Když chceš napsat dobrou reportáž, musíš mít rád lidi, o kterých píšeš, říkají zakladatelé nakladatelství Absynt | E15.cz

Když chceš napsat dobrou reportáž, musíš mít rád lidi, o kterých píšeš, říkají zakladatelé nakladatelství Absynt

Když chceš napsat dobrou reportáž, musíš mít rád lidi, o kterých píšeš, říkají zakladatelé nakladatelství Absynt
Nakladatelství Absynt
• 
ZDROJ: Nakladatelství Absynt

Vendula Kryštofová

Před pěti lety založili Juraj Koudela a Filip Ostrowski nakladatelství Absynt. Cílem bylo rozšířit slovenské knihovny o reportážní literaturu a také vzbudit zájem čtenářů o tento žánr, což se nakonec povedlo. A nejen to. Češi nechtěli zůstat pozadu, a proto poprosili nakladatelství, aby začalo knihy překládat i do češtiny. To nakonec vyšlo, a Absynt se tak stal na Slovensku i v Česku jediným nakladatelstvím, které vyráží cejch na své knihy se značkou reportážní literatura.

Proč jste založili nakladatelství, zaměřené především na reportážní literaturu?

FO: Já si myslím, že tam je osobní faktor. Mně i Jurajovi už je přes 30 let a před těmi pěti lety, kdy nakladatelství vzniklo, jsme měli nějaké zkušenosti a potřebu udělat i něco pro sebe. Nakladatelství jsme založili ale hlavně proto, že na Slovensku chybělo spoustu knih od autorů reportážní literatury, které jsme považovali za stěžejní. A když se sejdou dvě vlny, z čehož jedna je vášeň pro něco, co často komentuješ a o čem často mluvíš, a druhou vlnou je udělat něco pro sebe na vlastní pěst, pustit se do něčeho nového, tak vznikne nápad, od kterého nejde odejít. Založit nakladatelství bylo v podstatě z naší strany spontánní. Všechno bylo založené na základě impulzů, dobré energie atd. Nechci ale říct, že to byl pankáčský projekt. Protože aby to všechno fungovalo, nestačilo mít jen vášeň pro knihy. Celý projekt jsme museli podpořit zkušenostmi, které jsme se naučili v profesionálním životě.

Co se vám na reportážní literatuře líbí?

JK: Líbí se mi, že se dozvídám nové informace od lidí, kteří se zajímají právě o témata, o kterých píšou. Tím pádem mi ty informace zprostředkovává někdo, komu mohu důvěřovat a spoléhám se na to, že to, co mi říká je založené na objektivním poznání dané problematiky. To je ta hlavní věc. Ta druhá je pak to, že samotné informace jsou podané prostřednictvím příběhu, nejde tedy jen o novinářskou reportáž. Tím, že jsou informace takto podané, je pro mnoho lidí dané téma mnohem zajímavější a lépe se jim o tom čte.

Kdy jste se poprvé setkali s reportážní literaturou?

FO: Mám jednu takovou vzpomínku z dětství, myslím, že to bylo ještě za socialismu. S rodiči jsem jezdil vždy na dva týdny na dovolenou a tenkrát jsme byli u Baltského moře. Naši si s sebou vždy brali pár knih, mezi kterými byla tehdy i „Fotbalová válka“ od Ryszarda Kapuścińského. Já jsem jako chlapec měl samozřejmě rád fotbal, a tak jsem po knize šáhl, protože jsem si myslel, že právě o fotbale kniha bude. Toto byl můj první kontakt s Ryszardem Kapuścińským a rád na to vzpomínám. Samozřejmě ta kniha nebyla o fotbale, ale i přesto jsem z ní měl silný zážitek. „Fotbalovou válku“ jsme chtěli vydat v českém překladu teď v období, kdy se mělo konat mistrovství ve fotbale. Ale tím, že se hodně změnila situace, jsme se ji rozhodli vydat později.

JK: Já popravdě nedokážu přesně říct, kdy jsem se s reportážní literaturou poprvé setkal. Ono totiž ne všechny knihy, které jsou napsané v tomto žánru, mají na sobě přesnou značku reportážní literatury. Takhle to začalo systematizovat až naše nakladatelství, a to jak na Slovensku, tak i v České republice. I přesto, že u vás v Česku termín „reportážní literatura“ používáte, není u vás žádné nakladatelství, které by tento žánr takto třídilo jako my. Opravdu tedy nedokážu říct, kdy jsem se poprvé s takovouto četbou setkal, ale určitě to nebylo v dětství. Protože tehdy jsem neměl ke knihám takový přístup.

Už několikrát jste uvedli, že název vašeho nakladatelství byl vybrán tak, aby byl jednoslovný, srozumitelný a úderný, proto jste se rozhodli své nakladatelství pojmenovat Absynt, měli jste i jiné návrhy?

JK: Těch nápadů bylo více. V podstatě jsme si udělali takový kreativní víkend s rodinami na chatě v Tatrách na polské straně. Už si ani nepamatuji všechny ty názvy, které jsme měli napsané. Bylo jich skutečně hodně, ale nebylo to tak, že jsme vymysleli Absynt a hned jsme se rozhodli, že to je přesně to pravé. Dost jsme přemýšleli nad tím, co naším názvem chceme čtenářům sdělit a jaké emoce v nich chceme vzbudit.

Slovo Absynt v sobě nese nebezpečí a provokativnost. Může tam být pozitivní stránka toho názvu, ale převážně zní negativně. Jde přece jen o název alkoholu a založit nakladatelství s takovým názvem, se nezdá být na první pohled dobrý nápad. Absynt je ale lehce zapamatovatelný, provokativní, budí emoce na hraně a současně s tímto názvem, jsme vymýšleli i název edice pro reportážní literaturu. Tam nám pasoval název Prokletí reportéři. Je tam obsažená spojitost s prokletými básníky, kteří pili absint a psali takové básně, které ostatní společnost zavrhovala. Reportážní literatura je založená na pravdě, kterou by mohla spousta lidí také podobně odmítat. Cílem ale jednoduše bylo na nás upozornit čtenáře. Nakonec se ukázalo, že to byl dobrý nápad a název zapůsobil na čtenáře tak, jak jsme chtěli.

Poté, co se vaše nakladatelství více prodralo na světlo, začali vás čeští čtenáři zahlcovat zprávami na sociálních sítích, zdali budete překládat knihy i do češtiny. Nakonec se tak před třemi lety stalo. Podle čeho rozhodujete, jaké knihy přeložíte do češtiny, a které ne?

FO: Snažíme se k tomu přistupovat individuálně, autorsky ke každému edičnímu plánu. To znamená, že vždy uvažujeme o tom, jestli jde o knihu, která bude zajímavá pro Čechy, anebo jestli bude zajímavá pro Slováky. Ale ta první podmínka pro to, abychom knihu vůbec vydali, je taková, že se nám musí líbit. Pak už se rozhodujeme, jak jsem výše zmiňoval. Zvažujeme, která témata jsou pro Čechy zajímavá. Když se nám zdá, že by v Česku kniha svým tématem moc nezaujala, vůbec ji nepřekládáme. Příkladem může být kniha „Miedzianka“ od Filipa Springera. Tahle kniha se nám hodně líbila, je o zanikajícím městečku na polských a českých hranicích v Sudetách a do určité míry se týká i sudetských Němců, samozřejmě ale nejen toho. Když jsme ji ale chtěli vydat, došli jsme k názoru, že pro Slováky toto téma nebude až tak zajímavé jako právě pro Čechy, a tak jsme ji vydali jen v češtině. Tohle je jeden způsob, jakým vybíráme, zda knihy přeložit do češtiny nebo do slovenštiny. Pak také překládáme do češtiny i slovenštiny knihy, které považujeme za klíčové, a u kterých si myslíme, že by si je měl každý přečíst. Takto máme určené i některé autory píšící reportážní literaturu. To se týká třeba Ryszarda Kapuścińského nebo Åsne Seierstad.

Jaká je z vašeho nakladavatelství nejoblíbenější kniha v České republice?

JK: V Čechách je nejoblíbenější kniha „Ku-klux-klan. Tady bydlí láska“. Je to asi tím, že jde o knihu, která je na trhu už delší dobu, a možná i tím, že samotný název má nádech bulvárnosti, což ale není případ samotné knihy. Z těch nejprodávanějších sem patří ale i knihy Ryszarda Kapuścińského, a to především „Impérium“ anebo také knihy Åsne Seierstad jako jsou „Dvě sestry“ nebo „Jeden z nás: Příběh o Norsku“.

Vaše nakladatelství má v edičním plánu mnoho titulů zabývající se různými tématy a různými zeměmi. I přesto jste ale vydali nejvíce knih s ruskou tématikou. Je to jen náhoda? Anebo si myslíte, že čtenáře Rusko láká?

JK: Existuje taková věc, kterou jsme se po čase vydávání knih naučili. Jsou témata, která jsou o mnoho atraktivnější než jiná. Menší oblibě se například těší knihy věnující se tématu Afriky. Může to být z toho důvodu, že je nám tento kontinent vzdálený, anebo také proto, že nezasáhl tolik naše země jako právě Rusko, které se několikrát s našimi zeměmi v dějinách střetlo. Když se podíváte obecně na žebříčky knih v Česku i na Slovensku, tak tam většinou najdete tituly zabývající se právě tímto státem. Nejsou to tedy jen knihy v našem edičním plánu. Chceme uspokojit poptávku, a proto máme i více knih pojednávajících o Rusku.

Kdybyste měli začínajícímu čtenáři reportážní literatury doporučit jednu knihu z vašeho edičního plánu, jaká by to byla?

FO: Myslím si, že vždy bude dobrou volbou autor Ryszard Kapuścińský a jakákoliv jeho kniha. Například jeho „Impérium,“ je taková klasika. Autor zde zezačátku popisuje pohled na svět dětskýma naivníma očima, což se postupně s dospíváním autora a ubíháním let v knize mění. Lidé, kteří mají rádi fakta a literaturu, určitě zklamaní nebudou. To ale samozřejmě platí u jakékoliv knihy z reportážní literatury.

Jednu knihu ale nejde vybrat, proto bych doporučil i „Ku-klux-klan“ od Katarzyny Surmiak-Domańské. V této knize autorka realizuje heslo, které vždy říkal Ryszard Kapuścińský: „Když chceš napsat dobrou reportáž, musíš mít rád ‘jakýmsi způsobem‘ lidi, o kterých píšeš.“ Na samotné knize překvapuje to, že autorka, jde přímo mezi lidi, kteří mají, dalo by se říct, bláznivé názory na svět, ale je v tom taková naivní a upřímná. Lidi, o kterých píše, hned neodsuzuje a pouze zjišťuje jejich pohled na svět. Je to vlastnost, kterou v téhle knize nejvíce cítím. Také bych ale doporučil knihu od Åsne Seierstad „Jeden z nás,“ protože je napsána jako thriller a detektivka. To čtenáře drží v napětí a zároveň podává komplexní svědectví o fungování norské společnosti a o případě Anders Breivik. Myslím si, že žádná z těchto tří knih nikoho nezklame a zároveň jsou dobrým začátkem do reportážní literatury.

Reportážní literatura vypovídá hodně o našich nedávných dějinách, ale i současnosti a sociálních problémech. Myslíte si, že by ji bylo dobré zařadit do maturitní četby?

JK: Myslím si, že určitě ano. Už jen tím, že jedna ze spisovatelek tohoto žánru Světlana Alexijevičová získala Nobelovu cenu, a že literární reportáž byla uznána jako žánr, který patří do literatury, by se knihy tohoto typu mohli v maturitní četbě objevit. Literární reportáž se nějakým způsobem rozděluje, a to na konfliktní, historickou a sociální. Knihy, které se věnují historické reportáži, mohou právě pro studenty zprostředkovat informace zajímavějším a přijatelnějším způsobem v ohledu historie, než se učí na školách. Samozřejmě i válečné neboli ty konfliktní, a i ty sociální dají studentům vhled do fungování dnešního světa. Reportážní literatura má tak dva rozměry, rozměr literární a vědomostní.

FO: Já bych chtěl jen dodat, že v Polsku jsou tyto knihy v maturitním balíčku již zařazené. Vím, že je tam například spisovatelka Hanna Krall. V polských školách se obecně hodně baví o válečné tématice, proto tam řadí spíše ty konfliktní a historické tituly. V maturitní četbě to mají ale nejspíše hlavně proto, že Polsko je zakladatelem tohoto žánru a také tu vznikla polská reportážní škola. I tak si ale myslím, že je namístě, aby se tyto knihy zařadily do maturitní četby. Můžou totiž pomoci ve výuce historie.

Letos v březnu jste slavili 5. narozeniny. Bohužel kvůli pandemii koronaviru narozeniny vašeho nakladatelství zůstali v pozadí. Oslavili jste to i přes nepřízeň situace?

JK: Naše nakladatelství připravovalo oslavu se čtenáři v Bratislavě a v Žilině, děláme to tak každý rok. Před rokem jsme například promítali film v jedné synagoze v Žilině a letos jsme naše narozeniny chtěli spojit spolu s uvedením jedné naší nové knihy na trh. Kvůli koronaviru se to muselo samozřejmě zrušit, a tak jsme naše půlkulatiny oslavili každý doma. Nechtěli jsme ale naše čtenáře o tuto událost ochudit, a proto jsme jim nabídli v den našich narozenin slevu na knihy na našem e-shopu. Celkově je teď taková nepříznivá doba, proto jsme se rozhodli neplánovat moc dalece do budoucna a uvidíme, jak to bude dál.

Autor: Vendula Kryštofová
 

Podpořte E15 v anketě Křišťálová lupa

Deník E15 byl nominován v anketě Křišťálová Lupa 2020 o nejlepší zpravodajský web v Česku. Podpořte nás svým hlasem - ZDE.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!