Jakkoli je to z dnešního pohledu překvapivé, dvoudenní víkend si dopřáváme méně než sto let. Většina současných čtyřicátníků si ještě pamatuje občasné pracovní soboty. Navzdory relativně krátké době, po kterou si tento luxus můžeme dopřávat, se víkend postupně vytrácí, minimálně u pracujících. Projevuje se tento trend i u studentů a jestli ano, odkud se bere?
Kdo přišel s víkendem?
Ačkoli se za „otce 40hodinového pracovního týdne a dvoudenního víkendu“ považuje Henry Ford, požadavky pracujících na tyto podmínky se vyskytly o několik desetiletí dříve. Různé pokusy (nikoli však celoplošně platné či stoprocentně úspěšné) se v USA objevovaly už po skončení občanské války. Během druhé poloviny 19. století snaha o zavedení kratší pracovní doby vyústila i v protesty a nepokoje zejména v Chicagu, kde při nich několik lidí zemřelo. Henry Ford pak zavedl dvoudenní víkend v roce 1914, jak shrnuje článek webu PolitiFact. V Česku byl pětidenní pracovní týden zaveden v roce 1968, přičemž s občasnými pracovními sobotami se lidé mohli setkat až do roku 1989.
Jak říká titulek článku magazínu Quartz: „Vytvořit víkend nám trvalo století – stačila dekáda na jeho zničení“. Z výzkumu Sociologického ústavu Akademie věd ČR vyplynulo, že průměrný Čech pracuje přes 41 hodin týdně a každý pátý pak více než 46 hodin týdně. Podle různých statistik lidé nejvíce utrácí v pátek a v sobotu, proto obchody a bary v tyto dny prodlužují své otevírací doby a zaměstnanci takových podniků musí pracovat během soboty a neděle. Neúprosná konkurence na pracovním trhu, v Česku podpořená nízkou nezaměstnaností, nutí lidi pracovat i nad limity pracovní doby. Je otázkou, zda jde o rychlé tempo doby, konkurenci nebo i jiné faktory, které přispěly k tomu, že víkend jako volnou sobotu a neděli už tolik nerespektujeme. Taková je realita mezi pracujícími, zejména ve specifických směnných provozech a pozicích, které s sebou nesou vysokou míru zodpovědnosti, jak shrnuje článek Radia Wave. Jak se však tento fenomén promítá do studentských životů?
Propařená sobota?
„Jistěže mám sobotu a neděli jako víkend!“ odvětila beze všeho jedna z dotázaných studentek během společného studia v univerzitní knihovně v neděli odpoledne. Jakmile si však uvědomila, že je neděle a ona a dalších pár studentů se učí na testy dalšího týdne, zamyslela se: „Vlastně mám spíš víkend jako pátek a sobotu. V pátek mi končí přednášky v 11 a páteční a sobotní večery chodím ven nebo hrát badminton. Sobotní večer si nikdy nenechám ujít, ale někdy musím pracovat během odpoledne. A neděle je skoro vždycky ve znamení práce do školy.“
Nestálost rozvrhu přednášek na univerzitě tak pro studenty vytváří prapodivný hybrid volného a pracovního času. „Já mám každý den pár hodin přednášek, ale jsou všelijak rozházené během dne s několika hodinovými přestávkami. Ale třeba úterý mám volné úplně. Jenže mám tolik mimoškolních aktivit, že i když mám během týdne vcelku dost času na samostudium, stejně ten volný čas běhám po setkáních kvůli různým projektům a že bych měla vyloženě dva dny vyhrazené třeba pro výlety, návštěvy přátel nebo čtení, to se říct nedá,“ popisuje další ze studentek.
Na vysoké škole tak studenti narazí na relativně hodně volného času, pokud se zaměříme čistě na rozvrh. Oproti střední škole, kde je rozvrh jasně daný od pondělí do pátku a zaplňuje každé dopoledne i odpoledne, studenti na vysoké škole najednou přijdou do styku s relativní rozvrhovou svobodou.
Úkolů až nad hlavu
„Mělo by více škol zavést bezúkolové víkendy?!” ptá se autor článku portálu Learning Lift Off. Některé univerzity v USA zavedly během zimního semestru jasně stanovená data, během kterých studenti neměli dostávat žádné domácí úlohy, aby mohli trávit více času s rodinou a přáteli během mnoha svátků a oslav, které do zimního semestru spadají.
Ačkoli se tímto opatřením snaží školy dopřát studentům odpočinek, může to být v některých případech kontraproduktivní. Stalo se, že jeden bezúkolový víkend se následující víkend proměnil ve dva dny, ve kterých bylo úkolů o to více. Zdali dávat žákům úkoly a učit je tak trávit volný čas nad přípravou do školy (a to i v nižších stupních vzdělávání) je předmětem mnoha diskusí. Na jednu stranu mohou domácí úkoly doplnit a prohloubit znalost látky probírané v hodině. Druhá strana mince pak zdůrazňuje, že není možné nikdy úkoly nastavit tak, aby jejich vypracování zabralo všem žákům přibližně stejnou a únosnou dobu.
Nadaní studenti či ti, kteří zrovna danou látku snadno pochopili, se úkolem příliš trápit nebudou. Ostatním naopak zabere možná až neúměrně mnoho času. Bohužel na problematiku domácích úkolů se váží všechny další problémy ohledně vyváženosti výuky a případné inkluze, a tak není snadné dojít v této diskusi k jasnému závěru. Tato problematika je tu zmíněna zejména jako jedna z ilustrací přispívající k vytrácení víkendu, cílem tohoto článku není podporovat jednu či duhou stranu, spíše zmínit, že pro mnoho studentů mohou být domácí úlohy zásadní víkendovou náplní.
Po škole do práce
Studium na vysoké škole z velké části znamená samostudium a jako takové vyžaduje dobrý time management, který si student musí víceméně sám osvojit, poněvadž během studia na střední škole k tomu není příliš veden. Kromě toho musí studenti řešit i finanční problémy. Mnoho z nich pracuje – jak před dvěma lety ukázal výzkum, každý šestý český student by si bez vlastního přivýdělku nemohl studium dovolit. Pravidelný příjem pak má 40 % studentů a Češi se tak řadí mezi nejpracovitější studenty Evropy.
„Během týdne jenom chodím do školy a na box, o víkendu pak pracuju za barem v jedné restauraci. Ale já stejně nevím, co bych se dvěma absolutně volnými dny dělal. Asi chodil boxovat, ale to dělám přes týden. Nepotřebuju mít přesně ohraničený víkend, takhle mi to vyhovuje,“ svěřuje se další ze studentů. V reportáži ze života jednoho studenta z Anglie se však dočítáme o opačném pohledu na věc: „Musím pracovat, abych zaplatil školné. Výška měla být nejlepšími roky mého života a přitom jsem ve dvaceti zapomněl, jak vypadá dobrá party.“
Proč víkend chybí
Do studentského týdenního koloběhu se tak promítá několik různých fenoménů poslední doby. Prvním z nich je nutnost financování studentského života. Studenti tak přicházejí v souladu s trendem pracujících o víkend kvůli nutnosti vydělat si na vlastní život. Druhým pak nutnost konkurenceschopnosti. Současní studenti vstupují na pracovní trh s tím, že budou první generací, která se bude mít hůře než ta předchozí, respektive která bude pravděpodobně vydělávat méně než její rodiče.
A v neposlední řadě tím je celospolečenské naladění, kdy je požadovaná vysoká výkonnost a flexibilita.
Samotný vysokoškolský diplom nezaručuje dostatečnou výhodu na pracovním trhu a studenti se tak musí rozvíjet i v různých mimoškolních aktivitách. Angloamerický model, kdy se studenti zapojují do všemožných spolků, které jsou téměř stavěny na roveň pracovním zkušenostem, avšak jde o dobrovolnické činnosti, které musí téměř nutně předcházet placené práce, nemusí být sám o sobě špatný. Naopak rozvíjí studenty a umožňuje jim osvojit si tzv. měkké dovednosti a další užitečné pracovní návyky. A nemusí jít jen o účast v rozličných spolcích, jde i o mnohé dobrovolnické činnosti a brigády. Problém nastává, když se tyto aktivity nastaví jako standard a jejich množství přestává být únosné v kombinaci se školou.
Svatých 48 hodin
Jistou spojitost mezi ztrátou víkendu v pracovním a studentském životě lze najít. Zčásti jde o velmi individuální věc, jak vysvětluje fakt rozdílných vysokoškolských rozvrhů, přičemž by se slušelo dodat, že každý obor má v tomto směru jinak nastavené standardy.
Na druhou stranu trend ztraceného víkendu poměrně jasně kopíruje některé z celospolečenských trendů. Je tak otázkou, jaký bude další osud víkendu. Budou to pevné dva dny tak, jak se o ně během dvacátého stoleti bojovalo, nebo se jeho podoba radikálně změní?
