Narodil jste se v Jordánsku, studoval jste na Libanonské americké univerzitě a nyní jste se přestěhoval do Spojeného království. Co považujete za nejvýraznější a nejrozšířenější mylné představy, které mají lidé žijící v arabském světě o Západě, a naopak?
Abychom mohli na otázku odpovědět, musíme jasně odlišit Západ ve smyslu vlád a politiky, a prostých lidí, jednotlivců. Na jednu stranu se lidé z arabského světa stali velmi skeptickými ohledně Západu ve smyslu vlád a politiky, a to kvůli tomu, co mnoho vnímá jako neustálé vměšování se Západu do věcí politického, ekonomického, sociálního či kulturního charakteru. Historie nám umožňuje poukázat na mnoho případů, kdy a jak západní intervence velmi ztížily životy mnohých v arabském světě. Jasnou ukázkou může být invaze do Iráku v roce 2003. Na druhou stranu, Západ měl vždy tendenci považovat arabský svět za jednu homogenní entitu, ignoruje přitom nezměrnou rozdílnost mezi Araby z různých zemí Blízkého východu. Například ne všichni Arabové jsou muslimové, všichni nežijí kočovnickým životem a dokonce ne všichni mluví arabsky! Tudíž se zdá, že hlavní důraz byl vždy kladen na náboženský či ideologický aspekt arabského světa, přičemž se jednoznačně podceňovalo bohaté kulturní, vzdělanostní, filosofické, historické a humanitární dědictví této části světa.
V čem je tedy výjimečné Jordánsko? A jak se nejvíce odlišuje od Palestiny, Libanonu, Egypta atd.?
Dovolte mi odpovědět citací Jeho Excelence, jordánského krále Abdulláha II. „Jordánsko je zvláštně, neodbytně krásné a jakoby nadčasové. Poseto ruinami kdysi ohromných impérií, je poslední baštou včerejška ve světě zítřka. Miluji každý jeho centimetr.“ Jordánsko odlišuje od ostatních zemí v regionu především jeho vedení a místní lidé. Když mluvím o vedení, mám na mysli Hášimovce, jež vládnou zemi již od jejího zrodu ke konci 1. světové války. Hášimovci jsou přímými potomky proroka Mohameda a jejich vláda nad Jordánskem se dá charakterizovat svou moudrostí, odvahou, vizí a oddaností zemi a lidu. Stejně tak důležitý je, vzhledem ke kmenovému složení jordánské společnosti, fakt, že jordánský lid měl vždy silný cit pro hrdost, národní jednotu a obětování se své zemi. Tato kompaktní mozaika udělala z Jordánska bezpečné útočiště pro ty, kteří hledají bezpečí. Tudíž rozhodně nejde o náhodu, že Jordánsko je nyní domovem pro obrovské množství Syřanů, Iráčanů, Egypťanů, Libyjců, Jemenců a lidí dalších národností. V nestálém regionu, pro nějž se zmatek, násilí, extremismus, zabíjení a destrukce staly normou, je Jordánsko nadále exemplárním případem síly, stability nebo ekonomických možností.
Jordánsko a Libanon pojímají spolu s Tureckem nejvíce lidí prchajících ze Sýrie. Jak situace, co se týče uprchlíků, vypadá v těchto zemích?
I když se mezi situací syrských uprchlíků v jednotlivých zmíněných zemích rozdíly dají najít, především na základě odlišných ekonomických možností a míře mezinárodní pomoci, které se jim dostává, situace se stále jeví kritickou, často až nelidskou. Především pak v Libanonu a Jordánsku, neboť obě země ještě před syrskou krizí čelily ekonomickým a finančním problémům. To dále umocňuje kombinace s nedostatky zdrojů a vysokou nezaměstnaností. Současná situace je tedy problematická nejen pro Syrské uprchlíky, ale pro všechny zúčastněné. Například v Jordánsku tvoří Syrští uprchlíci 25 % populace, pro Libanon je číslo ještě o trochu vyšší. Představte si, že by Česká republika přijala 2,5 milionu uprchlíků, téměř dvojnásobek populace Prahy! Je tedy čas, aby mezinárodní společenství přijalo svou odpovědnost v podpoře zemí jako Libanon či Jordánsko, a aby vnímalo migrační krizi takovou, jaká je: jako největší humanitární krizi od 2. světové války. Stejně tak by se mělo aktivně zapojit do zmírňování utrpení milionů lidí skrze hledání spravedlivých politických řešení.
Pokud toto vezmeme v úvahu, co si myslíte o reakcích, jež vychází touto dobou z Evropy? Myslíte, že jsou adekvátní?
Ve srovnání s reakcí zemí jako Jordánsko nebo Libanon se ta evropská může určitě zdát jako neadekvátní. Stejně tak jako jsme pečlivě rozlišovali v rámci arabského světa, je však důležité rozlišovat i v Evropě – ta také není homogenní entitou. Různé země Evropské unie mají různé politiky, pravidla a regulace ohledně imigrace a přijímání uprchlíků. Zde je zřejmé, že je opravdu nutné formulovat jednotnou „evropskou“ politiku, která by se zabývala uprchlickou krizí systematicky, komplexně a inkluzivně. Tato evropská politika by měla umožnit přijmutí většího počtu uprchlíků, dokud okolnosti neumožní Syřanům vracet se zpět a vybudovat znovu Sýrii. Je trochu nešťastné, když slyšíme ozvěny některých evropských hlasů, které tuto krizi prezentují jako hrozbu pro identitu Evropy či jako hrozbu náboženskou nebo kulturní. Tím se zcela zanedbává klíčový a základní aspekt krize: ten humanitární.
Evropští politici v odpovědích na otázky týkající se vyřešení války v Sýrii často prohlašují, že žádné opravdové řešení nevznikne bez značné spoluúčasti arabských států. Dokázala by se jordánská veřejnost s tímto ztotožnit? A jaká potenciální řešení obecně rezonují napříč samotným Blízkým východem?
Syrská krize nám bezpochyby připomněla propojenost lokálního, regionálního a globálního charakteru světové politiky. V silně globalizovaném světě v podstatě zanikla možnost nezabývat se či nebýt ovlivňován válkou nebo krizí tisíce kilometrů vzdálenou. A přesně z tohoto důvodu se syrská krize dá vyřešit jen společným globálním úsilím, zahrnujícím všechny aktéry. A arabské státy v tomto ohledu nejsou výjimkou. Co se týče Jordánska, již od vypuknutí syrské krize silně podporovalo takové politické řešení, jež by zahrnovalo všechny rozdělené složky syrské společnosti a zachovalo tak teritoriální integritu Sýrie. Žádné řešení nepřinese úspěchy, pokud se nevyrovná s mnohovrstevnatým charakterem krize. Zjednodušeně řečeno, tato krize se nevyřeší prostým sesazením Bašára al-Asada či zničením tzv. Islámského státu.
Může se povést vyřešit jen v případě, že jednání mezi Západem, včetně Spojených států a jejich arabských spojenců, a Bašárovými silnými spojenci z Ruska a Íránu úspěšně připraví prostor pro sblížení a tudíž pro přijatelný rámec komplexního řešení. Musí se tak následně vypořádat s budoucností prezidenta Bašára al-Asada v post-bašárovském uspořádání, s bojem proti terorismu a radikalismu, s uprchlickou krizí a pak především se znovuvybudováním syrského státu. Jakákoli opatření pro ukončení bojů a dostání aktérů ke společnému stolu můžou být dobrým prvním krokem, ale musíme zdůraznit, že Sýrie bude potřebovat roky na to, aby se zotavila a znovuustavila jako silný, fungující stát založený na efektivních institucích. Právě zde bude mezinárodní společenství velmi potřeba, více než kdy jindy v průběhu celé krize.
Rozhovor původně vyšel pro Chronicle, noviny Pražského studentského summitu. Pražský studentský summit je vzdělávací projekt Asociace pro mezinárodní otázky, který prostřednictvím simulace jednání vrcholných institucí řady mezinárodních organizací a uskupení vzdělává své účastníky z řad středoškoláků i vysokoškoláků v oblasti mezinárodních vztahů a současného mezinárodního dění.
