Gender mainstreaming je téma, které v posledních letech získává na síle. V českých médiích se zatím ale příliš neobjevuje, přestože některé neziskové organizace se ho snaží naší společnosti více představit. Fórum 50 % definuje gender mainstreaming jako „uplatňování perspektivy rovných příležitostí při rozhodovacích procesech ve všech oblastech politiky a organizace práce, při reorganizaci, tvoření a hodnocení těchto procesů“. Může se tedy objevit i ve sférách, které za genderově zatížené tradičně nepovažujeme. Příkladem je právě městské plánování. I v něm se totiž projevují naše předsudky a nedostatečné přihlédnutí k potřebám poloviny populace.
Proč je tak málo dívek v parcích? Jak zařídit, aby se ženy při cestě z divadla večer nebály? Právě těmito otázkami se zabývá gender mainstreaming v městském plánování. Města tu máme už tisíce let, ale až v posledních letech se začínají objevovat studie, které ukazují, že jejich fungování je velmi ovlivněné tím, kdo je navrhuje. Jak ukazuje průzkum z roku 2017 zvěřejněný časopisem Dezeen, i oboru architektury dominují především muži – jen tři ze sta největších světových architektonických firem vedou ženy. Muži ale často využívají města jinak než ženy, a proto jejich návrhy mohou pohyb žen po městech spíše ztížit.
Maličkými krůčky
Caroline Criad Perez, autorka knihy Invisible Women, na příkladu švédského města Karlskoga ukazuje, jak málo občas stačí k tomu, aby se město stalo bezpečnějším místem pro své obyvatele. Jak vypráví v rozhovoru pro web Evoke, v Karlskoze změnili pořadí, ve kterém se odklízely cesty (původně se nejprve upravovaly velké silnice, poté vedlejší ulice a chodníky), a tím pádem se dramaticky snížil počet lidí, kteří skončili na ambulanci kvůli zlomeninám. „Překvapivě“ mezi zraněnými byly často ženy. Jak ukazuje výzkum Evy Kail pro Vídeň, pohyb žen po městech se výrazně liší od toho mužského – jejich cesty (žen) jsou většinou krátké a více propojené, proto je i jejich „pohybová síť“ komplikovanější. Také na rozdíl od mužů ženy častěji využívají veřejnou dopravu. Jedním z důvodů této odlišnosti je to, že kromě zaměstnání se ženy více věnují péči o domácnost a rodinu. Proto, jak se ukazuje ve zmíněném příběhu, to byly ony, kdo padal na neupravených chodnících, protože prioritou při odklízení byly hlavní silnice.
Další příklady toho, jak se jednoduchými změnami dají vytvořit férovější města, zmiňuje komiksová publikace Jak navrhnout férově sdílené město?, kterou vydala organizace Women Public Space Prague (WPS). Právě ona pokládá otázku „Proč je tak málo dívek v parcích?“ a zároveň na ni odpovídá. Tato odpověď je jednoduchá – dívky si hrají jinak než chlapci, ale prostor veřejných parků tomu není přizpůsoben. Chlapci navíc při svých hrách zabírají až desetinásobek prostoru ve srovnání s dívkami, což jim často znemožňuje věnovat se vlastnímu hraní. Brožura nabízí řešení například v podobě umístění vyvýšených ploch a většího počtu východů z vysoce oplocených hřišť. Díky tomu by dívky měly mít více prostoru pro spontánní hry a méně strachu na taková hřiště vstoupit o samotě. Malé úpravy mohou významně zlepšit veřejný prostor a více ho otevřít různým skupinám obyvatel.
Města s ženskou tváří
Ikonou města „naplánovaného“ s přihlédnutím gender mainstreamingu je nyní Vídeň. Tamní vedení již v devadesátých letech začalo podnikat průzkumy zaměřené na ženské a mužské interakce ve veřejném prostoru. Ty se pak staly základem pro všechny implementované změny. Ve svém článku architekta Lívia Gažová popisuje, jak při výzkumu předcházejícímu revitalizaci parku v imigrantské čtvrti na Einsiedler Platz například vídeňská radnice zjistila, že starší děti často musí venku pečovat o ty mladší. Proto byla nová hřiště pro malé a velké děti postavena vedle sebe, aby tuto starost starším dětem ulehčila. S ohledem na to, že dlažební kostky jsou pro chůzi na podpatcích velmi nepohodlné a občas i nebezpečné, pak byly cestičky ve zmíněném parku vyasfaltovány. Vídeňské vedení má ale mnohem ambicióznější plány. V nyní rostoucí čtvrti Aspern jsou a budou například všechna veřejná prostranství pojmenována po ženách – od Hannah-Arendt Platz po Ada Lovelace Strasse. Jak článek Elly Hunt pro Guardian zmiňuje, město se tím snaží alespoň částečně vybalancovat 3750 vídeňských ulic pojmenovaných po mužích. Tento a další vídeňské projekty by mohly inspirovat i ostatní města. Naštěstí si znalosti nasbírané z výzkumů Vídeň nenechává pro sebe: v roce 2013 její oddělení pro městský rozvoj vydalo manuál, který je nyní na internetu volně dostupný ostatním radnicím i široké veřejnosti.
I další metropole se snaží vyjít ženám vstříc. Jak ukazuje Barcelona, principy gender mainstreamingu mohou být uplatňovány alternativněji – například podporou feministického umění v ulicích města nebo vlastní kampaní proti sexistickému násilí. Tento přístup může mít pozitivní vliv i na kulturní instituce – barcelonskému Centru pro současnou kulturu (CCCB) nyní dominuje výstava FEMINISMS!. Podobnými projekty mohou města přispívat k vytváření female-positive (přátelským k ženám, pozn. red.) veřejných prostorů, kde ženy nefigurují jen jako sexuální objekty na sexistických reklamách.
Proč všechna ta námaha?
Všechny tyto změny samozřejmě nemohou být uplatňovány okamžitě. Jak vídeňský příklad ukazuje, měl by jim předcházet důkladný průzkum a koherentní plán. Města a obce tedy na gender mainstreamingové městské plánování musí vynaložit určitě úsilí i finance. Proto může vyvstat otázka, jestli všechna ta námaha za gender mainstreaming stojí. Pro všechny pragmatiky poskytuje odpověď publikace organizace Fórum 50 %: „Prevence je levnější a méně náročná než dodatečné odstraňování vzniklých negativních následků.“ Efektivnějším a inkluzivnějším městským plánováním se mohou ušetřit peníze jak měst a obcí, tak i státu a občanů samotných, třeba zrovna na zdravotních nákladech jako v Karlskoze.
Hlavní výhodou férového městského plánování a gender mainstreamingu je ale to, že z něj benefitují opravdu všichni. Město se díky tomu totiž stává bezpečnějším, příjemnějším a otevřenějším místem pro muže i ženy. Když se žena nemusí bát jít večer sama z divadla, protože její cesta domů je dobře osvětlená, klidnější může být i celá její rodina, která se o ni nemusí strachovat. Nejde navíc jen o ženy, i mnozí muži se ve špatně osvětlených uličkách necítí zrovna komfortně. Aby se města stala lepším místem, mělo by se při městském plánování přihlížet k potřebám všech skupin, které jsou často opomíjené (starší či hendikepovaní lidé) a i jejich zájmy by měly být ve veřejném prostoru reflektovány. Jen díky tomu mohou být obce a města konečně fér.
