Ministryně školství se potýkala s otázkou, jaké je hlavní město Izraele. Ze znalostí zeměpisu ji však nezkoušeli žáci, to jen nevědomky narazila na velmi citlivé téma mezinárodní politiky.
Na začátku celé kauzy stála běžná pomůcka studenta zeměpisu, školní atlas. V tom autoři uvedli, že hlavním městem Izraele je Jeruzalém. Jenže toto tvrzení není tak jednoduché jednoznačné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jeruzalém si totiž nárokuje jako hlavní město jak stát Izrael, tak Palestina, a zůstává jedním z hlavních ohnisek téměř sedm dekád trvajícího izraelsko-palestinského konfliktu.
Na nesrovnalost v atlase upozornilo ministryni Valachovou (ČSSD) palestinské velvyslanectví. Obratem obdrželo odpověď, že ministerstvo chybu napraví a nechá hlavní město Izraele v atlasu přepsat na Tel Aviv, jak se také běžně uvádí. To ovšem popudilo naopak druhou stranu a ministerstvu se dostalo kritiky od izraelského velvyslanectví. Jeden údaj v českém školním atlase tak začal nabírat mezinárodních rozměrů.
Zalíbit se všem a nikomu
A aby toho nebylo málo, namísto toho, aby si ministerstvo školství za svými záměry stálo, rázem přeběhlo na druhou stranu s tvrzením, že se nic měnit nebude. Svůj vlastní dopis palestinské straně se snažilo vzít zpět a omluvit prohlášením, že „lituje nešťastně zvolené formulace v dopisu, která mohla způsobit nynější nesprávné interpretace“. Takže nejen, že se Česko stalo jedním z virtuálních bojišť izraelsko-palestinském konfliktu, ono se v něm zachovalo náležitě švejkovsky, stojící chvíli na jedné straně, po chvíli zas na druhé.
Citlivé a promyšlené jednání k oběma aktérům komplikovaného sporu jako by bylo úřadu Kateřiny Valachové cizí. Ministerstvo svým zkratkovitým jednáním, kdy hrálo podle toho, jak kdo pískal, dokázalo popudit obě strany a na důvěryhodnosti mu nepřidala ani skutečnost, že během krátké chvíle dokázalo popřít svá vlastní stanoviska.
Hledání rozhodčího
Po nešikovném obratu na druhou stranu Valachová poskytla rozhovor Českému rozhlasu Plus. Uvedla v něm, že „Jeruzalém je hlavním městem Izraele z hlediska prohlášení té země, které se to týká, to znamená Izraele,“ a že její ministerstvo tu není od toho, aby určovalo mezinárodní politiku. Přičemž v té druhé části má jistě pravdu! Naši mezinárodní politiku určuje ministerstvo zahraničí, nikoli školství, potažmo naše sounáležitost s organizacemi jako Evropská Unie a OSN.
A jaká byla jeho reakce? Ministerstvo zahraničí Lubomíra Zaorálka (ČSSD) ke kauze odpovědělo v tiskové správě, ve které píše, že „stát Izrael vyhlásil za své hlavní město Jeruzalém. Status Jeruzaléma jako hlavního města státu Izrael však není mezinárodně uznán,“ a shodně s mezinárodním společenstvím uznává jako hlavní město Tel Aviv. Tím ministryně školství dostala celkem jasnou odpověď na to, jaké je z hlediska české zahraniční politiky hlavní město židovského státu.
Valachová by si možná přála, aby podobné záležitosti nebyly předmětem mezinárodní politiky. Aby vždy platilo, že záleží na prohlášení té země, které se to týká. Tím by ale absentovala na celou mezinárodní politiku, což se asi dá přejít s mávnutím ruky u nějakého nižšího školského úředníka, ale nikoli u vrcholné členky vlády. Jako ministryně by se v záležitostech přesahujících její vlastní úřad měla řídit stanovisky státu, v jehož vládě zasedá, a nikoli jiného. Vyvarovat by se měla vlastní zahraničně-politické agendy, která jí jako ministryni školství nepřísluší. Stačí, že o svou vlastní agendu usiluje svou náklonností k Rusku prezident Zeman.
Na barikády!
Bohužel nebyla Kateřina Valachová jediná z politiků, kteří se do sporu dvou velvyslanectví kolem zeměpisného atlasu zapletli. A zatímco ona jen nešikovně kličkovala mezi oběma stranami, vykoukli jiní, kteří problému nasadili korunu. Předseda klubu TOP09 Miroslav Kalousek jakoby protentokrát vyměnil vlajku okupovaného Tibetu za izraelskou a podpořil demonstraci na Václavském náměstí, která se stavěla za Izrael, podle OSN okupujícího palestinské území.
A nebyl sám, k demonstraci požadující Jeruzalém v kolonce atlasu jako hlavní město Izraele se přidal i místopředseda Sněmovny Jan Bartošek (KDU-ČSL). Celému shromáždění navíc dominoval transparent s nápisem „Izrael má právo na existenci“, poněkud nevhodně zvolený, když je to právě Izrael, který stále častěji popírá právo na existenci druhé straně, tedy Palestině. V rozporu s mezinárodním společenstvím a českou zahraniční politikou tak nepodpořili ideu dvoustátního uspořádání, které by konečně po téměř sedmdesáti letech mohlo přinést oblasti mír, ale dominantní stranu konfliktu, k jejímž praktikám se staví mezinárodní společenství velmi kriticky.
A jelikož se události chytla i světová média, Česká republika o sobě dala, po parodicky zinscenovaném útoku tzv. Islámského státu představovaném Martinem Konvičkou na velbloudu, zase jednou vědět.
