Co jsme vlastně o Moldavsku věděli? Velmi málo: kulturně a jazykově se podobá Rumunsku, bylo součástí Sovětského svazu a je velmi chudé. Ve škole ani v médiích se o něm na rozdíl od Ukrajiny, Běloruska či států Balkánu téměř vůbec nemluví, jako by nikoho nezajímalo. Přitom narazit v Česku na Moldavce není až taková vzácnost, téměř polovina Moldavců totiž pracuje v zahraničí a pár z nich se usídlilo i u nás. To nás ale jen utvrdilo v představě, že míříme do chudé a „nevyspělé“ země.
Moldavská republika je jedna z mála evropských zemí, do které můžete mít problém se vůbec dostat. Sice je možné cestovat na občasný průkaz, pokud však přijedete autem, které není psané na vás, a nemáte od vlastníka úředně ověřenou plnou moc, můžete to rovnou otočit (a to i kdyby měl vlastník stejné příjmení). Jedno ze dvou aut, kterým naše osmičlenná skupina přijela, mělo přesně tenhle problém. A i když jsme zvažovali, že bychom objeli více přechodů, celníky „ukecali“ nebo i uplatili, hraniční policie byla profesionální a nekompromisní. Nouzový kontakt v případě potíží a všudypřítomné kamery naznačovaly, že úplatky přestaly být místním koloritem. Nekonala se ani žádná zbytečná šikana, přesto je třeba počítat s otevřením motoru, prohledáním prostoru pod sedadly a s otázkou, co hodláme v jejich zemi dělat. Starší generace by se nad tím snad ani nepozastavila, my jsme si ovšem s vděčností uvědomili, jak moc nám Schengen usnadnil cestování. Komunikace na moldavských hranicích je i pro mladší ročníky bezproblémová, celník se sice zeptá na ruštinu, ale posléze dokáže přejít do celkem slušné angličtiny.
První místo, které jsme měli šanci prozkoumat, byl Kišiněv. Ti, kteří lpí na historických památkách, by v hlavním městě Moldavska neměli co dělat. Město je rájem na zemi pro fanoušky Vetřelců a volavek a bizarní megalomanské „komunistické“ architektury. Netrvalo nám dlouho, než jsme si uvědomili, že tohle město se za dob Sovětského svazu rozhodně nemělo špatně. Kišiněv zaujme i atmosférou – je to neuvěřitelně rušné město s pláží a obrovskými trhy, na kterých se dá sehnat jídlo (od ryb až po ovoce), elektronika, toaletní papír i cosi, co vypadalo jako falešné doklady. Trhy nám připadaly tak skvělé i proto, že necílily na turisty, ale byly určeny místním.
Zážitkem byl pro nás i betonový hotel Kosmos, který někdy před čtyřiceti lety mohl patřit k těm nejluxusnějším v celém městě. Dnes jsme si ho mohli i jako low-cost zájezd pohodlně dovolit. Horních šest pater hotelu bylo příznačně mimo provoz a nejspíš spěje k rozkladu celá budova. Poněkud smutný pohled vzbuzovalo i kišiněvské nádraží: vedle letáčků, které doporučovaly držet se zpátky od kašlajících lidí kvůli riziku tuberkulózy, nás zaujalo i to, že z nádraží denně odjíždí jen několik vlaků, přičemž téměř všechny míří do Moskvy či Petrohradu.
Postsovětský Tiraspol
Když už se někdo jako turista vydá do Moldavska, většinou alespoň přemýšlí o výletu do Tiraspolu, centra Podněstří. O Podněsterské moldavské republice se toho píše i povídá spoustu, informace si ale často navzájem protiřečí. Průvodce Lonely Planet říká, že krátká návštěva tohoto území, které se nechtělo oddělit od Sovětského svazu a kde byla na začátku 90. let válka, je „completely safe“. České ministerstvo zahraničí cestu naopak nedoporučuje, jelikož v Podněstří nemůže garantovat žádnou mezinárodní ochranu. A co se nedoporučuje v každém případě, je focení místních institucí a vojáků a všeobecně na sebe jakkoli upozorňovat. Ještě když jsme seděli v řeckém bistru pár kilometrů od Tiraspolu připraveni vyrazit, majitel nám s vážnou tváří říkal, ať tam nejezdíme, že nás, a to ještě v nejlepším případě, budou chtít na hranicích okrást. To nás trochu vyděsilo, realita nakonec byla mnohem méně dramatická – ozbrojení vojáci na hranicích sice vzbuzují strach, ale desetihodinové povolení vstoupit jsme dostali za pár minut a hned jsme jeli dál.
První chvíle v Tiraspolu námi poněkud otřásly. Děkovné plakáty armádě (samozřejmě v ruštině), kladivo a srp v národním znaku a občasné sochy Leninů působí bizarně, jinak se ovšem v Tiraspolu vlastně nic neděje. Na ulicích se oproti Kišiněvu skoro nic neprodává a i když už na něco narazíte, rozhodně vás nikdo neosloví. Ulice jsou vesměs prázdné. Jelikož má Podněstří vlastní měnu, museli jsme si měnit peníze, abychom si za ně koupili dvě lahve prošlé a nažloutlé vody. Architekturu jsme čekali o něco monumentálnější a poté, co se skupina vojáků v našem věku se smíchem divila, co proboha děláme v Tiraspolu, jsme jim museli dát zapravdu, je to poměrně nudné místo. Rozbité domy a v podstatě žádné služby naznačovaly, že život v Podněstří není žádná sláva, zároveň se však zdálo, že je situace poměrně klidná. Nejspíše proto, že země už dávno nikoho nezajímá.
Po výletě do Podněstří jsme ještě více ocenili přátelsky působící Moldavsko a po noci v Kišiněvě vyrazili na jih. I když většina průvodců přespávání na odlehlých místech nedoporučuje, my jsme neměli problém. Dokonce i ranní popojíždění autem, kterým jsme blokovali polní cestu, v traktoristově tváři vyvolalo spíš posměšný úsměv než vztek. Pomalé popojíždění navíc v Moldavsku není tak vzácné – hlavní tahy se sice podobají našim rychlostním silnicím, na těch vedlejších si ale můžete užít dost dobrodružnou hru o záchranu svého podvozku. Zážitky ze silnic nám naštěstí kompenzoval velmi levný benzín. Cenově a chuťově pak nezklamalo ani místní víno. Nízké daně na benzín, alkohol a cigarety ale jen zrcadlí kvalitu prakticky neexistujícího sociálního systému.
I za těch pár dní se nám podařilo pochytit, že moldavská minulost a společensko-politická situace je rozhodně komplikovaná. Majitel onoho řeckého bistra celkem spokojeně tvrdil, že moldavská vláda je sice zkorumpovaná, ale na rozdíl od Podněstří vlastně demokratická. Stále se najdou Moldavci, kteří si pochvalují Sovětský svaz, někteří by naopak rádi viděli svou budoucnost jako součást Rumunska. Většina obyvatel umí velmi dobře rusky, v některých částech Moldavska je dokonce ruština častější než rumunština. Symboly Sovětského svazu z Moldavska úplně nezmizely, v hlavním městě jsme ale neobjevili vůbec žádné. Zaujalo nás i několik měst na jihu, kde žije menšina turkického původu zvaná Gagauzové a kde můžete najít naproti sobě stojící sochu Lenina a knihovnu Kemala Atatürka. V lecčems se Moldavsko na první pohled neliší od východních zemí EU, to vás napadne například při pohledu na místní auta. V jiných případech naopak působí dost zaostale, zejména co se týče kvality veřejných služeb. Jak doopravdy žijí místní lidé, se nám za necelý týden zjistit nepodařilo. Dá se ale tušit, že k návratu by moldavské emigranty přimělo snad jen to, kdyby si zemi oblíbilo co nejvíce turistů. Na druhou stranu, pokud by se z Moldavska stalo jakési Švýcarsko východu, my bychom s takovou radostí už nepřijeli.
