Dokumentarista Filip Remunda si pro filmový festival v Jihlavě připravil premiéru snímku Krtek a Lao-c' z cyklu Český žurnál. Mapuje v něm reakci veřejnosti na nedávnou návštěvu čínského prezidenta v České republice a pomocí důležitých aktérů otevírá téma lidských práv a celkové situace v Číně.
Návštěva čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v hlavním městě způsobila na přelomu března a dubna tohoto roku takové rošády, že bychom na ně neměli zapomenout. Houf pročínských aktivistů se opakovaně střetával s aktivisty s tibetskými vlajkami. Pročínský tábor rád zakrýval svým velkým čínským praporem tibetské vlajky a to kdykoliv, kdy by se mohly objevit v záběru kamery a stát se trnem v oku nejvyššímu vůdci Číny. Prahou následně prošla několikasethlavá demonstrace proti servilitě českých politických zástupců vůči Číně a tamnímu nedodržování lidských práv. Naštěstí nám obraz březnových událostí „proti ztrátě paměti“ přináší dokumentarista Filip Remunda.
Aktivista s maskou prezidenta
Remunda potkal na demonstraci jednoho z aktérů filmu – Milana Troppauera s obrovskou hlavou čínského prezidenta nasazené na té své. Pro film vyloženě osudové setkání. Z celého davu demonstrujících se režisér a scénárista Remunda totiž chytl toho snad nejpovolanějšího, který má tematiku Číny prostudovanou až do drobných detailů. A to Remunda říká, že se do filmu pouští „s naprostou otevřeností“ a že jeho film „vzniká na principu náhody“. Inu, velmi přívětivá náhoda, která nakonec povýšila dokument, v němž najdete i vtipné lapálie s návštěvou komunisty Vojtěcha Filipa v Číně, o několik úrovní výše.
Parodická maska čínského prezidenta ale nebyla jedinou rekvizitou českého aktivisty Troppauera. V záloze měl ještě celou řadu jednoduchých černobílých transparentů, zato vyvedených v čínštině a značně přímých a aktuálních. Na jednom z nich stál požadavek, aby čínská strana propustila rodiny čínských novinářů Pej Fanga a Čchang Pchinga, kteří silně kritizují tamní režim. Jejich rodiny „byly zmizeny“ jako nátlak na nezávislé komentátory dění v Číně. A ač na hejno tibetských vlajek byla čínská delegace v Praze připravená, na reakci k jen týdnu staré události, uvěznění rodin, už jen stěží.
Čínský disident
Velkým překvapením jihlavské premiéry bylo, když Remunda pozval na pódium jednoho z těchto čínských novinář – Čchang Pchinga, jehož rodina byla po několika protestech včetně toho českého propuštěna. Poslední kapkou vedoucí k jejich propuštění byl možná právě český aktivista: jeho fotka s obří maskou prezidenta Si a čínským nápisem o propuštění rodin zmíněných novinářů obletěla svět. Z Česka se dostala do francouzské tiskové agentury AFP, odtud dokonce do některých čínských médií, například do South China Morning Post.
Přítomný Čchang Pching byl ještě před pár lety „šéfkomentátorem vlivného liberálního týdeníku Southern Weekly. Psal, dokud čínskému režimu nedošla s jeho kritickými články trpělivost a nedonutil ho v lednu 2011 odejít z práce. Psal jako šéfredaktor hongkongského týdeníku iSun Affairs, dokud ho úřady na sklonku téhož roku nepřipravily o pracovní povolení,“ píše o něm Český rozhlas. Nyní žije v Německu bez kontaktu se svou rodinou.
Žít v pravdě
Čchang Pching po projekci děkoval za Remundův film i za českou kritiku čínské politiky reprezentovanou prezidentem Si. Občan Číny je podle něj „na jednu stranu obětí režimu, ale na stranu druhou vlastně je jeho součástí. A jako součást toho režimu má pocit, že musí režim obhajovat.“ V českém prostředí se to snad nejlépe vystihuje Havlův příměr se zelinářem z Moci bezmocných, který den co den vyvěšuje ve svém krámku prorežimní heslo. A ač není stoupencem režimu, je pro něj mnohem jednodušší ono heslo podle regulí vyvěšovat. Nevyvěšovat a čelit režimu s rozhodnutím žít v pravdě, je totiž podle Havla mnohem náročnější.
I v Číně se však najdou lidé, kteří si zvolili možnost žít v pravdě. Jednou z nich je spisovatelka Cchering Özerová. Rozhodla se říkat věci na rovinu, nic neskrývat, i když jí to přináší strasti v podobě jejího sledování na každém rohu, které se pro ni blíží téměř domácímu vězení.
Je s podivem, že se i tak povedlo Remundovi natočit s ní exkluzivní rozhovor. Zvláštní je, že se nepovažuje za politickou aktivistku. Jen se rozhodla nic nezastírat a mluvit pravdu. Ráda by vycestovala, třeba do České republiky, kde jí stejně jako na Tchajwanu vyšly dvě knihy – duchovní průvodce po Tibetu a sbírka poezie. Kvůli jejím tibetským kořenům a upřímné zpovědi o tibetském a čínském dění ale nesmí opustit hranice Číny. To se nebojí kritizovat. Na Remundovy otázky, které se ptaly přímo na čínský režim, ale už odmítla odpovědět.
Čínská osvěta
Spisovatelka Özerová je bohužel spíše výjimkou. Pro většinu Číňanů je velmi složité přijít ke kritickému myšlení a nepřejímat čínskou propagandu. „V Číně dnes máme jen málo možností aktivní volby. Valná většina našich rozhodnutí se koná pod tlakem vlády,“ říká Čchang Pching. A dodává: „Číňané mají jen málo příležitostí, jak se dozvědět pravdu o své vlastní historii, natož o tom, co se stalo ve východní Evropě. Proto doufám, že se najde hodně těch, kteří ty příběhy budou zapisovat, a ještě víc těch, kteří je budou číst. Hlavně v mladé generaci.“
Receptem na zlepšení podmínek v Číně podle Čchang Pchinga je, aby Západ na Čínu mnohem více tlačil. To, že je Čína ekonomickou velmocí, nesmí u západních politiků zastínit fakt, že se v Číně nedodržují lidská práva. Říjnová návštěva tibetského vůdce dalajlámy v Česku zafungovala jako lakmusový papírek servility českých politiků vůči Číně a ukázala, že česká vláda není zrovna tím, kdo by silně kritizoval nedodržování lidských práv.
Malou náplastí na toto zklamání jsou nám lidé jako Milan Troppauer a Čchang Pching. A že jejich úsilí o změnu není marná snaha, dokazuje i propuštění Pchingovy rodiny.
