Tak jsme prohráli. Jiří Drahoš nedokázal přesvědčit dost voličů, zatímco Miloš Zeman zvládl vyburcovat veškerý svůj elektorát a zvítězit. Je pravda, že to bylo těsné, ale na to se historie neptá. Nezbývá než pogratulovat vítězi a doufat, že z příští prezidentské volby vzejde někdo přijatelnější jak pro ty dva miliony a sedm set tisíc lidí, kteří volili Jiřího Drahoše, tak pro voliče Miloše Zemana. Někdo, kdo oba tábory alespoň trošku spojí.
Přestože Miloš Zeman avizoval, že se ve svém druhém volebním období uklidní, zůstane stále tím stejným prezidentem. Dalších pět let budeme pozorovat, jak ho jedni milují například za postoj k migraci a za to, „že se nebojí říci pravdu“, zatímco druzí jím opovrhují právě kvůli postoji k migraci a jeho nesnesitelné touze urážet všechno a všechny. Hlavně novináře.
To je prostě náš prezident a myslím, že velmi dobře tušíme, co od něho můžeme v následujících letech čekat. Nejedná se o nic příliš zajímavého, prostě jen další klasická zemanovská předvídatelná jízda, během níž občas možná udělá něco nečekaného nebo řekne něco nepěkného, ale vždycky za tím bude jen nějaký kalkul. Možná že tentokrát, když se již nemusí koukat dopředu na možnost případné obhajoby mandátu, se ještě více z vysoka vykašle na jakákoli pravidla. Každopádně to ale bude jako koukat podruhé na film, který vás moc nebavil ani napoprvé.
Na druhou stranu se chystám s radostí sledovat, kam se budou ubírat kroky čtyř hlavních zemanových soupeřů – Hilšera, Horáčka, Drahoše a Fischera. To, co se jim povedlo po prvním kole, mě naplňuje nadějí, že by mohli ve veřejném životě, ze kterého pravděpodobně žádný z nich neplánuje odejít, ještě mnohé dokázat. Především Horáčkovi s Hilšerem se podařilo vytvořit skvělou atmosféru, když aktivně podporovali svého soupeře Jiřího Drahoše v boji o Pražský hrad. Takové nezištné spojenectví v české společnosti příliš nepamatuji a na celé dva týdny mi dodávalo optimismus, že změna na Hradě možná je, i když mozek tvrdil spíše opak.
Jiří Drahoš sice nevyhrál, ale na jeho prohře se dá stavět. Navíc se mi svěřila spousta přátel, kteří věřili v Drahošovo vítězství, že se chtějí více angažovat. Někteří možná dokonce vstoupí do politických stran a začnou dělat politiku. Společnost je polarizovaná právě i kvůli absenci lidí, kteří by měli snahu ji spojovat zajímavými tématy a ne naháněním strachu z migrace. Něco mi říká, že větší šanci budou mít nové tváře, které vystřídají staré struktury a pomohou revitalizovat naši politickou kulturu. Potřebujeme zkrátka víc Radimů Hejduků než Milanů Chovanců.
Byly to důležité volby, ale svět nekončí a zatím nekončí ani demokracie v České republice. Příště, až budeme našeho kandidáta v prezidentských volbách podporovat třeba proti Babišovi nebo Okamurovi, se musíme víc snažit. Měli bychom hlavně zapracovat na změně nálady ve společnosti a přesvědčit i Zemanovy voliče, že migrace a EU vážně nejsou naše největší problémy. Věřím tomu, že máme na víc, tak snad nás ten poslední neúspěch vyburcuje k větší angažovanosti ve veřejném dění. Abychom příště mohli psát oslavné statusy namísto těch o emigraci.
