Posledních několik let se zdálo že extrémistické skupiny a osobnosti jsou v západním světě na vzestupu. Jen během roku 2019 se však proti nim postavila řada obyčejných lidí po celém světě. Jejich činy by šlo označit za kontroverzní, přesto bychom si měli rozmyslet, zda je odsuzovat, nebo naopak podpořit.
Krajní pravičáci, neonacisté, „radikálové“, slušní lidé, zastánci tradičních hodnot nebo jakkoliv jinak si chtějí říkat, zatím neměli moc úspěšný rok. Vše začalo Fraserem Anningem. Australský kontroverzní senátor, známý svými proti-migračními a islamofobními názory, zrovna komentoval teroristický útok v novozélandském Christchurch. Anning z útoku na mešitu, během kterého zemřelo 50 lidí, obvinil samotné oběti – muslimy, když mu 17 letý student rozbil vejce o hlavu. To vše v živém přenosu. Video se okamžitě stalo virálem a „eggboy“ si získal srdce lidí po celém světě. To například dokazuje, že na „eggboyovu“ kauci se téměř okamžitě vybralo několik tisíc dolarů. Anning vyvázl jen s úhonou na cti. Podobná mrzutost potkala před pár dny Tommyho Robinsona, britského krajně pravicového aktivistu. Tommyho totiž polili milkshakem. Dvakrát, dva dny za sebou.
O moc líp si nevedou ani čeští neonacisté, kteří letos, stejně jako každý rok, pochodovali na prvního máje Brnem. Stěží padesát „radikálů“ se na svůj pochod vydalo za doprovodu policejních těžkooděnců, kteří je počtem mnohonásobně převyšovali. Nejvíce lidí nakonec do centra Brna zvládla přivést iniciativa BRNO Blokuje. Blokády se zúčastnily stovky Brňanů. Průvod nakonec policie předčasně ukončila. Pokud to „radikálům“ zkazilo náladu, nedali to na sobě znát. Na pocitech neonacistů ale ten den nikomu moc nezáleželo. Podstatné bylo, že město vyslalo jednoznačnou zprávu: Brno nehajluje.
Podobných případů, více či méně medializovaných, se za poslední dobu staly desítky. Lidé se obrací proti skupinám i jednotlivcům kázajícím nenávist a netoleranci. Zdá se, že přímé akce jsou na vzestupu. Lidí jako eggboy přibývá a ve společnosti vzbuzují sympatie. Je to ale správně? Neměli bychom dát „těm druhým“ také prostor? Jak jinak můžeme tvrdit, že my samotní jsme tolerantní?
Co by na to řekl Popper
Odpověď na tyto otázky je překvapivě stará. Takzvaný „Paradox tolerance“ poprvé popsal v roce 1945 Karl Popper, významný německo-britský filozof, ve své knize Otevřená společnost a její nepřátelé (1. díl). Paradox spočívá v tom, že společnost, která je bez limitů tolerantní, bude vždy zničena nebo ovládnuta netolerantními. Proto by každá společnost, která chce zůstat tolerantní, měla mít základní právo netolerovat netolerantní.
Paradox tolerance ale nezodpovídá otázku, zda je legitimní brát ochranu tolerance do vlastních rukou. Ano, společnost musí být netolerantní vůči netoleranci, znamená to ale, že je správné po lokálním neonacistovi hodit vajíčko? Je to legitimní taktika? Česká republika má přece řadu zákonů proti otevřenému vyznávání netolerantních ideologií. Není tohle práce, kterou máme nechat na justici, zákonodárcích a státu?
„Shora“ i „zdola“
Výrazná aféra, v níž justice zakročila, propukla okolo Jaroslava Staníka, v té době tajemníka SPD. Trestní oznámení na něj bylo podáno kvůli výrokům jako „buzeranti a lesby jsou nemoc a měli by se střílet již po narození“, nebo „homosexuálové, Romové a Židé by se měli posílat do plynu“, které pronesl na půdě Poslanecké sněmovny během toho, kdy podle svých slov slavil volební úspěch své strany. Definitivní rozsudek ale padl až 9. dubna 2019, téměř rok a půl poté, co dané výroky pronesl. Za tu dobu už se však samozřejmě Staník i celá jeho kauza vytratili z veřejného povědomí.
SPD podobné incidenty přitahuje, a tak se nedlouho po Staníkovi ocitli opět v podobné patálii. Výrok poslance Miloslava Roznera o „neexistujícím pseudokoncentráku“ vyvolal všeobecné pozdvižení. Rozner ale zatím zůstává bez úhony a v poslanecké lavici sedí dodnes.
V tom spočívá problém řešení podobných incidentů „shora“, pomocí zákonů, policie a soudů. Procesy trvají dlouho a zákony mají své nedostatky, kterých lidé jako právě Tommy Robinson nebo Tomio Okamura obratně využívají. To ve výsledku znamená, že pokud k definitivnímu rozřešení vůbec dospěje, tak až dlouho poté, co případy ztratí pozornost veřejnosti. Zdánlivě tak pachatelé uniknou jakýmkoli následkům.
Proto potřebujeme i akce od lidí „zdola“, které jednoznačně a okamžitě ukáží, že tohle není ok. Na ochraně tolerantní společnosti se musí podílet jak státní aparatura, tak i samotní občané, jinak nebude kompletní a účinná. Je na čase přestat se na stanovené hranice veřejné diskuse dívat jako na totalitářské omezování svobody slova a radši je vnímat jako to, co skutečně jsou: první a nejdůležitější linie obrany tolerantní společnosti. Tuto linii musíme bránit, eventuálně klidně i vajíčkem nebo milkshakem.
