Protestovala proti zvolení Jany Bobošíkové do čela lidického výboru Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) a zrušení slánské a kladenské buňky, jejichž členové měli možnost přejít právě do pobočky paní Bobošíkové. Poté, co hlasitě kritizovala ekonomické a politické vedení ČSBS, byla jako předsedkyně kladenského okresního výboru spolu s dalšími dvěma členy ze svazu vyloučena. Založila proto alternativu. Do nového spolku se za rok existence přidalo více než 600 členů z celé republiky, včetně lidických žen či generála Vranského. Ministerstvo obrany vyjádřilo při založení spolku podporu a slíbilo dotaci. Spolek však dosud žádnou nedostal a ministerstvo se ohrazuje nedodržením administrativního postupu.
Jak vůbec začala kauza, která skončila vaším vyloučením?
Dvě přeživší lidické ženy – paní Skleničková a paní Kalibová se ohradily proti zvolení paní Bobošíkové do čela lidické buňky. Tenkrát jsem si myslela, že to je jasná kauza, ve které se svaz za pamětnice postaví. Bohužel ne, zastal se Bobošíkové. Tenkrát se jednalo o porušení jednacího řádu a stanov, protože když chcete rušit nebo slučovat organizace, musíte to projednat s okresem, což jsme byli my. S námi to ale nikdo neprojednal, Jana Bobošíková byla rovnou zvolená. Upozorňovala jsem na porušení stanov, ale nemělo to žádný efekt. Pořád jsem žádala doplnění zápisu, že to nebylo projednané, ale ty zápisy nikdy doplněny nebyly. Následně nás vyloučili, tím pádem kritiku umlčeli. Jen mě mrzí, že se ani po roce nic nezměnilo. I poté, co se kauza pana Vodičky a celého ČSBS objevila v médiích, jsou ve vedení stále ti stejní lidé. Neustále se s nimi potkáváme na akcích.
Kdy jste se s paní Bobošíkovou setkala prvně?
Paradoxně když jsem ji jako předsedkyně okresu přijímala do svazu. V přihlášce jako zdůvodnění uvedla, že chce pomáhat a chránit historickou paměť a památku bojovníků. Paní Bobošíková měla možnosti uspořádat nebo zafinancovat různé akce. Ještě před vstupem do ČSBS každoročně pořádala v Pardubicích akci Silver A, byla aktivní, nebyl důvod ji nepřijmout. Vídaly jsme se ale minimálně, většinou jednou ročně v Lidicích, ale jinak ne. Když jsem se před dvěma lety zúčastnila nečekané schůze lidické organizace ČSBS, kde byla paní Bobošíková překvapivě zvolena, okamžitě jsem vystoupila, že by o tu pozici měli zájem jiní lidé, kteří jsou z Lidic a mají k místu osobní vazby. Myslela jsem třeba Kateřinu Hládkovou, vnučku lidického dítěte. Ta byla v Lidicích dlouhodobě aktivní, měla zkrácený úvazek v práci a splňovala jako pokračovatelka třetí generace i další předpoklady. Svaz to ale zcela shodil ze stolu a zvolil političku.
Devátého listopadu to bude rok, co jste založili alternativní spolek k ČSBS. Co se za tu dobu odehrálo?
Těsně po založení Spolku pro zachování odkazu českého odboje jsme řešili hlavně dvě věci. Zaprvé organizační strukturu a její personální pokrytí v regionech, protože z původní myšlenky založit pouze regionální spolek pro Kladno, Slaný a část Lidic nám vznikla celostátní organizace.
Takže vám pozornost médií pomohla?
Ano, nakonec to vzbudilo zájem celé republiky. Dnes máme členy ve Zlíně, Brně, Jičíně a dalších městech. Tím pádem je ale organizace daleko náročnější. Když uvedu příklad, v Brně se k nám připojili přeživší z koncentračních táborů a potomci válečných veteránů, jenže to jsou víceméně osmdesátiletí senioři, po kterých nemůžeme chtít, aby se starali o fungování výboru. Proto sháníme mladší lidi, třeba studenty historie nebo zájemce z klubu vojenské historie, aby jednotlivé organizační buňky zvládli. Neradi bychom řešili problémy, jaké se objevovaly v ČSBS, například že nám nemá kdo vést účetnictví.
Co bylo tou druhou věcí, kterou jste se po založení zabývali?
Finance. V nejvyšším republikovém výboru je nás pět členů. Každý do spolku už investoval dost vlastních peněz, protože podpora přišla pouze ze Středočeského kraje a od Statutárního města Kladna. V listopadu v médiích několikrát zaznělo, že nás podpoří ministerstvo obrany. Hlavní důvod jejich zájmu byl asi ten, že jsme si jako místopředsedu zvolili brigádního generála Pavla Vranského (devadesátisedmiletého příslušníka RAF a bojovníka od Tobruku – pozn. red.). Myslím si, že právě osobnost opravdového bojovníka přiměla ministerstvo na situaci okamžitě reagovat. Žádnou dotaci jsme od nich ale dosud nedostali.
Z jakého důvodu? Vysvětlilo to ministerstvo nějak?
Bohužel to ztroskotalo na administrativě. Bylo nám sděleno, že žádosti se podávají do konce září na následující rok. Takže byť v České televizi od ministra obrany Stropnického zaznělo, že nás nenechá bez prostředků, tak jsme na letošní rok nedostali ani korunu, protože jsme nepožádali v září, což ale logicky ani nešlo, protože jsme byli zrušeni až v listopadu. Takže to bylo takové nelogické.
O jakou částku se jednalo?
Na tento rok jsme žádali o částku 200 000 Kč. Jsme organizace, která je svým způsobem zavedená. Pokračujeme se stejnými členy a se stejnými aktivitami, takže ministerstvo ví, s kým spolupracuje. Dobře nás znají a troufám si tvrdit, že naši členové, skuteční bojovníci, jsou i záštitou kvality.
Vašimi členy jsou především bývalí členové ČSBS, nebo lidé, kteří dosud v žádné organizaci nebyli?
Řekla bych, že je to tak půl na půl. Polovina členů ukončila členství v ČSBS a automaticky hned vstoupila k nám. To byli hlavně lidé ze zrušených regionálních poboček – z Kladna, ze Slaného plus lidické ženy. Lidé působící v ČSBS přes 70 let si nedokázali představit, že by v tom nepokračovali. A pak se nám ozvala spousta lidí, kteří se nikdy neorganizovali, ale ta kauza v nich vyvolala zájem být aktivní. Mezi nimi jsou například sirotci po zavražděných odbojářích v Mauthausenu, proto je právě zájezd do koncentračního tábora Mauthausen naší největší akcí letošního podzimu.
Jaký byl důvod odchodu členů z ČSBS?
Způsob vedení svazu panem Vodičkou. Pan Vranský vydal takové prohlášení, že několik let upozorňoval na ekonomické problémy, na chyby vedení, ale poslední kapkou pro něj bylo moje vyloučení. Když se to stalo, vstal z místnosti, odešel a rovnou vydal tiskovou zprávu, že nemůže dál přihlížet k nedemokratickým postupům v ČSBS, a proto odchází. Na to reagovali i další přeživší z Osvětimi, třeba paní Braunová nebo paní Lišková.
Konkurujete si s ČSBS na vzpomínkových akcích?
Občas je to takové nepříjemné na akcích typu pietní akt u pomníku kpt. Morávka u Prašné brány, kam jsme přišli jen jako účastníci aktu, za věncem jsem šla já jako předsedkyně s generálem Vranským, kdežto projev pronášel pan Kulfánek, místopředseda ČSBS. Člověk, který nebojoval ve válce, potomek druhé generace. V tu chvíli jsem si říkala, jaká je škoda, že se dává prostor funkcionáři namísto skutečného bojovníka, letce RAF, odbojáře. Nebrala jsem to jako souboj organizací, ale spíš jako čestné místo, které měl zaujmout právě pan Vranský. Ten tam naopak stál někde v druhé řadě v pozadí. Média si toho samozřejmě všimla a vyzpovídala pana Vranského, protože pro ně byl nejspíš zajímavějším zdrojem než nějaký funkcionář. Na druhou stranu jsou akce, u nichž pořadatelé vyloženě řeknou, že si nepřejí, aby tam pan Vodička hovořil nebo stál za věncem. Takovými akcemi bývají například pietní akty připomínající legendárního gen. Josefa Mašína z odbojové skupiny Tři králové.
Kolika akcí se váš spolek ročně účastní?
Naši členové se zúčastňují desítek akcí, ale snažíme se samozřejmě sami pořádat alespoň dvě viditelné akce do měsíce. Teď v srpnu to byla přednáška na téma Kalvárie lidických letců. Dvě hodiny jsme si povídali o Horákovi a Stříbrném, přijel Standa Motl a předvedl ukázku svého dokumentu o těchto letcích. Navíc bylo letos výročí návratu československých perutí RAF do vlasti a zároveň 75. výročí vypálení Lidic, takže se to skvěle hodilo. Otevřeli jsme téma, které by v Lidicích asi úplně neprošlo.
Proč myslíte?
Téma Horáka a Stříbrného je v Lidicích stále velmi citlivé. Když se nedávno v lidickém referendu hlasovalo o vystavění pomníku letcům, neprošlo to. Spousta lidí je vám dodnes schopna říct, že právě oni dva mohou za osud Lidic. My jsme jako spolek iniciativu podpořili, stejně tak jako výzvu prezidentu republiky, aby Horáka a Stříbrného vyznamenal. Ctíme jejich památku.
Byli jste letos v Lidicích na 75. výročí?
Účast jsme nejprve dlouho zvažovali, protože úplně nesouhlasíme s průběhem smutečního ceremoniálu. Přijde nám zbytečně časově náročný a pro nejstarší pamětníky vyčerpávající. Už roky se o tom vedou diskuze. Smuteční akt začíná kladením věnců od všech, kteří chtějí uctít památku obětem. Letos jich bylo 120. Už jako kladenští bojovníci jsme navrhovali, zda si tam každý, včetně nás, nemůže jít položit věnec sám bez vojáka. Chtěli jsme, aby se v rámci ceremoniálu položilo jen 6 hlavních věnců – věnec prezidenta a ministerstev. To bohužel neprošlo. Takže tam ti nejstarší musí čekat 40 minut, než se každý s věncem ukloní.
Proč váš návrh neprošel?
Bývalý ředitel Červencl (ředitel Památníku Lidice – pozn. red.) řekl, že nechce nikoho omezovat, když chce uctít památku a jezdí do Lidic třeba už 75 let. My jsme mu oponovali, že chceme projevit úctu, ale bereme ohledy na ty nejstarší účastníky. Je to pro ty přeživší samo o sobě dost náročné. A pak když se podíváte, kdo jde kolikrát za věncem, mj. třeba Blok proti islámu… Říkám si, jestli je to vůbec důstojné armádě České republiky, aby kladla takový věnec. Tohle se mi stalo před rokem v Ležácích. Když jsem upozornila pořadatele na nevhodnost prezentace takového věnce, vložila se do toho paní Bobošíková, jejíž Suverenita s Blokem tenkrát sympatizovala.
Je nějaké omezení, kdo se může nebo nemůže zúčastnit ceremoniálu kladení věnců?
Ne. Může kdokoli. Samozřejmě je to hezké, položit věnec, ale pokud jste součástí ceremoniálu, musí vám ten věnec nést vojáci. Proto si myslíme, že si ho tam spousta účastníků může položit po aktu sama. Třeba ČSBS má 75 poboček. Patnáct z nich se letošního aktu účastnilo, takže jen za ČSBS se kladlo patnáct věnců. Proto jsme účast zvažovali, ale pro naše členy je to takové symbolické, chtějí být přímo na pietním aktu, protože se tam potkají s přeživšími z Lidic. Takže jsme nakonec v průvodu byli, ale na projevy jsme se už vzdálili.
