Divadelní společnost založená v roce 2014 představuje v pořadí čtvrtou hru z legendárního repertoáru Divadla Járy Cimrmana. Po úspěšném uvedení her The Stand-In, Pub in the Glade a The Conquest of the North Pole se 29. března 2019 dočkala premiéry hra The Act. Tradiční prostředí Divadla Járy Cimrmana na pražském Žižkově a nadšení, s jakým se herci ujali jeho odkazu, rozšiřuje publikum o anglicky mluvící fanoušky již legendárního kultu génia a všestranně talentovaného vynálezce, hudebníka, matematika, filozofa, atleta a nesmírně produktivního dramatika Járy Cimrmana.
Představení z dílny Cimrman English Theatre se těší u anglicky mluvícího publika velké oblibě. Jeho diváky nejsou jen lidé narození v anglicky mluvících zemích žijící v Čechách, ale také stále více jazykově vybavení čeští diváci. Navzdory počátečním obavám týkajícím se zachování věrnosti klasice a funkčnosti překladu se ukazuje, že i přes občasné nepochopení historických referencí a v případě nutnosti vypuštění některého vtipu, je humor v tomto případě skutečně velmi univerzální. Díky tomu byl Cimrman představen i publiku ve Spojených státech, které společnost navštívila během tour v roce 2017.
O divadelní společnosti, o tom, co pro ně znamená český humor a o všem, co obnáší překlad Cimrmanových her do anglického jazyka, si s námi povídali režisér Michael Pitthan a jeho kolega Brian Caspe, který je jednak hercem a zároveň společně se svou manželkou Dagmar autorem překladu poslední představované hry.
Ráda bych vás poprosila o krátký úvod. Jak vlastně společnost Cimrman English Theatre v roce 2014 vznikla, kdo stál za jejím zrodem?
Michael: Na začátku stál Brian Stewart, který zároveň hraje pod jménem Ben Bradshaw. Jeho dobrá kamarádka Emília Machalová mu někdy okolo roku 2014 představila Cimrmanovo dílo jako jeden ze základů české kultury. Jemu se Cimrman zalíbil, měl pocit, že by měl být přeložen a společně se pustili do práce. Jeho synovec Adam Stewart žil v Praze, a tak se ho Brian zeptal, zda zná nějaké herce, kteří by byli ochotni se k projektu připojit. Byli mu doporučeni čtyři herci, ne všichni se ale rozhodli do projektu zapojit. Nakonec jsme se tedy sešli v současném obsazení: Brian Caspe, Peter Hosking, Adam Stewart, Curt Matthew, Michael Pitthan a Ben Bradshaw.
Herci, kteří tehdy začali tvořit základní obsazení už Cimrmana znali, nebo se o něm dozvěděli až od Briana Stewarta?
Michael: Nějakým způsobem jsme o něm věděli všichni. Ne že bychom přímo navštívili nějakou jeho hru, především kvůli jazykové bariéře. Ale například já jsem tou dobou pracoval jako průvodce, takže jsem o něm mluvil celkem často jako o typickém představiteli českého humoru. A samozřejmě, v roce 2005 byl zvolen největším Čechem, což vždy pobaví. Takže ano, věděli jsme o něm, ale bez toho, aniž by někteří z nás viděli jeho hry.
Jste stále v kontaktu s původními tvůrci, konkrétně tedy s panem Svěrákem? Konzultujete s ním vaši práci?
Brian: Ano, stále nad námi dohlíží prostřednictvím své dcery Hanky. To ona je garantem překladu. V případě této současné hry (Akt) jsme připravili překlad a ona následně celou věc prošla. Pokud se objevil rozpor mezi verzemi hry, konzultovala to se svým otcem a rozhodovala o tom, kterou vybereme.
„Nějakým způsobem jsme o něm věděli všichni“
Kdo jsou tedy překladatelé hry Akt?
Brian: Já a moje žena. (Brian a Dagmar Caspe)
Jak dlouho trvá vytvořit kompletní překlad jedné hry?
Brian: Proces je složen z několika částí. První je hrubý překlad z češtiny do angličtiny. To trvalo zhruba 3-4 týdny. Poté Dagmar, která je Češka, ale zároveň mluví plynně anglicky, prošla text překladu a shlédla videozáznam hry. V této fázi vychytala několik jazykových nuancí, což trvalo zhruba další dva měsíce. Nejedná se ovšem o nepřetržitou kontinuální práci. Další zhruba tři měsíce se připravovala druhá verze a následně jsme já s Hankou prošli celý text a scházeli se zhruba na hodinu jednou týdně, opět zhruba dva měsíce. Další věci vyplynou během zkoušek, kdy se všechno doladí. V celku tedy zhruba jeden rok, přičemž, jak už jsme řekli, se nejedná o kontinuální práci.
Jak si vybíráte další hru k překladu, hraje roli jazyková náročnost a počet historických referencí, které bývají složitější na překlad?
Michael: Ano, to určitě roli hraje. Brian a Emilia také dělali průzkum na ulici, ptali se Čechů, jaká je jejich oblíbená Cimrmanova hra. Záskok byl vybrán, protože obsahoval méně historických a geografických referencí, zároveň ta hra sama o sobě je možná více ucelená. Některá z patnácti děl, která existují, byla z výběru vyřazena, protože by nedávala smysl nečeskému divákovi. My se snažíme zůstat věrni originálu. Součástí toho je bohužel se smířit s tím, že některá díla zkrátka přeložit nepůjdou.
V rozhovorech, které jste poskytli dříve, říkáte, že vámi přeložené hry fungují, lidé se smějí ve stejných místech jako při originální české verzi, stále to platí?
Brian: Ano, humor v tomto případě funguje. V některých pasážích jsme vtip vyměnili za jiný, jako například v této hře. Občas to není úplně totožné, je těžké najít jazykový ekvivalent a pokud se to podaří, nemusí být tak účinný. Ale myslím, že konkrétně v případě Aktu jsme odvedli dobrou práci. Tedy alespoň doufám, už při generálce byl slyšet smích, v poloprázdném divadle, a to je skvělé.
Michael: Další věc je, že občas se sice některé vtipy ztratí v překladu, ale zároveň jsme schopni, vzhledem k naší znalosti angličtiny, je přidat jinde. Nechceme vytvářet úplně novou hru, ale v angličtině občas vyvstane slovní hříčka, která v češtině naopak neexistuje.
Co je vám blízké na českém humoru a co si myslíte, že má společného s britským a americkým humorem?
Michael: Býváme porovnáváni s Monty Python, což je možná to nejbližší přirovnání. Monty Python je více abstraktní, celkově více směšný. Ale když se podíváme na Hospodu Na mýtince, tak celý ten koncept je směšný. Takže se od nich vlastně zase tolik nelišíme.
Brian: Myslím, že Cimrman je zároveň více politický.
Michael: Monty Python měl svou politickou hranu, problémy s katolickou církví v Anglii. Ale podobnost se nachází v tom, že oba dva jsou velmi sebeznehodnocující, zároveň temné. Tyto dvě věci spojují humor český a britský.
Brian: Kdybych měl odpovědět, co mám na českém humoru rád, je to jistá temnota. Nejen v případě Cimrmana, ale i v jiných komediích. Je tam jistá forma sebeponížení, něco ve stylu: jsme malá země, děláme, co můžeme, ale jsme tak nějak pod vlivem všech okolních velkých zemí. V komunikaci jeden na jednoho se snažíte proti tomu bojovat. Vezměte například Kulový blesk, to je můj oblíbený film a ukázka českého humoru.
Michael: Pokud se vrátíme k porovnání s britským humorem, český humor je ještě o něco temnější. Vždy jsem tvrdil, že jestli Britský humor je temný, Češi ho vzali do sklepa. Zajímavé je, že kromě anglicky mluvících Čechů nebo lidí narozených v anglicky mluvících zemích zároveň máme diváky, jejichž jazykem není angličtina. Lidé sledují Cimrmana z Itálie, Švýcarska nebo Jižní Ameriky. A ten humor stále funguje. Což je důkaz toho, že originál je kvalitní a zároveň je to testament pro naše překlady, který ukazuje, že jsou dobré. Prokazují čest dílu, jehož základem je velmi inteligentní humor. To je další věc – Cimrman, Smoljak a Svěrák rozuměli jedné věci, a sice že publikum se nesmí podceňovat. Jeden typ kritiky, který dostáváme, je: zpomalte, nechte diváka přemýšlet, ten vtip tam je, oni jen potřebují chvíli na to ho vstřebat.
„Býváme přirovnáváni k Monty Python“
Zároveň se jedná svým způsobem o humor elegantní, vulgarismy se objevují spoře. Lacinější humor se občas objeví, třeba právě ve hře Akt, ale forma i nadále zůstává inteligentní.
Michael:Ano to je pravda. Jednou jsme ovšem museli jeden vtip vystřihnout, protože už byl přes čáru. Osvětlovač si sice mohl potrhat smíchy, ale neprošlo to.
Kdo ho nakonec vyškrtl?
Brian:Hanka, protože i když si třeba my myslíme, že je to vtipné, ona je ta, která má poslední slovo. Hlídá Cimrmanův odkaz. Učí angličtinu, je velmi dobrá v editaci.
V roce 2017 jste podnikli s Cimrman English Theater tour po USA, jaké na to máte vzpomínky?
Michael:Já jsem si to užíval. Někteří z nás sice nebyli nadšení z ubytování, ale já byl na palandě s klukama šťastný. První zastávkou byl New York. Byli jsme trochu nervózní z reakcí, ale dopadlo to velmi pozitivně. Nakonec jsme dělali dvě představení ještě mimo původní plán. První v Baltimoru, to bylo velmi příjemné rodinné prostředí. Pamatuji si, že jednomu z diváků, Čechovi žijícímu v Americe, se během představení narodilo vnouče. Zároveň jsme dělali jedno představení, kde bylo minimum Čechů, a přesto bylo velmi dobře přijato. To jsme vnímali jako uznání toho, že do jisté míry je humor opravdu univerzální. Samozřejmě že ne zcela, vzhledem ke kulturním rozdílům, ale přesto. A také si vzpomínám na skvělé brunche.
A co pecka, kterou jste v rámci šíření české kultury symbolicky zasadili před Bílým domem, víte, jestli se chytila a vzrostla?
Brian:Bohužel nevím, zatím se nám nikdo neozval. Myslím, že napíšu na konzulát.
Jak čas běží, myslíte si, že časem přijde doba, kdy vznikne jistá generační propast a lidé přestanou chápat Cimrmanovský humor? Nebo si myslíte, že se jedná o nadčasovou záležitost?
Michael: Je zajímavé, že když jsme dělali Záskok, měli jsme tu několik studentů žurnalistiky, kteří nikdy neviděli žádnou Cimrmanovu hru v češtině, protože spadli do post-komunistické generace. Naopak většina lidí starších 25 let skoro jistě viděla Cimrmanovy hry buď v divadle nebo v televizi. Takže ta propast tam ve skutečnosti už je. Ale hodně také záleží na rodině. Každopádně – těm studentům se hra líbila a měli touhu přijít znovu.
Brian: Co je skvělé na našem představení, je to, že mladí Češi, kteří bývají velmi dobří v angličtině, mohou přijít a jednoduše si koupit lístky. Je mnohem těžší se dostat na originální verzi Cimrmanů. Takže pokud se jdete podívat na Cimrmany poprvé, přijďte k nám, zjistěte, zda je to váš šálek kávy a pak se jděte podívat na klasickou českou verzi.
Michael: Ale abychom odpověděli na otázku věkové propasti… Myslím, že pokud to může fungovat u cizojazyčného publika, nehledě na znalost československé nebo české historie, nemyslím si, že věk bude hrát velkou roli. Může se stát, že přijdete o nějaké vtipy. Ale upřímně, lidé nepředělávají klasiku. Nepřepisujeme autorovu práci.
Brian: A také si nemyslím, že by to bylo naší úlohou. Pokud by Svěrák řekl, že to přepíše, protože už to nefunguje, pak je to jeho volba a my bychom ty změny zahrnuli, ale není na nás, abychom řekli: tenhle vtip nefunguje, tak ho vyhodíme. Ale Cimrmanovy hry jsou moderní klasika. Je to skoro tak, že pokud to nechápete, dovzdělejte se a pak se vraťte znovu. Protože je to opravdu vtipné a je to součást historie.
„Koncept malého českého člověka“
Pokud mluvíme o klasice, Cimrman je prezentován jako jakýsi pilíř české kultury. Jak si myslíte, že si lidi získal?
Michael: Myslím, že je v tom zahrnutých více faktorů. Jeden z nich je omezená možnost cestovat a svobody slova v letech 1965–66. Lidé se chtěli bavit, a tak si vymysleli tuto postavu a prezentovali ji jako reálnou, protože ve své podstatě reprezentuje hlubokou podstatu Čechů, kteří zažili velkou minulost a pyšně si s sebou nesou své kulturní dědictví.
Brian: Je v tom ještě něco víc. Mohli vytvořit postavu a vložit jí do historie způsobem, který říkal: Tenhle člověk by byl slavný. Vyplývá to z konceptu „Malý český člověk“, je to národní věc. Je to jako by každý Čech říkal: Měli bychom být větší, než jsme, měli bychom být důležitější a více uznávaní. Co zapadá do Zeitgeistu (duch doby, pozn. red.), hlavně v éře komunismu, je následující: Tady je člověk, který takový byl, a dostal na frak tím, kdo se stal slavným místo něj. Ať už to byl Rakušan nebo jen špatná shoda okolností. Ale byl tam, byl důležitý. A to je ten koncept, který rezonuje hluboko s kulturním naladěním. Zároveň už jen brilantní psaní Smoljaka a Svěráka, i v případě filmů, které nejsou založené na Cimrmanovi, je skvělé. Hrají si s jazykem a kulturními mezníky způsobem, který nevidíte u jiných autorů.
Michael: Nejlepším způsobem, jak se vyrovnat se složitou situací, je se jí smát. Hledat pozitivní stránky. Takže ať už to byla vědomá volba, nebo ne, žít v této době znamenalo snažit se být šťastný. Skrze humor můžete také polechtat a nakousnout některá velká témata. Problém, nepřítel nebo cokoli podobného se najednou zmenší jen tím, že se tomu smějeme. Z mého pohledu je v tom tedy i jistá forma katarze. Ať už to bylo zamýšleno, nebo ne.
Co myslíte, že by Cimrman říkal na to, že jsou jeho hry překládány do světového jazyka?
Brian:Myslím, že by pravděpodobně řekl, že kdybychom kopali ještě kousek hlouběji ve zdech v Liptákově, našli bychom ještě další truhlu, ve které už své dílo v angličtině sepsal. Možná ve všech jazycích.
Michael:Přišel by s „uberjazykem“.
Čistě z jazykového a historického hlediska by dávalo smysl Cimrmana přeložit do němčiny. Přemýšleli jste o tom někdy? Znáte někoho, kdo by se tím zabýval?
Michael: Bohužel, moje němčina není dostatečně dobrá na to, abych něco takového realizoval. Zároveň Němci bývají nařčeni z toho, že postrádají smysl pro humor. (uchechtnutí) Ale bylo by to logické. I v semináři, který předchází hře Akt, mluvíme o tom, že používal jak germanismy, tak čechismy. Jsem si jistý, že nad tím někteří lidé uvažovali, protože je tam silnější a historicky déle trvající spojení s Habsburky. Ale bylo by dobré, kdyby se do toho někdo pustil.
Brian: Myslím, že by to bylo zajímavé vidět v němčině, protože v tomto kontextu je to jazyk utlačovatele. Zároveň by bylo zajímavé pozorovat, jestli to kontext nějak změní. Němci prezentující český pohled na věc v němčině. Nevím, co by to s tím udělalo, ale jsem pro to, aby byl Cimrman překládán do různých jazyků a hrán všude možně po světě. Protože to jsou skvělé hry. Čím víc překladů, tím líp.
