Je důležité, aby se více mužů samo o sobě označovalo za feministy, říká socioložka Nina Fárová | E15.cz

Je důležité, aby se více mužů samo o sobě označovalo za feministy, říká socioložka Nina Fárová

Laura Doanová

Pod hlavičkou projektu Otevřená věda se Akademie věd ČR snaží nalákat středoškolské studenty na stáže a nadchnout je pro vědeckou práci. Ve spolupráci s projektem přinášíme rozhovor se socioložkou Akademie věd ČR vedený jednou z absolventek projektu.

Nina Fárová je výzkumnou asistentkou a členkou týmu Národního kontaktního centra (NKC) – gender a věda na Sociologickém ústavu Akademie věd ČR, kde se primárně zaměřuje na genderová studia, kritická studia mužů a maskulinit a na sociologii vědy. Zároveň je v současné době doktorandkou na Katedře antropologie Západočeské univerzity v Plzni a v rámci své dizertační práce provádí etnografický výzkum základního školství v ČR. Jako lektorka se zapojila do projektu Otevřená věda, který poskytuje středoškolským studentům a studentkám roční stáže na více než třiceti různých pracovištích Akademie věd ČR. Nina Fárová vede konkrétně na Sociologickém ústavu stáž Ženy a muži v české společnosti, která umožňuje třem studujícím z České republiky prostřednictvím práce s odbornou literaturou a následné práce na vlastním sociologickém výzkumu zkoumat genderové otázky. Laura Doanová, studentka gymnázia a jedna ze stážistek, právě tuto možnost získala a s její lektorkou, Ninou Fárovou, vedla rozhovor. Co se podle ní skrývá za negativními konotacemi feminismu? A co ji motivuje k vedení stáže pro středoškoláky a středoškolačky? 


Podle webových stránek Sociologického ústavu AV ČR jsou Vaším zaměřením mimo jiné genderová studia. Čím vším se vlastně tento obor zabývá? 

Je to obor, který se obecně zabývá muži a ženami ve společnosti. Zabývá se tím, jak muži a ženy fungují, případnou diskriminací, hierarchiemi mezi muži a ženami a také socializací a očekáváními, která si s jednotlivými pohlavími spojujeme a která jim potom mohou bránit v určitých věcech, například ve výkonu profese či ve způsobech, jakými chtějí žít své životy. Ač se tomu tak nezdá, je tento obor už poměrně starý. V českém kontextu se zdá být poměrně novým, i když vznikl už v 70. letech v USA. V České republice se začal etablovat až v 90. letech. Je to směr, který je nastavený více angažovaně – tedy snaží se určité věci měnit, aby se nám všem v naší společnosti žilo lépe.

Všimla jsem si, že Vaším zaměřením jsou také kritická studia mužů a maskulinit. Co to vlastně znamená? Proč se nezaměřujete také na kritická studia žen? 

(smích) Chápu, že ten název může být asi trochu matoucí, ale kritická studia mužů a maskulinit je vlastně jakýsi podobor genderových studií, který se zaměřuje přímo na muže a na to, jak muži fungují v dnešní společnosti. O feministických nebo ženských studiích by se zase dalo říct, že se jedná o kritická studia žen a femininit. Slovo kritický v tomto případě neznamená, že by šlo o kritiku mužů, ale spíše je to kritická reflexe jejich fungování ve společnosti. Dříve byla genderová studia nazývána ženská studia (Women’s studies) a věnovala se převážně ženám – ženským otázkám a problémům. Potom se objevila kritická studia mužů a maskulinit, která se zaměřují výrazně víc na muže a na to, jak jsou i oni ovlivňováni genderovými stereotypy a předsudky a jak na ně dopadá fungování dnešní společnosti. Protože i muži jsou diskriminováni, i muži musí překonávat jisté překážky a bariéry ve svých životech, které vyplývají z toho, co od nich společnost jako od mužů očekává. Mají to složitější, když se chtějí například intenzivně zapojit do péče o děti – zaměstnavatelé je nepodporují v tom, aby odcházeli na rodičovskou dovolenou, nebo čelí různým předsudkům, když se rozhodnou vykonávat povolání učitele v mateřské škole, které neodpovídá „správné“ mužské kariéře.

Reportáž s muži na rodičovské: Doporučil bych to všem

„Existují lidé, kteří si staví vlastní kariéru na dezinterpretaci feminismu.“

Považujete se za feministku? Jak si feminismus vlastně definujete? 

Já se za feministku určitě považuju, nemám s tím problém. Je to dobrý icebreaker, když to řeknete při setkání s někým, koho vůbec neznáte. Pro mě je definice feminismu velmi jednoduchá. Feminismus pro mě znamená to, že si ženy a muži mohou žít své životy tak, jak chtějí. Bez ohledu na nějaké škatulky, bez ohledu na to, co jim společnost říká, že by měli dělat a že musí dělat. Že by se měli chovat podle určitých společenských očekávání a že mají mít určité cíle v životě. Feminismus je pro mě o tom, že jim tohle říkat nebudeme. Že si každý bude moct žít tak, jak chce.

Proč si tedy myslíte, že spousta lidí se od nálepky feministka/feminista distancuje, byť by třeba s Vaším názorem souhlasili?  

Myslím si, že zásadní problém je právě v té definici. Jedná se o lidi, kteří nepátrali po tom, co feminismus znamená, a přijali určitou zkratku – feminismus jako nějaký typ boje žen proti mužům a určitá ideologie, která zvýhodňuje ženy, zvýrazňuje je a jejímž cílem je to, aby ženy nad muži dominovaly. Což je čistě jen špatná interpretace toho termínu. 

Můžeme to vůbec mít takovýmto lidem za zlé, když přece jenom slovní kořen slova feminismus naznačuje, že se jedná o ženskou záležitost?

Já si myslím, že to nemůžeme mít za zlé lidem z té řekněme „obecné populace“, kteří se v těchto otázkách nevzdělávají, kteří řeší jiné problémy a nemají čas pátrat po tom, co je to feminismus. Myslím si, že je to standardní proces a děje se to nám všem v různých oblastech. Ale jsou lidé, kteří si na dezinterpretaci feminismu a na brojení proti genderovým studiím či jakýmkoli emancipačním snahám staví vlastní kariéru. A to už je problém, protože to je cílené pracování s dezinformacemi, tedy něco, co klidně odsoudit můžeme. 

Myslíte si, že je důležité, aby muži sami sebe nazývali feministy? Proč? 

Já si myslím, že to důležité je. Je důležité, aby bylo víc mužů, kteří se za tu otázku postaví a kteří se i označí za feministy. Je spousta mužů, kteří tyto otázky řeší, ale nechtějí se tak označit. Nicméně existuje i spousta takových žen. Ta deklarace je hrozně důležitá v tom, že když i muži o sobě začnou říkat, že je normální být feminista, začne se zdát, že prosazovat myšlenky genderové rovnosti ve veřejném prostoru je normální. Zároveň ale chápu, že muži s tím mohou mít trochu problém, protože, jak jste naznačila, feminismus obsahuje minimálně v kořenu slova to femininum – tedy něco ženského. Historicky byl feminismus skutečně zaměřený primárně na ženy. Nicméně významy pojmů se v čase mění. Dřív se například limonáda říkalo jen něčemu, co bylo z citrusů. Dneska už za limonádu označujeme i jiné nápoje. Tak jako byl dřív feminismus otázkou žen, tak dnes se ten význam rapidně proměnil. I když ten jazykový kořen zůstává stejný a je spojen s onou ženskostí, není to už jen o ženách. Takže si myslím, že muži by s tím nemuseli mít problém.

Myslíte si, že by pomohlo, kdyby se místo feminismu zavedl jiný termín, který by indikoval, že v něm skutečně jde o rovnost pohlaví a ne pouze o ženy?

Já si myslím, že by to nepomohlo. Ono se to vlastně v českém kontextu i trochu zkouší – říká se spíše genderová rovnost než feminismus. Ačkoliv to pro mě jsou identické pojmy. Ale lidé reagují špatně i na slovo gender. Potom je to tedy těžké. Pak můžeme mluvit o rovných příležitostech žen a mužů, což je jednak dost krkolomné, a navíc to nezohledňuje LGBT+ komunitu – zůstávají jen dvě kolonky: ženy a muži. Ale svět je mnohem pestřejší. Mluvit o feminismu nebo genderové rovnosti mi přijde v pořádku a nějaký jiný termín bych pro to nehledala. 

Chci ve veřejném prostoru vidět rozmanitější paletu žen s různými kvalitami, říká Petra Havlíková

„Dnes bychom neměli tolerovat sexismus v žádné jeho podobě.“

Naše stáž oficiálně nese název Ženy a muži v české společnosti. Co považujete za nejzásadnější problém české společnosti v její percepci (ne)rovnosti mezi muži a ženami? 

To je hrozně těžká otázka, protože těch věcí je z mého pohledu spousta. Co ale pociťuji jako nejhorší a co ke všemu dalšímu přispívá, jsou každodenní drobné sexismy. Takové ty každodenní nejapné poznámky týkající se jak žen, tak mužů. Rádoby neškodné vtípky, stereotypy, generalizace, kdy každý den na nás „vykoukne“ nějaká zpráva o tom, že ženy jsou takové a muži jsou takoví. To v nás potom zůstává a přemýšlíme o tom, když to na nás každý den ze všech stran „útočí“. A to vás potom ovlivňuje a do velké míry způsobuje všechny další návazné problémy. 

Jak byste reagovala na někoho, kdo by Vám řekl, že ženy tohle zkrátka musí překousnout a musí se s tím naučit žít? Myslíte si, že má smysl proti něčemu takovému, jako jsou drobné sexismy, které popisujete, smysl bojovat? 

Já myslím, že určitě ano. Když si to vezmeme analogicky, třeba v historii, když ženy neměly volební právo, vsadím se, že existovala spousta mužů i žen, kteří těm ženám, kterým to vadilo, říkali přesně to samé: „Tak to překousněte, to nepotřebujete, vždyť o co jde?“ Dnes jsme ale jinde. Dnes jsme ve společnosti, která by, podle mého názoru, neměla tolerovat sexismus v žádné jeho podobě a musí to být ženy, kdo se vůči tomu vymezí. Myslím si, že je to trochu jejich úkol. Nechci je nějak obviňovat z toho, že dnes jsou věci takové, jaké jsou, protože se málo ozývají. To určitě ne. Vymezit se je pro ně totiž často těžké. Ale pokud budou existovat ženy, které budou tyto poznámky a fórky akceptovat, tak je potom ostatní muži i ženy budou dále dělat. 

„Chtěla jsem ukázat lidem, že i sociální vědy jsou přínosné pro společnost.“

Co Vás vedlo k vypsání naší stáže? Jaký byl Váš záměr? 

V poslední době se hodně setkávám se špatnými náladami vůči genderovým tématům nebo genderovým studiím. Ve společnosti je cítit opravdu nepříjemný obrat, takový konzervativní, který nás navrací někam zpátky. A já jsem měla pocit, že by bylo dobré (i když je to možná trochu naivní) vzdělávat mladou generaci, najít nějaký způsob, jak se k ní dostat a pokusit se jí srozumitelně, bez těch dezinterpretací, říct, co to genderová studia jsou a co všechno mohou obsahovat. Mimoto když se podíváte na ostatní stáže, najdete jich desítky zaměřených na fyziku, chemii, biologii, ale těch sociálněvědních je tam málo. Ty nálady ve společnosti jsou zaměřené často i proti sociálním nebo humanitním vědám, takže jsem chtěla ukázat lidem, že i tyto vědy jsou pro společnost přínosné. A obzvlášť v dnešní společnosti, která je hodně rozdělená. 

Zmínila jste, že pociťujete ve společnosti konzervativní obrat. Byla v nedávné minulosti nějaká událost, která ve Vás tento pocit vyvolala, nebo to myslíte spíš tak obecně? 

Musím říct, že u mě osobně se to začalo zhmotňovat po tom, co se objevila kauza ohledně výstavy v knihovně Akademie věd České republiky. Je to asi čtyři roky stará kauza, kdy byla ve zmíněné knihovně v rámci Týdne vědy a techniky, který je zaměřený na vzdělávání mladé generace a její přivedení k vědě, jako součást programu výstava polonahých žen. My jsme se tenkrát s Genderovou expertní komorou ČR proti tomu vymezili, protože se nám to nelíbilo. Domnívali jsme se, že takovéto akty nemají na takové akci co dělat. Slušně jsme napsali e-mail vedení knihovny, že se nám to nelíbí, a uvedli jsme důvody proč. Nějakým způsobem se to dostalo do médií a strhla se kolem toho obrovská mela, kdy mi chodily měsíc v kuse velmi nepříjemné, až vyhrožující e-maily. Bylo to období, které nás všechny poměrně hodně zasáhlo a otevřelo nám oči v tom, že jsme zjistili, jaké nálady se v naší společnosti objevují, jaké nálady přicházejí. 

Naše stáž byla ze všech 111 vypsaných šestá nejoblíbenější, čekala jste takový zájem? Bylo těžké vybrat stážisty? Stanovila jste si nějaké základní kritérium, které museli zájemci splnit? 

O oblíbenosti stáže jsem neměla vůbec tušení. Když jsem se následně to číslo dozvěděla, byla jsem opravdu nadšená a jsem hrozně ráda, že stáž měla takový úspěch. Přišlo mi skoro 40 přihlášek a projít všechny bylo časově náročné, ale to mi nevadilo. Spíš mi bylo líto, že jsem mohla vybrat jenom tři stážisty nebo stážistky. Musím říct, že jsem vybírala hlavně podle motivačních dopisů. Studující přikládali i svoje životopisy, certifikáty nebo doporučení, ale mě nejvíce zajímal jejich osobní vztah k tématu – jejich osobní zaujatost a osobní angažovanost. Zajímalo mě, jestli daný člověk má sám nějakou zkušenost s genderovým tématem: že se nad ním zamýšlel, byl součástí nějakého projektu nebo nějakým jiným způsobem to téma řešil už na středoškolské úrovni. 

Bylo pro Vás důležité, aby alespoň jedním ze stážistů byl muž? Jak velký byl rozdíl mezi počtem přihlášených středoškolaček a středoškoláků? Pokud vůbec nějaký rozdíl byl.

Rozdíl tam určitě byl. Řekla bych, že muži tvořili méně než jednu třetinu. Pro mě osobně bylo hodně důležité, aby tady byl aspoň jeden muž, protože heterogenní, diverzní týmy vždy fungují lépe. To se zjistilo i ve spoustě výzkumů. Nicméně pokud by se neobjevil žádný muž, který by mě svým motivačním dopisem skutečně přesvědčil, tak by tady určitě nebyl. Nebylo to nastavené tak, že na stáži chci muže za každou cenu. Naštěstí tu byl kolega, který napsal báječný motivační dopis, takže jsem potom neměla vůbec o čem přemýšlet a vybrala bych ho za jakýchkoli okolností. Zároveň pro mě nebylo důležité jen genderové rozložení, ale chtěla jsem, aby tady byli i studující mimo Prahu. Studující z menších měst, pokud možno z nějakých vzdálenějších koutů republiky, aby se všechno nekoncentrovalo jenom v hlavním městě, což se někdy přirozeně děje.

Autor: Laura Doanová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!