Postavit si svůj život znova, od nuly, v neznámé kultuře a na jiném kontinentu. Spálit před odjezdem mosty i ve své domovině – vypovědět pracovní i nájemní smlouvu, přerušit studium, přesunout veškerý svůj pozemský majetek ke kamarádům nebo zpátky k rodičům, odhlásit se od zdravotního pojištění, pozastavit živnost, vyřešit všechny závazky, zařídit plnou moc. A když do cizí země přijedete a začnete si tam budovat nový život, najednou pochopíte, jak se asi musí cítit přistěhovalci v Česku – vy sám se totiž začnete cítit jako imigrant. Než si vybudujete novou identitu, upnete se na českou kulturu, zvyky, a hlavně jídlo. Po návratu do vlasti se empatie k lidem s přízvukem nebo nedokonalou češtinou hledá o dost snáz.
Bezčasí mezi starým a novým životem
Jde stejně tak o praktické věci jako o ty emocionální. S přesunem do zahraničí se pojí konkrétní kroky – najít si bydlení a práci. Oběhat úřady, zařídit daňové číslo a nové zdravotní pojištění. Koupit auto a pojistit ho. Sehnat si SIM kartu a poskytovatele internetového připojení. Založit si bankovní účet. Všechny tyhle věci v Česku provádíte naprosto automaticky a samozřejmě, jelikož se ve všech situacích orientujete. Rozumíte společnosti, ve které jsou tyto věci potřeba. V cizině je ale člověk tak trochu hozený do vody a musí se rychle naučit co a jak. Nehledě na to, že se všechny tyto interakce odehrávají v cizím jazyce.
Pokud se z člověka nestal expat v některé ze zemí Evropské unie, je pravděpodobné, že za dobu svého pobytu bude také muset řešit vleklé imigrační problémy – aby mu prodloužili (nebo vůbec udělili) pracovní povolení; aby mohl zažádat o trvalý pobyt; aby tu jeho partner/ka mohl zůstat s ním. To celou situaci značně stěžuje, jelikož je člověku neustále připomínáno, že je v dané zemi cizí a není zkrátka ve stejném postavení jako jeho domorodí kolegové.
A pak je tu ta emocionální stránka – nemám ani tak na mysli to, že se vám začne stýskat po domově. Když se někam přestěhujete se záměrem tam skutečně začít nový život, poprvé v životě pocítíte to, co musí zažívat Ukrajinci, Poláci nebo Vietnamci v Čechách. Poprvé v životě se totiž začnete cítit jako imigrant. To nemusí znamenat, že byste byli nějak diskriminovaní, nastoupí ovšem takový neurčitý, podprahový pocit toho, že najednou nikam nepatříte. V Česku jste svůj starý život zbořili a v nové zemi jste si ještě nestihli postavit nový. Nerozumíte místním lidem, jejich zvykům, tradicím, problémům, politice a oni nerozumí vám. Jediný způsob, jak tento pocit vykořenění překonat, je zkrátka věřit, že časem to pro vás bude čím dál jednodušší. A ono nakonec vždycky je. Často si toho ani nevšimnete a najednou se z vás stane místní. Začnete se v novém městě a společnosti lépe orientovat. Jde to postupně, po malých krůčcích, které ale poskládají důležitý celek – váš nový život.
Rajská, svíčková, buchty
Jednou z kuriozit, kterých jsem si na sobě všimla pokaždé, když v zahraničí trávím víc než jen několik měsíců, je to, že se ve mně určitým způsobem náhle znásobí češství – české chutě (po roce v Kanadě vařím mnohem víc českých jídel než za celý svůj život v Česku), české zvyky (pečení cukroví se u nás doma stalo před Vánoci národním sportem), české písně (u toho všeho mi na Spotify vyhrával Čechomor). Je to zkrátka určitá obrana vůči nové kultuře a někteří lidé se svých kořenů náhle drží zuby nehty.
Tohle bezčasí ale rozhodně není jen negativní – člověk se naučí na různé situace nahlížet čerstvýma očima a navíc: najednou se z něj stane nezúčastněný pozorovatel. Situaci v Česku přestane tolik sledovat a té v zahraničí ještě nerozumí natolik, aby si mohl utvořit nějaký vyhraněný názor na problémy, které tamní společnost trápí. A to je nesmírně osvěžující. Člověk získá potřebný nadhled a řada věcí, ze kterých si v Česku dělal starosti, mu s odstupem nepřijdou až tak důležité.
Kdy se to zlomí?
Někomu to trvá pár týdnů, někomu celé měsíce, někomu rok. Než člověk nabude dostatečného sebevědomí, že už se ve svém okolí dokáže pohybovat s určitou mírou jistoty. Ví, do kterých obchodů jít pro maso a do kterých pro všechno ostatní. Kde nakoupit těžko sehnatelné evropské suroviny. Kam se jít najíst a kde dělají výbornou kávu. Ke komu si může zajít na levnou opravu auta. Přestane se bát mluvit s cizími lidmi jen proto, že má přízvuk. Pochytí místní fráze, gesta, mentalitu.
Značná část lidí se přirozeně po čase vrátí domů. Vztahy a emoční vazby se totiž nahrazují mnohem hůř než materiální komfort či kariéra. Pokud jste si tedy nepřivezli s sebou celou rodinu, bude o to snazší se z nového života přesunout zpět do toho starého. I tak je to ale zkušenost, kterou by si měl zažít každý – ať už jen z toho důvodu, aby ho to naučilo větší empatii k lidem, kteří si svůj nový život chtějí vybudovat právě v Česku.
