Jsou mladí, tvrdě pracující a věří, že žijí v nejlepší zemi na světě | E15.cz
KoronaHelpdesk E15

Jak vydělat v těžkých časech

Více k tématu

Jsou mladí, tvrdě pracující a věří, že žijí v nejlepší zemi na světě

Anna Rybníčková

Od velmi útlého věku je člověk v Americe vystavován masáži patriotismu, se kterou v českých zemích prakticky nemáme srovnání. Kamkoliv se v USA podíváte, všude vlají americké vlajky – u nákupních středisek, kostelů, fitness center, restaurací, z okýnek aut a velice často i soukromě na předzahrádkách. Ve školách se při ranním shromáždění zpívá národní hymna a uslyšíte ji i na sebemenším sportovním utkání. Není proto divu, že tuto národní hrdost, o kterou průměrný Američan zavadí nesčetněkrát za den, si americké děti nesou i do dospělosti. Absolutní lidská svoboda nebo soukromé zdravotnictví byly některé z třecích ploch, na které jsem při konverzaci se svými americkými kolegy narazila.

Capitalism – good, socialism – bad

V Americe jsem žila ve třech různých státech – mléčném Wisconsinu, marihuanovém Coloradu a mormonském Utahu. Všude jsem pracovala na pozicích pro studenty, imigranty a Američany s obecně nižším vzděláním – v hotelech, rezortech, restauracích, barech. Sešla se nám tedy pestrobarevná sorta lidí pocházejících ze všemožných zázemí. Uklízela jsem pokoje s budoucími mediky, architekty, designéry či ekonomy z celého světa. Pracovala jsem jako uvaděčka v restauraci s lidmi, jejichž rodiče utekli do Spojených států z turbulentních zemí latinské Ameriky. Moji kolegové chodili do přísných katolických škol a hráli ve sportovním týmu se samými Mormony. A velká část z nich věřila, že i přes všechny vrtochy žijí v té nejlepší zemi na světě.

A není se čemu divit – teorie americké výjimečnosti (tzv. American exceptionalism) pochází zhruba z druhé poloviny 19. století, kdy se ze Spojených států začala stávat nová světová supervelmoc poté, co několikaset let trvající britské impérium začalo uvadat. Ve 20. století se pojem masivně uchytil a idea Ameriky coby superiorního „prvního nového národa“ začala nabírat na síle. Po druhé světové válce, když byla Evropa vysílená, oslabená a zbankrotovaná, zakročily prakticky válkou nepoškozené Spojené státy coby silný hráč na světovém poli a začala přetahovaná o moc se SSSR. Když se pak Sovětský svaz rozpadl, Amerika si tuto skutečnost připsala jako konečné vítězství kapitalismu nad socialismem. A nyní se dostáváme k meritu věci.

I třicet let po rozpadu druhé největší supervelmoci má řada Američanů stále pevně zakořeněné, že „capitalism – good, socialism – bad.“ Spojené státy byly prakticky od svého vzniku (míněno rok 1776) kapitalistickou zemí a volná ruka trhu byla a stále zůstává jednou z absolutních společenských hodnot. Celé Spojené státy stále stojí na oslavě dosažení amerického snu (v původním slova smyslu ho dosáhl ten, jenž vlastnil pozemek či dům) a „self-made man“ kultury. Hluboce zakořeněný individualismus, neotřesitelná víra v soběstačnost a společnost, která se dělí na „vítěze“ a „losery“. To všechno dává dohromady realitu, v níž i mladí lidé obhajují koncepty, které jsou pro Evropana jen těžko pochopitelné.

Absolutní svoboda a 28 milionů nepojištěných

Jedním z témat, u kterého jsme se stejně starými kolegy nenašli společnou řeč, bylo absolutní právo člověka na svobodu (třeba právo koupit si v supermarketu zbraň a v sebeobraně – ať už reálné či ne – někoho bez postihu zastřelit; právo na to, aby se ve školách nevyučovala evoluční teorie, jelikož to nekoresponduje s některými náboženskými principy; nebo snad práva na dětské svatby, jelikož to naopak s některými náboženskými principy koresponduje dokonale). Na druhou stranu právě svoboda znamená něco, čeho je v současném světě zoufale málo, a i přes americké bizáry ohánějící se svou vlastní svobodou (ne už tak svobodou ostatních), je to stále hodnota, která má v demokratické společnosti nezastupitelné místo.

Kanada Anny Rybníčkové: Ropa je v Albertě tekuté zlato. Zacpává ústa a probouzí hlasy

V našich debatách jsme se zcela logicky vraceli také k tématu zdravotní péče, jelikož americký kolos soukromého zdravotnictví je pro Evropana fascinující a zároveň lehce hrůzná podívaná. I přes snahu minulého prezidenta udělat zdravotnictví dostupnější pro ty, kteří si péči nemohou dovolit, zůstává systém prakticky beze změn – v roce 2018 bylo téměř 28 milionů Američanů (zhruba 8 % populace) bez jakéhokoliv zdravotního pojištění. Část lidí si platí pojištění ze svého – ceny se pohybují v průměru od 300 až do 800 dolarů za měsíc, což je pro spoustu jedinců a rodin finančně neúnosné, jelikož při minimální mzdě si například ve Wyomingu vyděláte jen zhruba 850 dolarů měsíčně

Jedinou možností, jak dosáhnout na zdravotní pojištění, je skrze zaměstnání. Tato varianta je pro naprostou většinu Ameriky ta nejfrekventovanější a práce se obecně vyhledává podle toho, jestli firma v rámci benefitů nabídne pojištění, popřípadě zda připojistí i členy vaší rodiny. Člověka tak v nevyhovující práci může držet strach z toho, že přijde nejen o zdravotní pojištění pro sebe, ale také pro zbytek rodiny. Když pak přijde světová pandemie a 30 milionů lidí ztratí během několika málo týdnů práci, a spousta z nich tedy i možnost dostupné zdravotní péče, nastává opravdový malér. Částky, které si i za naprosto rutinní zákroky v nemocnicích naúčtují, jsou pro řadu lidí bez pojištění likvidační. Není proto divu, že se nepojištění lidé s příznaky bojí přijít k lékaři, jelikož by péči finančně neutáhli, a nemoc se tak šíří nekontrolovatelně dál.

Ukaž zuby

I pokud si pojištění platíte sami, rozhodně pak nemáte nárok na bezplatnou či levnou péči, jako jsme na to zvyklí v Evropě. Pojišťovny některé zákroky úplně odmítají proplácet, a to včetně zubaře. Když už jste rozhodnutí nechat se připojistit na zubařskou péči, pojišťovny vás dají na šesti až dvanáctiměsíční čekací listinu, aby se ujistily, že z nového pojištění nebudete chtít proplatit již existující komplikace. Ne nadarmo se proto říká, že bohatého a chudého Američana od sebe rozeznáte podle zubů.

Hlavní argument, který jsem slýchala v obhajobě soukromého zdravotnictví, byla opět a znova práce – pokud si člověk není schopen zaplatit náklady na vlastní zdraví, nemůže (a ani by neměl) očekávat, že se o něj postará stát. Je to zkrátka opět otázka jak národní, tak i individuální hrdosti – nežebrat od státu a být schopen nezávislosti. Každý ale ví, že v životě člověka přichází momenty, kdy na vlastních nohou z nějakého důvodu stát nemůže. Například jde na mateřskou a je dočasně nezaměstnaný, nebo se mu stane úraz, popřípadě onemocní, zadluží se, přijde o práci. 

Cyklus Otevřená věda: Volby v USA – kdo jim vlastně rozumí?

Zde přichází na scénu druhý argument – síla komunity. V Americe se totiž mísí absolutní individualismus s komunitním duchem. Schopnost semknout se v těžkých časech, pomoct si, držet při sobě, pracovat v týmu, to všechno jsou atributy, které se objevují napříč celou společností. Američané jsou všichni na jedné lodi a každý zná někoho, kdo se ocitl ve finanční tíži, protože on nebo jeho příbuzní potřebovali lékařský zákrok. Vlna solidarity a pomoci se tak ještě znásobila s příchodem sociálních sítí a internetu obecně. Napříč sítěmi na člověka neustále vyskakují kampaně, prosebná videa či crowdfundingové akce sponzorující něčí léčbu rakoviny či operaci srdce. 

Argument mých kolegů byl tedy ve zkratce: proč by nám měl pomáhat stát, když nám můžou pomoci sousedé? Problém této logiky vidím v tom, že ne vždy se na své sousedy a na komunitu můžete spolehnout. Ne vždy se vybere potřebné množství peněz a ne vždy se vybere dostatečně rychle. V systému, který ale nenabízí jinou alternativu, je komunitní solidarita ještě docela dobrým řešením.

Spousta Američanů si přirozeně uvědomuje křehkost a slabiny celého systému. Pro řadu lidí je americká realita ale stále přijatelnější než „evropský socialismus“, převážně tedy ten praktikovaný ve Velké Británii a skandinávských zemích. Právo prorazit ve světě sám za sebe, ať to stojí, co to stojí, je totiž gros americké identity. A správný Američan je na to patřičně hrdý.

Autor: Anna Rybníčková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!