na přelomu tisíciletí a v nultých letech, během nichž pravidelně pronikala do žebříčků nejsledovanějších televizních titulů. Na pomezí let 2007 a 2008 už tato kategorie pojímala 77 procent diváků deseti nejoblíbenějších pořadů. Ustavující a stále úspěšné franšízy typu Big Brother (v Česku byla uvedena pouze jedna řada, ujala se spíš lehce obměněná variace na stejný princip VyVolení), Survivor (u nás známé jako Kdo přežije?) anebo Idol (česká Superstar) rychle získaly mezinárodní popularitu a rozšířily se do celého světa. Roku 2000 se ve Spojených státech dokonce do hlasování o vítězi pěvecké soutěže American Idol zapojilo více lidí, než kolik se jich zúčastnilo prezidentských voleb. 

Jak by vypadal svět bez Beatles? Film Yesterday má výborný nápad, ale bojí se důležitých otázek

I když je reality žánr stále spojován zejména s tradičním televizním vysíláním, v posledních letech úspěšně proniká i do katalogů poskytovatelů online obsahu jako Netflix nebo Hulu, kde konkuruje i těm nejúspěšnějším fikčním hitům. Výhody formátu totiž přetrvávají na všech platformách stejné – oproti naskriptovaným pořadům reality TV nevyžaduje tak velké časové a finanční investice do přípravné fáze, většina nových show jen recykluje anebo variuje už ověřené scénáře, které se navzdory své repetitivnosti opírají o nevyčerpatelnou zásobu neprofesionálních (a tedy neplacených) herců. Jimi ztvárněné „postavy“ nepotřebují procházet osobnostním vývojem anebo během každé epizody dokreslovat svoji detailní povahokresbu, kterou by zdlouhavě a náročně produkoval tým scenáristů. Nadto je prostředí vytvářené reality mnohem vstřícnější a příhodnější pro product placement, který na rozdíl od fikčních dramat nepůsobí tak rušivě a jednodušeji se začleňuje. 

Ačkoli se finální náklady na jednotlivé projekty můžou přirozeně velmi lišit v závislosti na produkční náročnosti, rozpočty na jednu třicetiminutovou epizodu reality show se v průměru pohybují mezi 100 a 500 tisíci dolarů, zatímco u seriálu stejné délky částky začínají na 1,5 milionu dolarů a ne výjimečně se vyšplhají na mnohonásobky (podle informací přímo od producentů televizních stanic a VOD platforem, které shromáždil týdeník Variety, obvykle výdaje na jeden díl seriálového dramatu dělají něco mezi 5 a 7 miliony dolarů). V porovnání s ostatními typy produkce tak reality TV zkrátka představuje sázku na jistotu s malým rizikem a velkým ziskem.

Měli bychom se stydět?

Jakkoli se odsuzování a nálepkování reality show jako pokleslé zábavy a v nejlepším případě „guilty pleasure“ může jevit povrchně, podobné názory vyplývají z průzkumů veřejného mínění. Údaje z roku 2018 na vzorku 2200 amerických diváků například odhalily, že 48 procent z nich má k reality žánru negativní vztah. Oproti nejoblíbenějšímu komediálnímu žánru, k němuž se pozitivně vyjádřilo bezmála 90 procent dotazovaných, k reality TV se hrdě přihlásila pouze polovina z tohoto zlomku. Navíc bylo zaznamenáváno, jaká slova účastníci dotazníkového šetření používají k popisu těchto pořadů – tři nejpoužívanější zněla nepravdivý, laciný a nesmyslný. I další statistiky obecně upozorňují na to, že se reality pořady netěší velké oblibě, respektive že většinová část publika tento typ obsahu nepreferuje, nebo přímo zavrhuje. 

Přes to všechno si ale formát konstantě drží vysoká čísla sledovanosti. Kde se tedy vzala stabilní divácká základna? Proč trávíme čas něčím, čím opovrhujeme? Odpovědi na tyto otázky poskytují zejména teorie z psychologie nebo sociologie, některé argumentační linky navazují i na koncepty z estetiky – podle nich lze oblíbenost žánru vysvětlit například určitou citlivostí vůči campu (tedy kýči, nevkusu a nízké kultuře, jak jej postuluje Susan Sontag). Dalším nabízejícím se výkladem, částečně osvětlujícím také negativní konotace pojící se s reality žánrem, je voyeurismus. Nikoli ve smyslu čistě erotického vzrušení, ale obecně potěšení z dívání se. Původně byl tento psychoanalytický koncept aplikován filmovými teoretiky sedmdesátých let, kteří „vizuální slast“ vyhodnotili jako jeden z hlavních motivů naší fascinace „pohyblivým obrazem“.

V souvislosti s reality TV se však nařčení z voyerismu objevuje v diametrálně odlišném významu – sledování je v tomto případě chápáno jako narušování soukromí, jako škodolibé a trochu zvrhlé uspokojení z odhalené intimity druhých, které si perverzně užíváme z pohodlí domovů. Dle těchto názorů diváci reality show očekávají především senzacechtivé a emocionálně vyhrocené scény, které se výrazně liší od jiných televizních produktů a které uspokojují jejich voyeuristické inklinace. Výzkum tuto domněnku částečně potvrdil, když odhalil korelaci mezi voyeuristickými tendencemi a oblíbeným televizním žánrem – lidé s vyššími voyeuristickými preferencemi byli nejpravděpodobnějšími diváky reality TV. Motivaci v podobě určité zlomyslnosti vidí i Irena Reifová z Katedry mediálních studií FSV UK, jež dokonce tuto problematiku navazuje na specificky českou situaci po pádu komunismu. „V zásadě bychom mohli říct, že česká reality TV opakuje rozkol mezi vítězi a poraženými sociální transformace. Neustále staví na pranýř a odsuzuje ty, kteří neuspěli. Ty, kteří ani po 30 letech od revoluce nevyužili šance, které nový společenský systém přinesl,“ uvedla Reifová.

Konec třídní společnosti

Oblíbenost iluzorní reality však lze vykládat i mnohem optimističtěji. Jedním z nejčastějších důvodů ospravedlňujících naši fascinaci těmito pořady je jednoduše pocit zadostiučinění ze sledování někoho nám podobného. Někoho, kdo možná prožívá stejné problémy jako my, někoho, kdo nemusí splňovat standardy hvězdnosti, někoho, kdo do světa televize nenáleží stejně jako my. Na rozdíl od většinové televizní zábavy totiž reality show nabízí pohled na jinak marginalizované příslušníky nižší sociální vrstvy, jejichž reprezentace v médiích bývá omezena na zjednodušující a opakující se schémata. Lze přirozeně namítnout, že způsob, jakým reality TV tuto část společnosti zobrazuje, je v mnoha případech nelichotivý až exploatační. Přesto může mít určité pozitivní dopady alespoň tím, že nepopírá její existenci a zařazuje ji do veřejného diskurzu. Ze statistik ale nakonec stejně vychází, že nejčetnější zastoupení v reality žánru si uzurpuje vyšší třída a elita.

„Lidé sledují Cimrmana z Itálie, Švýcarska nebo Jižní Ameriky. A ten humor stále funguje,“ říkají tvůrci Cimrman English Theatre

Problematika sociální determinace může být nicméně rozvedena ještě dál – reality show totiž podle některých odborníků umožňuje takzvaný class cross-dressing (doslova převlékání z jedné společenské třídy do druhé). Jedinec z nejnižší sociální vrstvy, který by za normálních okolností těžko získal luxus místa na výslunní v televizním prime time, se stává instantní celebritou, zajímavou osobností s minimálním přičiněním, bez tréninku a talentu. Pouze na základě podání přihlášky, případně úspěšného castingu, tento aktér získává možnost překročit hranice jednotlivých společenských úrovní a dočasně tím nabývá nový status a moc, jež mu doposud byly odepřeny.

Přitom tento mezitřídní pohyb může fungovat i opačně. Množství reality franšíz produkuje také speciální řady založené na tom, že staví známé osobnosti do pozice obyčejných účastníků, zbavují je statutu výjimečnosti, vytrhávají z prostředí extravagance a zachycují nepřipravené. Seriály z jejich domovů zas hvězdné tváře připravují o světla reflektorů a odhalují jejich každodenní rutinu naplněnou trapnými momenty a vyostřenými konfrontacemi bez ohledu na to, jestli jde o Kardashianovy nebo manželský pár z jižní Moravy.

O tančící nahé princezně

Přestože částečné umožňování sociální prostupnosti na obrazovkách nepochybně patří k pozitivům reality formátu, nesmíme opomenout, že i tímto těží z reprodukování a upevňování kulturně-společenských klišé a stereotypů, které využívá důsledněji než zbytek televizní produkce. Konečný záměr totiž samozřejmě není reprezentovat diverzitu společnosti, ale prostě zaujmout. Tím, že projekty fungují v zaběhlých (bílých, patriarchálních, heteronormativních, středostavovských…) schématech, spotřebují a zase vyprodukují identické účastníky spadající do několika málo předurčených škatulek. Ať už jde o obligátně trapné karikatury homosexuálů, kult cholerického šéfkuchaře anebo rasistické vyobrazení žen afroamerického původu, nezdá se, že by reality TV od svého zlatého věku (před více než dvaceti lety) prošla stejným vývojem jako okolní realita, k níž se „odkazuje“.

Dlouhou dobu byl nejpříhodnějším prostředím pro utvrzování stereotypních představ o společenských rolích subžánr dating shows (seznamovacích pořadů), které blahosklonně vyprávěly moderní pohádky o princích v podobě atraktivních a svobodných milionářů a princeznách bez osobností, zato s ideálními mírami. The Bachelor, evergreen dating scény vysílaný a fungující v tomto schématu od roku 2002, ale přesto s přehledem vede žebříček loňské sledovanosti amerických TV stanic, předstihl i hity America´s Got Talent nebo The Voice. Konkurence se tak často snažila a stále snaží nabídnout divákům stejný ověřený koncept jen obohacený o nová pravidla, nebo naopak kriticky tento vzorec obrátit a využít ve vlastní prospěch. 

Na stejném základu tak mohly vzniknout lehce bizarní „soutěže o partnera“ jako například Joe Millionaire (v níž se ženy ucházely o stavebního dělníka v domnění, že je milionář), I Wanna Marry Harry (při které se účastnice snažily zaujmout údajného následovníka britského trůnu), Playing It Straight (kde si naopak jediná žena musí vybrat mezi 14 nápadníky, z nichž však polovina je homosexuálních), a současně o něco chytřejší příspěvky schopné sebereflexe mezi něž patří kupříkladu Flirty Dancing, Naked Attraction nebo poslední hit Netflixu Love Is Blind. Poslední tři zmíněné tituly opravdu dostávají svému jménu – Flirty Dancing páruje nezadané na základně „tance naslepo“, Naked Attraction dovoluje zájemcům vybírat favorita ze zcela odhalených částí těl a třetí pořad zamezuje aktérům spatřit svoje druhy dříve, než se přes neprůhlednou zeď zasnoubí. Ačkoli nejsou na první pohled o nic méně senzacechtivé a nepřirozené, přistupují k fenoménu televizní lásky moderně a uvědoměle – vyhánějí původní koncepci dating programů do extrému natolik přehnaně, že už je nelze vnímat v mezích našich tradičních očekávání a předsudků. Flirty Dancing a Naked Attraction se navíc vysílají na britské veřejnoprávní televizi a částečně i díky tomu formují naprosto inkluzivní prostředí všech genderů, sexualit, etnik, věků a tělesných konstitucí.

Tyto pořady tak navazují na současné trendy a říkají o randění a vztazích dneška více, než by se z jejich synopsí mohlo zdát. Zatímco se vybírání druhé polovičky na základě online profilu stalo normální součástí moderního života, reality show tuto rétoriku využívá a nabízí způsoby seznámení, které údajně potenciální propojení odhalí a ověří lépe než každodenní shon anebo internetový algoritmus. Reality TV už není jenom typem zábavy, ale alternativou pro singles odhodlané obětovat pro lásku leccos. Jak jinak totiž v dnešní době dokážete, že to myslíte opravdu vážně, než deklarací na kameru a veřejným ztrapněním? To už aby člověk radši zůstal sám a doma.

Autor: Petra Chaloupková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!