“Teenageři v jistém věku od televize odchází a to je v pořádku. Jenže už nemají důvod vracet se zpátky,” odhaluje jeden z důvodů, proč se společně se svými kolegy snaží prostřednictvím progresivních projektů změnit dětem a dospívající mládeži pohled na svět.
Pracovala jste v České televizi čtyři roky, můžete říci, jak a v čem se za tu dobu změnila?
Já osobně to vnímám tak, že se poměry utužují, nejsem si jistá, čím je to způsobené, jestli je to vnějšími okolnostmi nebo nějakým vystřízlivěním nás všech z té úvodní značné euforie. Protože tady se de facto na zelené louce po Jiřím Janečkovi začala tvořit nová struktura televize a byla to unikátní příležitost vybudovat tvůrčí skupiny. I pro mě to znamenalo po výhře ve výběrovém řízení sestavit si svůj tým a to se vám málokdy stane, že můžete něco takového odstartovat. Z té euforie jsme tak všichni povadli.
Jako největší problém vidím autonomii tvůrčích skupin, že už tam moc není vidět. Všechno je to objednávka programu, což by u firmy, která vyrábí kolíčky na prádlo, bylo v pohodě. Nemůžeme se samozřejmě v televizním vysílání nikdy dopracovat do nějakého tvaru ve smyslu dokonalé cihly, protože právě věci, které mimo tenhle průměr vybočují, jsou ty, které tu veřejnou službu posouvají dál. Tak to ale bylo vždycky ve všem - v hudbě, divadle. Není jediný důvod, proč by televize byla něco jiného, i když není sama o sobě jako umělecká platforma. Ale Česká televize je v české audiovizi jeden z těch mimořádně velkých partnerů, které tyto věci dělat musí. Je zkrátka a bez debaty opinion leader.
Plní podle Vás Česká televize stále svou veřejnoprávní roli? Je podle vás důležitá jako médium i pro mladší publikum?
Ale jo, plní. Určitě si myslím, že třeba ČT :D dělá skvělou práci ve smyslu výborných pořadů pro děti. Když si všimnete například těch akvizic, tak pro mě je třeba Gumballův svět strašně vtipný, Spongeboba má bohužel Smíchov, to je další seriál, který bych určitě na Déčku zařadila do dramaturgie, která tam je. Jsem opravdu přesvědčená, že ČT :D je velmi progresivní program, včetně vlastních formátů jako např. TV Mini Uni, případně si tam troufám zařadit i naše Pirátské vysílání.
Pak je tu ale zlom, kdy teenageři od té televize odcházejí, což je sice v pořádku, ale oni odchází masivně a už se nevrací. To si myslím, že je škoda, protože co se týče těch internetových formátů, tak se k obsahům tohohle typu málokdy dostanou. Proto mám radost, že Zlatá mládež vlastně rezonovala a byl tam jasně změřitelný potenciál v tom, že i ty sledovanosti pak na internetu byly opravdu vysoké, což znamená, že se nám podařilo zasáhnout tu cílovku, která už na televizi rezignovala. Nejde o to, abyste se na Zlatou mládež dívala v „bedně“, jde o to, aby Vám něco říkala ta značka, aby jen neříkala, kašlu na vás, protože nevím, co s vámi.
Proč se tedy nedaří cílit na zmíněné teenagery? Daří se to alespoň v zahraničí, nebo je to globální trend, že mladí už televizi příliš nesledují? A mělo by nás to znepokojovat nebo se máme smířit s tím, že roli televize převezmou jiná média?
Trh se mění, dochází k rozvoji úplně nových možností distribuce obsahu a publikum se tříští, mladí lidé nemají prakticky žádný důvod televizi sledovat. Nicméně televize je zlaté tele a má v sobě i klíčový moment sdílení určitých zážitků. Těžko si představit, že se večer u notebooku schází celá rodina, ale například my to doma budeme už brzy řešit kvalitním projektorem a něčím na způsob kino-koutku v dětském pokojíku, abychom se mohli společně s dětmi dívat na pohádky. Podstatné je, že relevantní sociologické výzkumy poukazují na to, že televize je a pravděpodobně ještě dlouho bude nejdominantnější médium, tedy to, které ještě zejména v rámci zpravodajství (komerčního i veřejnoprávního) stále přináší a určuje základní témata našich diskusí. Samozřejmě nejen na místech jako jsou hospody, školy a naše domovy, ale i na sociálních sítích a tedy i pro publikum, které televizi nemá. Nebo na ni prostě nekouká.
Jaký má podle vás ČT vliv na mladé lidi? Zaměřuje své pořady i na mladší cílovou skupinu?
Nebojím se o mladší divácké skupiny ve smyslu, že od původní černobílé české animace děti vyrůstaly v dobrém prostředí ohledně toho, co je jim televize schopna nabídnout. Vždyť třeba Ovečky, to je senzace. Jako jsme se my dívali na Večerníčka, tak dnešní děti sledují přeskakující ovečky, dokonce to i právem vyhrálo prestižní mezinárodní ceny. Ale ve chvíli, kdy pro tu starší cílovku 15+ nic nevyrábíte, tak zároveň ani nemůžete čekat, že by ji ČT nějak oslovovala. Já chápu, že jsme pro tuhle skupinu něco jako dinosaurus a že ve chvíli, kdy je něco osloví, tak z toho zároveň mají radost a sdílejí to na sociálních sítích, což znova říkám, byl zrovna případ Zlaté mládeže. Nevím, jestli nějaký jiný pořad u této cílovky rezonoval podobným způsobem.
Uvedla jste, že pořad Zlatá mládež měl spíše cílit na mladé lidi než na starší generaci. Proč jste chtěla cílit na mladé, když spíše starší lidé mají o mladší generaci předsudky?
Uvědomuji si to, protože dělám časosběr Ptáčata, kde sleduji romskou třídu od jejich šesti let. Vždy jsem si myslela, že dělám dokument pro dospělé, kteří ví co a jak. Pak jsem ale tento formát jednou promítala na festivalu ve Zlíně dětem mezi 10 a 14 lety. Říkala jsem si: „Proboha to bude průser.“ V jednom sále jela pohádka, v druhém dobrodružný film a my jsme jim pouštěli věc, která už běžela v televizi. Bála jsem se, že mě sežerou, to publikum bylo ale neuvěřitelně pozorné. Uvědomila jsem si, jak moc mě tohle baví. A že tohle jsou lidi, kterým se názory teprve vytvářejí. Ne že by je člověk chtěl nějak lámat nebo ovlivňovat, ale že je dobré jim nabídnout jiné a nové perspektivy pohledu na svět. Těžko budete zarytému čtyřicetiletému ultrapravičákovi vykládat, že svět je jiný. S těmi dětmi je to úplně odlišné. Byly otevřenější a empatičtější, protože se jednalo i o podobné zážitky a podobnou věkovou kategorii. Když se Ptáčata objevila ve studiu Kamarád, tak jim napsalo hodně dětí, že jim fandí, což je super. Samozřejmě je ale rozdíl mezi dětmi a dospělým osmnáctiletým člověkem. I když myslím, že jak dvanáctiletého, tak osmnáctiletého baví podobné věci, samozřejmě s jiným přesahem a hloubkou.
V čem si myslíte, že současné televizní publikum ocení dokumentární pořady typu Zlatá mládež, Třída 8. A a podobné? Proč jsou důležité?
Já o tom píši dizertaci a nazývám to takzvanou sociální rezonancí. Není důležité, aby všichni pořad chválili a sedali si z něj na zadek, ale aby je nějak ovlivnil, klidně i znepokojil nebo naštval. Aby je to zvedlo ze židle. Nejhorší je, když uděláte pořad a nic. I tohle se nám samozřejmě stává a ne vždy děláme pořady, kdy víme, že to bude nějaký výbuch emocí. Většinou se jedná o malé erupce než o celospolečenský zásah. Beru to ale tak, že jsou to alespoň nějaké malé krůčky.
Liší se podle Vás výrazně zahraniční a české publikum, co se týče názoru a pohledu na dokumentární pořady o menšinách? V čem?
Existují statistiky o tom, že třeba Dánsko má mimořádně propracovanou práci s televizními formáty. Například tam chodí více Dánů do kina na dokumentární filmy než na filmy hrané. Takovou situaci si u nás vůbec nedokážu představit. Obecně vzato jsou Skandinávci velmi inteligentní publikum, jsou zvyklí na hodně vysoký obrazový standard. Kdybyste jim pustila část naší seriálové produkce, tak to pro ně bude něco, jako když my se smějeme jihoamerickým telenovelám. Ve Skandinávii investice do kultury a filmu začaly už v šedesátých letech, kdežto u nás sedmdesátá léta a normalizace hodně kvalitních věcí utlumily. Pořád je pro nás ta televize spíše prostředek k odpočívání než k obohacení pohledu na svět.
Natočila jste dva pořady o romských dětech. Proč podle vás rodiče v Čechách protestují proti romským dětem ve školách? Myslíte si, že pomáhají pořady jako ten váš tyto stereotypy nabourávat - bylo to i původním cílem?
Netuším, jestli je pomáhají nabourávat, to je to zásadní. Například v případu Třídy 8. A se stereotypy spíše posilovaly, to je opravdu strašně složitá věc. Je to investice do nás, když jsem já chodila do školy, vždy jsme měli ve třídě buď jednoho, nebo dva Romy. Taková byla situace v Brně. Myslím, že i většina lidí v mém věku má stejnou zkušenost. Kdežto teď to ty děti v Brně vůbec neznají. Jsou tam tři romské školy, kde je 95 % Romů a nejsou nikde jinde. To je strašný průšvih uvnitř kolektivu. Vidím to třeba na Ptáčatech, nejen že potřebují nějaké vzory, ale potřebují mezi sebou hlavně ty tahouny a inspirativní osobnosti, které jim budou ukazovat nějakou vnitřní disciplínu. Tohle když nemáte, kolektiv se začíná bortit. Ty děti se dokonce vzájemně podporují v demotivaci. To samé bylo i u Zlaté mládeže, kde se vzájemně utvrzovali v tom, že to prostě nedají. Tohle je totiž opravdu fatální. Nevím, kdo je tady schopen se toho chopit. Vyžaduje to radikální řešení, představuji si to asi tak, a doufám, že to tak i město Brno udělá, aby ředitelé škol nemohli odmítat romské děti, což se, i když skrytě, stále děje. Není to totiž problém pouze majority.
Vaším posledním pořadem, jenž se právě vysílá na ČT :D, je Pirátské vysílání. Projekt se má zaměřovat na mediální vzdělávání dětí. Proč si myslíte, že je mediální výchova pro děti důležitá?
Jsem přesvědčená, že ta televize je až poslední článek. Mediální výchova by měla být stoprocentně v osnovách základní školy. Tato gramotnost je v současné době na úrovni toho umět číst, psát a počítat.
Dokáží se děti vůbec na takové téma soustředit?
Já doufám, že ano. Rozhodně více než kdyby se jednalo o mentorskou formu vtloukání do hlavy, protože fakta jim stejně vyplavou jedním uchem tam a druhým ven. V souvislosti s nějakým prožitkem, nejlépe veselým, si nějakou věc zapamatují více. Například v konkrétním díle, kde se věnujeme tomu, jak napsat reportáž. To je pro mě přesně ono. Kdyby to posloužilo třeba i jako výkop pro učitele, tak já budu jedině ráda. Jsem moc ráda, že nám Déčko dalo šanci něco takového udělat. Byla to obrovská radost připravovat takový projekt.
Co konkrétně by podle vás taková výuka měla obsahovat, umíte si vůbec představit mediální výchovu jako samostatný předmět?
Mediální výchova může být nejen samostatný, ale hlavně mimořádně zábavný předmět. Spíš je otázka, kdy s takovou výchovou začít. A jestli chcete konkrétní impulsy, tak dejte šanci Pirátům. Ti mají osnovu napříč celou mediální problematikou.
