Jednou z nich je i digitální měna bitcoin. „Lidé k bitcoinu nemají velkou důvěru. Ale jakmile si bitcoiny „osahají“, zjistí, že je to něco, co skutečně funguje a můžou si za to něco koupit.“ Kromě toho jsme se ptali také na rizika spojená s technologiemi, na jejich budoucnost nebo například na to, jak by se mělo technologickému rozvoji přizpůsobovat školství.
V posledních měsících jste se mnohokrát objevil v různých médiích kvůli tomu, že jste si jako jeden z prvních nechal do ruky implantovat pasivní NFC čip fungující podobně jako bezkontaktní platební karta. Co si o náhlém zájmu myslíte?
Vždycky říkám, že to je jen špička ledovce. Média to hrozně zajímá, protože si někdo do těla nechal implantovat kus technologie. Ale nezajímá je nic okolo. Fascinuje je, že si někdo narušil integritu svého těla proto, aby v sobě měl kus technologie, ale už tolik neřeší, co s tím třeba daný člověk může dělat. Ten mediální zájem samozřejmě chápu, je to něco neobvyklého, obzvlášť na škále, na jaké se to stalo zde v Paralelní Polis, tedy že se nechalo očipovat deset lidí najednou. Z nich se asi sedm pravidelně pohybuje v tomto domě, což je nezvyklá koncentrace „kyborgů“ na jednom místě. Na druhou stranu – když to trochu ponížím – pár lidí si akorát nechalo dát injekci s kusem skla a kdykoliv budou chtít, tak si čip mohou z těla nechat vyndat. Zase tak zajímavé to není.
Nicméně právě tím, že jste připravili větší akci a že s čipem vystupujete v médiích, tento zákrok dál propagujete. Je to vaším zájmem?
Hodně lidí mi říká, skoro až vytýká, že propaguji čipování lidí. Nemyslím si, že cíleně propaguji, média si mě zvou sama, nikomu jsem například nikdy neřekl, ať o mně napíše článek nebo ať se mnou udělá rozhovor. Já jsem zkrátka dal lidem možnost dobrovolně se nechat očipovat s tím, že vše zařídím. A to čistě z toho důvodu, že jsem viděl zájem. Původně jsem si chtěl nechat implantovat čip sám a vůbec jsem nepočítal s tím, že do toho někdo půjde se mnou. Najednou mi ale plno lidí říkalo, že chtějí taky čip, že chtějí, ať jim o tom udělám přednášku nebo ať jim to zařídím. Neměl jsem důvod jim říkat ne, takže jsem vše prostě zařídil. Z toho důvodu to i působí, že implantáty propaguji, ale ve skutečnosti jen vycházím vstříc poptávce, která zde již dávno existuje.
Když by na to přišlo, podpořil byste další lidi, aby si čip či jinou technologii nechali implantovat?
Pokud chtějí, určitě bych je v tom podpořil. Musí ale sami chtít. Mně je jedno, jestli čip budou mít, nebo ne, nijak je do toho netlačím. Myslím si, že zde je důležitá svobodná volba. Stejně tak je pro mě důležité, aby měli všechny potřebné informace, aby vnímali výhody a nevýhody, rizika,… Pokud se i potom rozhodnou, že čip chtějí, rozhodně nebudu tím, kdo jim bude bránit.
Postupný technologický rozvoj vede k tomu, že jsme na technologiích zároveň více závislí. Člověk sice dnes stále může teoreticky žít bez internetu či elektřiny, nepochybně by se tím ale ze společnosti vylučoval. Má tedy dnes člověk opravdu na výběr nezapojit se do probíhajícího technologického rozvoje?
Existují jistě i lidé, kteří se rozhodli žít třeba bez elektřiny, a je to opět jejich rozhodnutí. Já osobně si nemyslím, že lidé jsou otroky technologií, že by je museli využívat nebo se jim podvolit. Lidé to dělají, protože se jim to vyplatí. U čipování zatím rozhodně nejsme v takové fázi, aby to lidé dělali čistě proto, že se jim to vyplatí. Nevím ani, jestli v té fázi někdy budeme. Můžeme se určitě bavit i o jiných technologiích, pokud máte na mysli například chytré telefony, sociální sítě apod. Lidé to dělají dobrovolně, protože to pro ně má nějaký přínos. Výmluvy, že jsou do využívání nuceni, úplně nepřijímám. Sám jsem si také založil účet na Facebooku až po delší době. Ze začátku jsem ho nechtěl. Následně jsem ale viděl, že se tam lidé domlouvají na společných akcích a že pokud chci také získávat pro mě zajímavé informace, tak si ho zkrátka budu muset založit. Neberu to tak, že bych byl otrokem Facebooku. Najednou pro mě prostě hodnota Facebooku převýšila můj odpor vůči němu a dobrovolně jsem se rozhodl, že si ho založím.
Máte pocit, že společnost o tom, jaké technologie využívá a kam rozvoj vede, přemýšlí dostatečně?
Minimálně podvědomě. Pokud se rozhodnou, že budou něco používat, tak nejspíš nepřemýšlí nad dlouhodobými dopady, ale minimálně si uvědomují, že technologií využívají. Je to velmi abstraktní rovina debaty, velmi záleží na konkrétních příkladech technologií.
Naznačil jste, jak alespoň sám o využívání nebo nevyužívání technologií přemýšlíte. Dalo by se z vaší strany říct, zda rozvoj vnímáte jako správný, nebo špatný? Dá se to tak vůbec hodnotit?
Ani bych to hodnotit nechtěl. Považuji se za voluntaristu, je pro mě důležité, aby lidé věci dělali dobrovolně, aniž by je do toho někdo nutil. A pakliže lidé dělají věci dobrovolně, tak je to pro mě eticky čisté a nemám s tím žádný problém. Může jít i o věci, které jsou běžně odsuzovány. Jakmile člověk není do něčeho nucen, je to v pořádku. S tím, že se technologie rozšiřují a zasahují do našeho života čím dál tím víc, tedy žádný problém nemám. Lidé odjakživa využívali technologie k tomu, aby si zjednodušili život. Neznám nikoho, kdo by si stěžoval na to, že jsme závislí třeba na ohni či na spalovacím motoru – tedy na technologiích, které změnily svět. Když se objeví něco nového, lidé v tom hledají i negativa. Což je dobře, že novinku slepě nepřijmou. Na druhou stranu, z historického vývoje vidíme, že se většinou technologie následně uchytí a lidé je vnímají jako zcela normální, nepozastavují se nad nimi.
Na druhou stranu, oproti ohni nebo jednoduchým nástrojům jsou internet a mobilní telefony značně komplexnější. Není právě z toho důvodu na místě obávat se naší závislosti na nich a toho, že můžou selhávat?
Já si právě myslím, že v minulosti zde byla podobná závislost i na věcech typu oheň, zemědělství… Ze začátku, když byla technologie nová, byla závislost úplně stejná. Zůstanu-li u ohně, i ten byl ze začátku, když se ho lidé naučili používat, extrémně vzácný. Přenášeli ho v doutnajícím troudu, když někam migrovali, tak si ho přenášeli s sebou, protože ho buď neuměli rozdělat, nebo to bylo velmi složité. V té době by samozřejmě někdo mohl vznést námitku, jestli na ohni nejsou lidé příliš závislí. Co když o něj najednou přijdou? V té době o něj bylo snadné přijít, ale dnes rozdělá oheň i úplný hlupák, který si koupí sirky. Myslím si, že u mnohem složitějších a pokročilejších technologií, které dnes používáme, je to úplně stejné. Tím, jak se rozvíjí a prostupují našimi životy skrz naskrz, se zároveň stávají i poměrně hodně odolnými vůči vnějším vlivům. Typicky internet je docela decentralizovaná síť a není v podstatě možné ho jen tak jednoduše vypnout. Zkrátka neexistuje jedno centrum, kde by se na něj dalo zaútočit či ho ze strany státu zakázat.
Jak velké je tedy riziko, že by internet přestal fungovat?
Myslím si, že malé. Některé státy se ho samozřejmě lokálně snaží omezovat. Hodně slavná je v tom Čína se svým velkým firewallem, pomocí něhož filtrují veškerý internetový provoz a snaží se zakazovat některé webové stránky jdoucí proti jejich ideologii. Zároveň jsou ale zářným příkladem toho, jak těžké je něco takového dělat. Díky technologiím, které i my zde v Paralelní Polis propagujeme, jako je třeba Tor – anonymizační systém na internetu – si i v Číně mohou najít informace, které by jinak byly zakázané. Čína by tedy mohla internet úplně zakázat, přesekat na hranicích kabely vedoucí internet (pak by tu ale pořád byla varianta satelitního internetu), jenže to by pro ně byla tak velká ekonomická rána, že to samozřejmě udělat nechtějí. A že by se podařilo internet zničit úplně globálně? Podle mě bez šance, to dnes nejde. Cest, kudy se člověk může dostat na internet je takové množství, že si nedovedu představit, jak by se všechny zrušily najednou. Klidně se může stát, že kus internetu „odumře“ z lecjakých důvodů – kvůli válečnému konfliktu či nějaké solární bouři, která by na Zemi zničila kus infrastruktury. Pořád ale kvůli tomu zbytek internetu nebude paralyzovaný, bude fungovat dál. A právě díky tomu, že alespoň malá část internetu může existovat pořád dál i bez zbytku, je podle mě internet něco, co zabít nelze.
Přesto, že je internet do velké míry decentralizovaný, my sami se na internetu „centralizujeme“, když komunikujeme na platformách velkých firem typu Google a Facebook. Není tato koncentrace moci podle vás nebezpečná?
Do jisté míry určitě je. Z tohoto důvodu zde v Paralelní Polis propagujeme technologie, které decentralizují. To znamená, že fungují na principu peer-to-peer, nemají žádný centrální server, který by se dal ovládnout a zneužít. Tím může být bitcoin, který je decentralizovanou měnou, kterou nikdo nemá pod kontrolou, nebo nějaká decentralizovaná komunikace, výměna digitálních informací. Dnes každý zná torrenty pro sdílení dat a to je právě technologie, jež nemá žádný centrální bod. To, že lidé využívají služby firem jako je Google, Facebook a další velké centralizované služby, je důsledkem toho, že nabízejí něco, co lidé chtějí. Navíc to nabízejí za dobrou cenu, většinou zadarmo, protože vydělávají na informacích, které jim lidé dobrovolně poskytnou. Jde jen o to, že lidem tato nabídka připadá dostatečně lákavá, jsou ochotni ji podstoupit a využívat tyto služby za nabízených podmínek.
Jestli tedy správně rozumím vašemu přístupu, tak vzhledem k tomu, že to dělají dobrovolně, nevidíte v tom žádný problém?
Přesně tak. Problém by pochopitelně nastal, kdyby došlo k velkému výpadku, ať už máme na mysli Facebook nebo něco jiného. Lidé najednou přijdou o velkou službu, kterou dostávají, těžko ale předpokládat, jak velké formy by ve skutečnosti výpadek mohl nabýt. Byla by to pro ně samozřejmě velká rána. Decentralizované systémy jsou vůči podobným případům mnohem odolnější. Je tedy potřeba počítat s tím, jak různé služby fungují.
Jako problém vnímám spíše to, že jakmile je něco do takové míry centralizované, stává se to extrémně lákavým pro autoritářské režimy a vůbec pro státy. Můžou pak firmu donutit ke sdílení informací a používat je právě proti uživatelům. Jde tedy hlavně o to, aby se to lidé dozvěděli. My se osvětu snažíme dělat, ale lidé by měli počítat, že se něco takového může stát. Pak už je jen na nich, jestli se rozhodnou používat něco, co je vůči této hrozbě odolné, nebo budou pokračovat ve využívání stávajících služeb.
Co třeba mobilní telefony? Vidím, že teď vedle sebe jeden máte. V relativně nedávné době se přitom hodně mluvilo o tom, že právě některé vlády využívají telekomunikačních společností k získávání citlivých informací o svých občanech. Nevadí vám tedy mít telefon?
Já s tím počítám. Vím, že to, co dělám na telefonu, není zdaleka soukromou věcí. Právě díky tomu, že jsem sám uživatelem služeb jako je Facebook a Google, tak počítám s tím, že ta data sdílím a že se na ně třeba někdo může podívat. To je prostě vlastnost služby, kterou jsem se rozhodl přijmout. Používám ji i přesto, že vím, že se to děje. Je to opět z toho důvodu, že mi telefon přináší takové benefity, že jsem ochotný to podstoupit. Kdybych se rozhodl, že už mi to nějakým způsobem vadí, tak pro mě samozřejmě existují služby, díky nimž se úniku můžu vyhnout. Některé z nich i využívám – zmínil bych třeba Signal, aplikaci pro šifrovanou komunikaci, díky níž nás bude těžko někdo odposlouchávat. Pokud si chci s někým skutečně napsat něco, co nechci, aby četl někdo cizí, tak sáhnu třeba právě po této aplikaci. Opakuji tedy, jde o něco, s čím člověk musí počítat. Pokud mu vnik do soukromí vadí, je potřeba umět se mu bránit.
Není to problematické z hlediska kriminality? Přijmeme-li, že stát by tu měl být od toho, aby lidi před kriminalitou chránil, měly by podobné služby zůstat povolené?
Rozhodně by měly být povolené, protože si myslím, že je důležité se zároveň bránit proti státu. V leckterých případech stát podle mě dost selhává v tom, aby lidi před kriminalitou chránil. A někdy dokonce chrání před něčím, co já bych vůbec kriminalitou nenazval. Podíváme-li se klidně i na drogovou prohibici, tak stát zde určuje, co je dobře a co špatně. Rozhoduje místo lidí, co by oni měli chtít. V tomto případě je podle mě důležité mít nástroje na únik před kontrolou státu.
Vrátím-li se k jádru otázky, co je pak alternativou? Že by stát zakázal šifrovací nástroje? K čemu to pak povede? K tomu, že lidi, co zákony dodržují, je přestanou používat, ale ti, co zákony nedodržují, je budou používat klidně dál, protože už dávno porušují zákon z úplně jiného hlediska. Je to jako argument s držením zbraní. Když někde zakážu držet zbraně, povede to k tomu, že lidi, co zákony dodržují, je přestanou nosit a lidem, co se rozhodnou, že někoho půjdou zastřelit, je to jedno, protože to, že někoho zastřelí je mnohem větší zločin, než že budou držet zbraň. Zbraň si pořídí nelegálně a použijí ji.
Jak u zbraní, tak u šifrování se získání v případě regulace pro kriminálníky stane minimálně obtížnější…
To je ovšem většinou dvousečná zbraň. Že učiním obtížnějším získat tyto nástroje pro kriminálníky znamená, že to učiním obtížnějším i pro normální lidi, kteří zákony dodržují a nechtějí páchat žádnou kriminální činnost. Třeba by jim tyto nástroje mohly pomoct ve vlastní obraně proti této kriminální činnosti. Řekl bych tedy, že většina těchto regulací a zákazů páchá větší škodu než užitek. Zakázat šifrování je přitom jako zakázat matematiku. Protože fakticky je šifrování postaveno na matematických principech, přičemž zakázat používat matematické principy je poměrně hodně obtížné. Pokud se zakážou zbraně, jde ještě alespoň o fyzickou věc, která se dá třeba zkonfiskovat, ale kryptografie je v podstatě myšlenka. Zakazovat myšlenky je výrazně obtížnější.
Myslíte, že ten technologický pokrok, o kterém stále mluvíme, může lidi měnit, kromě stránky fyzické, i naši stránku psychickou? Naše generace již vyrostla „s mobilem v ruce“.
Určitě nás to mění. Prostředí, ve kterém žijeme, nás zároveň formuje a to, jakým způsobem fungujeme, je odražené od toho, jaké nástroje máme k dispozici. Typicky s technologiemi, které se my snažíme propagovat, souvisí to, že díky decentralizovaným technologiím na principu peer-to-peer nabírá na hodnotě reputace člověka. To, že člověk někoho jiného podvede, může být najednou v digitálním světě snadno prokazatelné. Člověk si tím nevratně poškodí svou reputaci a pak už s ním nikdo nebude chtít obchodovat nebo jiným způsobem interagovat. Svým způsobem to čistí prostředí z hlediska chování jedinců. Například i to, jakým způsobem žijeme, jakým způsobem vyhledáváme informace nebo jakým způsobem se učíme či vzděláváme, je odraženo od toho, jaké technologie jsou k dispozici.
Dnes již není tak důležité umět nazpaměť tolik informací, ale spíše vědět, že ty informace existují, kde je hledat a jakým způsobem je používat. To je věc, která společnost ovlivňuje v jejích samotných základech. Dnes člověk vzděláváním stráví klidně 18 let, třeba i déle. Tradiční školský systém je hodně pozadu v tom, jak funguje. Možná je to chyba a asi se to bude muset změnit. Co se týče informací, jde o to mít přehled o struktuře světa a informací v něm. Následně bychom se měli učit dělat syntézu informací – z toho, co máme k dispozici, vytvářet nové myšlenky. Ne se učit nazpaměť letopočty historických bitev či protonová čísla prvků. Alespoň na některých vysokých školách se toto již dnes děje. Já jsem bakalář z matfyzu, kde se člověk samozřejmě učí hodně věcí, ale neučí se nazpaměť věci, které si může najít v tabulkách nebo jiná „čistá fakta“. Učí se tam spíše logické myšlení a obecný přehled o tom, jak svět funguje. Toto je ovšem něco, co by se mělo dít již od základu, od školky po základní školu přes střední školu. To se podle mě momentálně neděje. Děje se to spíše v alternativních vzdělávacích systémech, které nejsou moc rozšířené. Tradiční školství se stále drží zajetých kolejí: Máte knížku, tu se máte naučit málem nazpaměť, pak vás z ní vyzkouší a všichni ze školy vylezou úplně stejní, se stejnými znalostmi. Ve výsledku je to ale úplně jedno, protože to, co se naučili, si můžou najít na internetu za dvě sekundy.
Myslíte, že začnou nabývat na důležitosti i jiné obory, kterým dnes není přisuzována taková priorita? Třeba humanitní obory.
Já se obávám, že dost často se u humanitních oborů děje, že se lidé něco učí, ale praktická užitnost je následně dost nízká. Myslím si ovšem, že to, jaké obory jsou důležité, co lidé studují a chtějí studovat, je věc, která by měla být řízena svobodným trhem. Pokud si lidé myslí, že nějaký obor bude v budoucnu důležitý, třeba programování, potom je pro ně logické začít takový obor studovat či vést své děti k tomu, aby se mu věnovali či ho studovaly. To povede k tomu, že se objeví hodně těch, kteří takový obor budou studovat, a školy v tomto oboru se budou rozvíjet. Otázka, jestli se objeví obory, které budou nabírat na důležitosti, je strašně těžká. No samozřejmě ano. Já ale nejsem schopný předpovědět které. Já mám své názory a za sebe bych řekl, že řekněme kryptoměny budou v budoucnu důležité, a bylo by dobré dnes studovat kryptoměny. Ale to je můj názor a budu je studovat například já. Pak bude zase někdo jiný, kdo bude říkat, že důležitá bude chemie. Půjde tedy studovat chemii. Pak se projeví jakási kolektivní inteligence v tom, že někteří se do toho, co bude důležité, trefují a někteří se zase netrefují. Podle toho budou samozřejmě vycházet ze škol absolventi. Ti, kteří se trefili, na tom vydělají a ti, kteří se netrefili, nevydělají.
Nemůže být ovšem problém v tom, že pokud necháme rozhodnutí čistě na svobodné vůli zájemců o studium, tedy na trhu, tak například „nebudeme mít dost chemiků“. Tedy že zkrátka někde bude chybět článek, který je pro udržení stability ve společnosti důležitý?
S tím souvisí to, že když nebude dost chemiků, tak jim zároveň stoupnou platy. Firmy chemiky budou potřebovat, nebudou jich mít dost, tak zvýší mzdy. V tu chvíli se zvýší motivace lidí vystudovat chemii a uplatnit se na trhu práce v oblasti chemie.
To se ale nestane hned…
To se nestane hned, ale je tu druhá věc, která s tím souvisí: Kdo jiný by to měl rozhodnout? Stát, který řekne, že v příštích pěti letech potřebujeme 2000 chemiků, takže podpoříme studium chemie? Nebo jak by to mělo fungovat? Centrální plánování nefunguje a myslím, že jsme se o tom už přesvědčili poměrně dobře. I když to tak úplně nevypadá, protože se k centrálnímu plánování zase vracíme. Viz téměř každý schválený zákon nebo předpisy zaváděné Evropskou unií. Podle mě svobodný trh není dokonalé řešení, ale je to to nejlepší, co máme.
Často se říká, že v některých oblastech budeme mít před stroji, technologiemi či roboty vždy nějakou konkurenční výhodu – především asi v emocionálních schopnostech a v samostatném přemýšlení. Dá se to ale tvrdit s takovou jistotou?
Existují určitě oblasti lidské činnosti, kde emocionální inteligence vůbec nehraje roli. Pokud jde o práci, která je svým způsobem monotónní a snadno automatizovatelná, tak ji nahradí stroje, nebudou ji dělat lidi. V tu chvíli se uvolní spousta pracovní síly na to, aby dělala něco užitečnějšího, než aby zašroubovávala šroubky. Můžete si dosadit jakýkoliv příklad monotónní práce, kde se pořád dokola opakuje ten samý úkon. Takže si myslím, že lidé budou ve spoustě oblastí nahrazeni stroji, a to velmi snadno. Ale tím se samozřejmě otevřou oblasti jako tvorba a údržba strojů. Stroje vezmou z našich beder některé činnosti, které dělat nechceme, a umožní nám věnovat se něčemu jinému. Ale samozřejmě pro to, aby tu stroje byly, je třeba vyvinout určité úsilí, stejně tak jako na následnou údržbu. Budou zkrátka vznikat nové obory, které do této doby nebyly a v nich se lidé uplatní. Není to tak, že by přišli o práci a najednou neměli do čeho píchnout. Práce je spousta. Akorát ji někteří často nechtějí dělat nebo ještě nevědí, že ji chtějí dělat. Nebál bych se toho, že by nám stroje vzaly práci. A pokud přece došlo k tomu, že nám stroje vezmou veškerou práci, tak to je vlastně super, ne? Lidi budou moct dělat to, co chtějí a nebudou nuceni dřít od osmi do osmi.
Taková vize je pro vás tedy pozitivní?
Určitě. Cokoliv, co se zautomatizuje a co se předá strojům, je podle mě super. Je to přeci dřina, která se odebere lidem.
Právě sedíme v kavárně Paralelní Polis, kde se dá platit pouze pomocí bitcoinů. Proč v Paralelní Polis neakceptujete české koruny?
Souvisí to s tím, o čem se celou dobu bavíme. Snažíme se propagovat nezávislost na státu a decentralizující technologie, které nejsou snadno ovlivnitelné jednou autoritou. Bitcoin je úplně nejkrásnější příklad takové technologie. Je to digitální měna, kterou nikdo nemůže nějakým způsobem ovlivňovat, nemůže ji padělat. Není žádný jeden konkrétní vydavatel nebo stát, který by měl měnu pod kontrolou. Pro nás je důležité, aby si lidé takovou měnu vyzkoušeli, neboť to zní hodně abstraktně. Lidé k tomu nemají velkou důvěru. Ale jakmile si bitcoiny „osahají“ a vyzkouší, třeba zjistí, že je to něco, co skutečně funguje a můžou si za to něco koupit. Bude to první zkušenost, kterou s bitcoiny získají, a zároveň první kontakt s naší kryptoanarchistickou vizí – že věci můžou fungovat bez státu, na svobodné dohodě nás a člověka, co přijde. Nepotřebujeme k tomu svolení třetí strany.
Už jste zmiňoval, že snahy státu jsou v současnosti opačné, než jaké vy propagujete. Očekáváte tedy, že se státy budou snažit nějak digitální či kryptoměny regulovat?
Snažit se můžou. Regulace kryptoměn je ovšem poměrně komplikovaná. Spíš nemožná než komplikovaná. Kryptoměna se samozřejmě dá regulovat na straně, kde má svůj fyzický projev, tzn. obchod přijímací kryptoměny. Tam může stát přijít a šikanovat toho obchodníka. To je podle mě ovšem nedostatečný nástroj k tomu, aby kryptoměny spoutal. Již teď je například elektronická evidence tržeb připravená na kryptoměny, najdeme tam nějakou obecnou formulaci o elektronických kreditech a těchto věcech. Ten zákon nemám úplně načtený, takže nemůžu citovat. Každopádně zákon na to připravený je. Snaha tady bude, ale nemyslím si, že přinese to ovoce, které by možná stát chtěl, aby přinesla.
Kdyby se bitcoiny rozšířily natolik, že budou běžně používané, nebylo by z nějakého důvodu nutné přizpůsobit se situaci také právně?
Pro mě je základní, že si lidé dobrovolně a svobodně směňují služby, zboží a informace. Dvě strany se dohodnou, že si vymění bitcoin za něco jiného. Klidně ani ne, klidně zboží za zboží nebo službu za službu. Bitcoin je jen nástroj, který směnu velmi zjednodušuje. Vůbec si nemyslím, že by k tomuto bylo třeba jakéhokoli právního systému, který by směnu reguloval. Proč z vnějšku vstupovat do takovéhoto vztahu, kde se dva lidé na něčem dobrovolně dohodnou? Naopak si myslím, že spousta zákonů by se měla zrušit tak, aby se dosáhlo tohoto, dle mého názoru, etického vrcholu. Tedy že nikdo z vnějšku nebude lidem „kecat“ do toho, na čem se dobrovolně dohodli.
Je dnes v ČR či v Praze teoreticky možné žít zcela bez kontaktu s nějakou státem regulovanou měnou?
Někteří se o to už různě po světě snažili či to zkoušeli. Samozřejmě, dnes je to problematické proto, že prodejců nebo obchodníků, kteří přijímají kryptoměny, je málo. Jsou tedy závislí na službách, které převádí kryptoměnu na státní měnu, například ve formě platební karty. Je několik firem, které poskytují platební kartu, přičemž člověk u firmy vede bitcoinový účet, na němž má jen bitcoiny, a v momentě, kdy kartou platí, se část jeho bitcoinů zobchoduje na státní měnu, která se pošle obchodníkovi tradiční formu, skrz Visu či Mastercard. Toto je tedy forma, kdy člověk může fakticky interagovat se světem, který žije na státem ovládané měně. Pomocí těchto nástrojů již téměř jde zbavit se státních měn, ale je to složité, není to úplně výhodné a člověk musí opravdu chtít a snažit se. Já nejsem úplně, když to řeknu zvláštně, fanatik. Nepropaguji něco ve smyslu zbavení se státní měny teď hned, žití jen na bitcoinu. Přirozeným způsobem se mi to ovšem trochu stává. Když jdu sem do Paralelní Polis, normální peníze si s sebou vůbec neberu. Dnes jsem přišel jen s telefonem a klíči.
Můžu-li se zeptat, jak moc, nejen tady, ale i mimo Paralelní Polis, využíváte koruny (nebo eura) v poměru k bitcoinům?
Koruny samozřejmě používám neustále, na denním pořádku, ve většině případů. Když mám ovšem možnost použít kryptoměny, tak je použiji rád, protože tu technologii chci podpořit. Takových lidí v tomto domě a vůbec v bitcoinové komunitě bude víc. Vždy říkám, že je to problém typu vejce-slepice. Dokud kryptoměny používá málo lidí, tak je kurz kryptoměn velmi volatilní a nikdo je nepřijímá. Na druhou stranu, aby se to spravilo, lidé to musí překonat a začít je používat i za nepříznivých podmínek. To je to, co zde děláme, jak na úrovni jednotlivců, tak na úrovni Paralelní Polis. Řekli jsme, že nebudeme používat státní měnu, budeme používat jen bitcoin. Čím víc takových lidí bude, tím snazší bude něco podobného dělat, tím snazší bude používat kryptoměny a přestat používat státní měnu. To je jediná cesta.
