Na studenta čeká mnoho dalších nástrah a pokušení, některým při studiu těžko odolat, jinými se člověk nechá svést bezděčně. Psaní akademických textů je samo o sobě zrádnou věcí – k plagiátorství se dá sklouznout snadno. Jenže co když jde o úmyslný plagiát? A co když i s plagiátem člověk získá titul? Je otázkou nakolik si s tím škola neví rady, nakolik takové přešlapy vlastně podporuje a zdali nám náhodou nepřijdou naprosto normální. A co by se mohlo změnit?
„Není podvod jako podvod“
A „chybami se člověk učí“ – to by mohly být dvě základní poučky pro psaní akademických textů. Je pravdou, že samotný akademický text je prapodivný slohový útvar, s jakým se člověk poprvé v plné míře setká až na vysoké škole, a pokud se po ukončení studia nerozhodne v akademické dráze pokračovat, pravděpodobně s ním nikdy jindy už do styku nepřijde.
Tím však nelze obhajovat plagiátorství. Člověk by měl podle svého nejlepšího vědomí a svědomí psát čistě vlastní texty a poznatky jiných správně citovat. „(…) Nicméně, píšete-li bakalářku už několikátý měsíc, možná si už nevybavíte, zda osiřelé úryvky v textu patří vám nebo jste je přepsali od jiného autora a zapomněli si zdroj poznamenat (…),“ píše se na stránkách Filozofické fakulty UK. Člověk má pocit, že něco vymyslel – ve skutečnosti to však dříve někde četl a o jeho vlastní nápad nejde. To je takzvaná kryptomnézie, klasifikovaná jako jedna z poruch paměti – jinak řečeno jde o neúmyslné plagiátorství.
V době „Copy – Paste“ je prý plagiátorství snazší než kdy jindy. Před dvěma lety psaly britské noviny The Times, že „univerzity se potýkají se studentskou plagiátorskou krizí“. Podle této zprávy bylo 50 000 studentů na britských univerzitách během tří let přistiženo při podvádění. Kopírování na základě „copy – paste“ prý ubývá, protože je velmi snadné jej detekovat.
Otázkou je, co se stane ve chvíli, kdy člověk zneužije cizí práci neúmyslně – tedy, že opravdu neví, že danou věc někdo již takto formuloval, či špatně odcituje zdroj. Jde o věc politováníhodnou a těžko prokazatelnou a úmysl či nešťastnou shodu náhod v těchto případech lze jen těžko odlišit. Důsledky jsou však v obou případech stejné. A tak by snad pomohl jednoduchý postup – osvěta. „Slovo plagiarismus jsem za čtyři měsíce studia ještě neslyšela. Dostali jsme vzory citačních úzů, toť vše,“ říká studentka prvního ročníku dějin výtvarného umění na FF UK. „Ta osvěta je chabá,“ dodává a další studentka ze stejné fakulty přitakává. Na jiných fakultách či oborech je zaběhnutá praxe příznivější.
Stejně jako je dnes snadné plagiátorství páchat, mělo by být snadné mu i předcházet. Na internetu lze najít mnoho programů, které zdroj odcitují za vás v požadovaném formátu. Studenti mají možnost své práce před odevzdáním nejdříve zkontrolovat skrze různé programy (mimochodem tuto možnost nabízí i FF UK). Stejně jako jiné dovednosti, i psaní akademických textů a správné citování se člověk může naučit a mělo by být v zájmu škol v tomto studenty vzdělávat.
Zkušenost z britských univerzit je naprosto opačná (snad zčásti i v důsledku výše zmiňovaného průzkumu) – problematice plagiarismu jsou věnovány přednášky či webové stránky škol a studentské systémy jako Moodle nabízí sáhodlouhé texty a návody, jak se plagiarismu vyvarovat.
Krom jiného, alespoň z mé vlastní zkušenosti, jsou studenti ještě speciálně varováni při každém zadání a před každým odevzdáváním práce, aby správně citovali a plagiátům se vyvarovali. Nechybí výhružky ohledně porušení akademických zásad a nepříjemných důsledků odhalení plagiátu. Ve výsledku však záleží na každé jednotlivé univerzitě, jak se s touto problematikou popere. Proto věřím, že zkušenosti jiných studentů mohou být naprosto odlišné.
Jeden napsal, druhý obhájil
Jenže špatné reference či neúmyslné plagiáty nejsou morální problematikou pouze a čistě studia na univerzitě. Za plagiát lze považovat i práci napsanou na zakázku. Při zadání hesla „bakalářská práce“ vyhledávač mezi mnoha odkazy na rady, tipy, triky zobrazí i nejjednodušší řešení celého problému pocení vlastního akademického textu – „Bakalářská práce z 2000+ oborů – bakalářky již do 7 dnů“.
Inzerenti jsou prý odborníky téměř na vše a „vypracují spolehlivě originální a kvalitní bakalářskou práci dle vašeho zadání“. Pravděpodobně bez jakékoli dávky ironie se pak firma pyšní svojí kvalitní antiplagiátorskou kontrolou hotového produktu, který je zaručeně bezproblémový. Zkoumá-li člověk dále praktiky takových firem, nakonec zjistí, že vlastně nenabízí napsání práce, avšak „zpracování podkladů“. Student by tedy měl získat podklady, ze kterých poté sám práci vypracuje. Nakolik je takový scénář pravděpodobný, si zhodnoťte sami.
Práce je přesto z akademického pohledu bezproblémová – i proto je pro univerzity nelehké ji odhalit. Vzniká tady smutné srovnání několika čísel. Podle výzkumu Veroniky Králíkové si práce na zakázku nechává psát až 8 % studentů VŠ. Firmy se chlubí tisíci spokojených zákazníků (což však nemusí být jen studenti) a ještě vyšším počtem úspěšných prací. Vysoké školy však téměř žádné práce psané na zakázku neodhalují.
V širším kontextu však takové práce rozhodně bezproblémové nejsou. Krom asi snadno čitelných problémů – student se má sám vzdělat, diplom a titul mají být jeho prací, on sám má získat nějaké další kvality – bychom se měli zamýšlet i nad těmito: Co je špatně se vzděláváním, že studenti práce opisují, kopírují, nechávají za sebe psát jiné? Opravdu není cílem samo vzdělání, ale jen pár písmen před jménem či za jménem?
Morálka do životopisu
To, že roky strávené na škole mohou být jen záminkou pro vyšperkování vlastního CV, dokazuje i další fenomén, který je rozběhlý zejména v angloamerickém systému – studentské spolky. Ty jsou skvělou možností rozvíjet se za hranice svého oboru nebo podporovat nabyté teoretické znalosti praxí či jen smysluplně naplnit volný čas.
Skutečnost však není tak růžová, jak ve svém článku zmiňuje Eliška Klimentová: „To na druhou stranu znamená, že podobné iniciativy jsou založené čistě na nadšení a elánu lidí okolo. Oproti tomu zde jsem se už měla tu pochybnou čest setkat se s tím, že studenti byli už ze střední školy naučení vstupovat hlavně proto, že to pak vypadalo dobře v životopise.“
Být členem debatní společnosti, ekonomického spolku a do toho ještě spolku pod hlavičkou UNICEF či Amnesty International je zkrátka dobrá vizitka a studenti, kteří se v těchto spolcích opravdu angažují, mohou získat mnohé užitečné dovednosti. Stejně tak ale odrážka v CV se jménem spolku může znamenat: byl jsem za čtyři roky studia dvakrát na jejich akci, jednou jsem rozdával letáčky a čtyřikrát do měsíce mi chodí maily, ale platím tři libry ročně za členství.
Toto je samozřejmě nejtragičtější scénář a ve většině případů neplatí. Stejně tak jako neplatí, že by většina studentů podváděla. Ale přesto bychom se neměli přestat ptát, co udělat se vzdělávacím systémem, aby studenti byli motivováni k „opravdovém studiu“, které jim osobně něco dá, a prošli jím s čistým štítem.
