Sedím na letišti a čekám na svůj let. Vracím se po letním semestru domů. Ze Skotska ale neletím přímo do Prahy, zastavím se v Berlíně, kde se setkám s přáteli, kteří za mnou přijedou z Liberce autem, a po pár dnech v německé metropoli se společně vrátíme do Prahy. Naplánovat to trvalo půl hodiny. Během dalších patnácti minut jsem měla koupené všechny jízdenky. V Praze budu tři týdny, poté letím do Londýna, pak zpátky do Glasgow a odtamtud do Belgie. Nízkonákladové lety a levné noční autobusy jsou jediným diskomfortem, na druhou stranu i velkou úlevou peněžence toulavého studenta. Hlavně se ale můžu kdykoli zvednout a cestovat kamkoli po Evropské unii. Jen tak.
Za La Manchem jako na druhém břehu Labe
Studuji ve Velké Británii, respektive ve Skotsku. Veškerá administrativa nutná pro přijetí na školu proběhla elektronicky. Stačila občanka a trocha trpělivosti pro vyplnění detailů dotazníku a v závěru doslova symbolický administrační poplatek. Studenti z Evropské unie mají školné hrazené skotskou organizací SAAS. Díky svému evropskému občanství tak v rámci studia sama platím pouze náklady na živobytí a ještě mám možnost studovat s lidmi z celého světa. Zčásti za to může studium v angličtině, jelikož angličtina přeci jen přetrvává jako náhražka esperanta, ale snesitelné lehkosti evropské studentské byrokracie bych podíl neupírala.
Stává se mi však, že na tyto výhody zapomínám – zvykla jsem si, že spousta věcí je samozřejmých, i když ještě před nedávnem nebývaly. Sama bych se nad úvodními řádky ani nepozastavila. Z toho, že můžu po Evropě jet kdykoli a kamkoli a je to stejné jako přejíždět mezi městy v rámci Česka, už mi čelist nespadne. Zato jsem o to více překvapená, když se dám do řeči se svými spolužáky.
Každému dle jeho občanství
Potkají se Češka, Francouzska, Peruánka, Němec a Skot. To není začátek hloupého vtipu, ale setkání spolužáků po přednášce. Krom rutinní diskuse ohledně probírané látky se po chvíli dostaneme ke sdílení plánů na nadcházející prázdniny. Scénář je víceméně stejný jako v úvodu, jen se různě mění země a města – od Dublinu přes Paříž a Řím až po Varšavu v rámci Evropy.
Jenom jedna dívka se do živého rozhovoru nijak nezapojuje, čerstvě osmnáctiletá slečna z Peru, Riya. Na rozdíl od zbytku skupiny pro ni znamenalo přijetí na školu ve Skotsku nekonečné papírování, návštěvy úřadů s žádostí o víza, což ještě komplikoval fakt, že v době žádosti nebyla plnoletá, několik úředních razítek a to všechno korunovaly nemalé poplatky. Domů se podívá až na konci akademického roku. A krom jiného se nemůže podívat jinde po EU, protože by musela zažádat o nová víza. Peru má jen s málo zeměmi bezvízový styk. Debata u stolu se tedy stočí k tomu, že se trumfujeme, která z našich domovin má nejvíce zemí na seznamu bezvízových styků. Celé setkání se nese v příjemném duchu, ale jistá pachuť prapodivné nerovnosti se kolem stolu line stejně.
Žádná naivita
Na jednu stranu nejde o žádnou tragédii, koneckonců všichni sedíme u jednoho stolu, dostává se nám stejného vzdělání a netrpíme hlady. Ale fakt, že většině přísedících přijde úplně přirozené bydlet v jedné zemi a s téměř stejným standardem jako doma studovat v cizině, navíc během volných dnů cestovat dle libosti (což ještě v posledních dnech podpořily jízdenky pro osmnáctileté po EU zdarma), by se měl častěji připomínat jako něco, za co bychom mohli a měli být vděčni.
U stejného stolu totiž seděl i Brit (respektive Skot) a stejně jako všichni jiní Britové, které jsem potkala, nechápal, proč chce jeho země z EU vystoupit. Nepodceňovala bych v tomto případě vliv sociální bubliny, ale na druhou stranu, jestli je moje sociální bublina plná nepřeberného množství příležitostí, pak v ní zůstanu hrdě zakuklená.
Ze své sluníčkové eurohujerské bubliny budu všem hlásat, jak se mám skvěle a budu doufat, že se moje bublina bude jenom zvětšovat. Místo létání v této bublině bych totiž taky mohla létat na papírových vlaštovkách poskládaných ze všech papírů, které bych bez EU musela podepsat a orazítkovat jako Riya.
