Už jsem to jistě v některém svém komentáři zmínil a pravděpodobně ještě zmíním. Můj vztah k matematice nebyl nikdy příliš kladný, lidí, kteří ji dokážou pochopit, si tak o to více vážím. Matematiku jsem neměl rád především proto, že jsem v ní chyboval. Většinou pouze z nepozornosti, což ale nikoho nezajímalo. Chyba znamená špatná odpověď a špatná odpověď znamená, že neumíš látku. Nebo ne?
Po těch letech, co nechodím na gymnázium, už na situace v hodinách matematiky (ale i jiných předmětech) koukám se značným nadhledem. I přesto si dobře pamatuji chvíle, kdy nám vyučující vraceli opravené testy. Postup správně, dosazení za neznámé správné. Jelikož jsem ale přehlédl jedno číslo, příklad je špatně. Jelikož jsem si nevzpomněl na chemickou značku, písemka je za pět. Nebo protože jsem to jednoduše z výkladu vyučujícího nepochopil. Svět není bezchybný, stejně jako my. Tak proč je školní systém opačného názoru?
Prostřednictvím testů a písemných prací by měli učitelé evaluovat jak práci studentů, tak tu svou. Během testu by se mělo ukázat, jak dobře studenti látku pochopili, čemu nerozumí a co by měli zlepšit. Už z principu je tedy zvláštní, že se k písemným pracím vyučující uchylují vždy ve chvíli, kdy uzavírají nějaké téma. Pokud polovina třídy část výkladu nepochopí a napíše test chybně, pravděpodobně se už nikdy k dané látce dobrovolně nevrátí. Učitel bude postupovat podle osnov dál a žák si stejně nic pamatovat nebude.
Učitel totiž mnohdy plní funkci jakéhosi vědomostního hegemona, který do žáků nahustí potřebné informace a ve formě testu je chce zpět. Tím nechci pedagogy nijak urazit, ale existuje opravdu obrovské množství žáků a studentů, kteří se rádi dozvídají nové věci, chtějí chápat učivo a projevují alespoň minimální zájem o výuku. Takovým lidem má přeci smysl dát druhou šanci a poukázat na chyby, kterých se dopustili. Pokud však budou učitelovu snahu pomoci ignorovat, v tu chvíli už má smysl sáhnout k trestům ve formě snížené známky.
Určitě s celou problematikou souvisí schopnost sebehodnocení žáků a studentů. Pedagog by s nimi měl vést dialog o tom, proč chybovali. Tím nepomůže jen studentům, ale také sobě, hodnocením práce totiž může zjistit, že je jeho výklad nesrozumitelný a pro danou skupinu studentů nevhodný. Během společného rozhovoru pedagoga se třídou se tak podobných chyb mohou vyvarovat také ostatní studenti, příjemným bonusem je zlepšení argumentačních schopností.
Vzdělávací systém by si měl uvědomit, že chyba je základem úspěchu. Vědci a vynálezci se museli nejdříve zmýlit a neuspět, aby nakonec došli ke správnému výsledku. Tím nechci říct, že z každého, kdo pokazí trojčlenku, bude automaticky jaderný inženýr, ale princip je vlastně stejný. Pokud trojčlenku pokazím a dostanu šanci ji napravit, pravděpodobně už stejnou chybu neudělám znovu. Stejně jako malé dítě, které dvakrát nesáhne na rozpálený sporák.
Pokud by však systém „neškodné chyby“ opravdu do českého školství vstoupil, museli by ho respektovat také studenti. Nedokážu si například představit situaci, že by nám někdo v devátém ročníku na základní škole podobnou vizi představil. Minimálně polovina lidí by se snažila systém využít, jiného výsledku by ale pedagogové dosáhli ve chvíli, kdy by děti tímto způsobem vzdělávali už od mala. Takové osobnosti by pak neměly strach z jedné špatné známky, kterou dostanou z nepozornosti a nepochopení učiva. Určitě by se v nich ale probudila větší touha dosáhnout lepšího výkonu a nespokojit se s nedostatečným výsledkem. Už jen proto, že by dostali šanci ukázat zájem o vzdělání.
