Na střední škole se Johnu H. Conwayovi posmívali spolužáci i učitelé. Jeho třídní mu říkal „Mary“ kvůli Conwayově zženštilé povaze. Když změnil školu a začal chodit na Liverpoolskou střední školu, zavolal si ho jeho nový ředitel k sobě „na kobereček“. Zeptal se ho, čím chce být – a Conway mu okamžitě odpověděl, že profesorem matematiky na Cambridge. Od té doby mu na škole nikdo neřekl jinak než „Prófa“.
Po ukončení střední školy získal nadaný matematik stipendium na vysněné univerzitě v Cambridge. Conway ani na chvíli nezaváhal a sednul na první vlak, který jej z rodného Liverpoolu zavezl do Cambridge. Ze strachu, že si opět vyslouží nějakou nehezkou přezdívku, která mu ze života udělá peklo, rozhodl se, že se musí kompletně změnit. A ač to zní neuvěřitelně, za pětihodinovou jízdu parním vlakem se z ušlápnutého introverta stal jeden z nejcharizmatičtějších matematiků na světě.
Matematika Conwaye zajímala už v útlém dětství. Když mu byly čtyři roky, dokázal, jak tvrdí jeho matka, odrecitovat několik mocnin dvou. Nevím jak vy, ale já ve čtyřech letech rozhodně nevěděl, co je to mocnina, a co je dvojka, jsem jen vzdáleně tušil. Jeho neuvěřitelný talent byl ale v neustálém konfliktu s nevolí pracovat. Conway byl totiž jakýmsi průkopníkem prokrastinace. V době kdy měly počítače rozměry jako několikaposchoďová budova, si britský matematik krátil čas hraním stolních her jako je backgammon, nebo šachy, kterým vymýšlel nová pravidla, protože ta stávající mu přišla moc nudná a jednoduchá.
Conway si neutuchající mrhání svým časem moc dobře uvědomoval a začal se obávat o své místo profesora na Cambridge. Jednoho večera usedl k psacímu stolu a připravil se k týdennímu až mnohaměsíčnímu zkoumání matematického symetrického problému zvaného Leechova mřížka. Ke svému překvapení rozlouskl mřížku ještě toho samého večera. A když píšu „rozlouskl“, myslím tím, že různými výpočty a rovnicemi došel k číslu 8 315 553 613 086 720 000.
Conway kromě symetrie proslul zejména svou prací o kombinatorice v teorii her. Říká se, že práce nám jde nejlépe, když člověka baví. V Conwayově případě to platí možná dvojnásob. Jakožto „notorický hráč“ měl ke studiu teorie her slušné předpoklady. I při své práci matematika si vždy našel čas zkoušet hry i v praxi a sám několik her vytvořil - je autorem her jako Výhonky nebo Filozofický fotbal.
„Lidé si myslí, že je matematika komplikovaná. Vůbec ne. Zato kočky, ty jsou záhadou,“ tvrdí Conway. Komplexita a složitost života, a to nejen kočičího, vedla britského matematika k vytvoření jeho nejslavnější „hry“, kterou kvůli její nepředvídatelnosti a nahodilosti, řízenými jasnými a jednoduchými pravidly, nazval Life. Hra se zakládá na třech lidských principech, kterými jsou zrození, přežití a smrt. Každá hra se vyvíjí jinak a její průběh připomíná evoluční a vývojové principy.
Conway hru, která se vždy zdá být nahodilá a často připomíná život mikroorganismů nebo jednoduchých počítačových programů, vztahuje zpátky k reálnému životu. „Ke vzniku života nebylo potřeba žádného ′stvořitele’, a rozhodně si nemyslím, že by měl život nějaký důvod, nebo předurčení,“ tvrdí.
Dnes je Conway profesorem na americkém Princetonu. Má za sebou dva infarkty a dvě mrtvice, přesto zůstává žoviální a šarmantní, jaký je ostatně od svých osmnácti let. Sám prohlašuje, že žije podle slavné věty Oskara Wilda: „Život je přespříliš důležitý na to, abychom ho brali vážně.“
