Komentář: Je na čase přijmout odpovědnost za stav české společnosti

Štáb Miloše Zemana

Štáb Miloše Zemana Zdroj: čtk

Miloš Zeman
Ve zkratce: Co se bude dít po prezidentských volbách
volební štáb Miloše Zeman v pražském Top Hotelu
volební štáb Miloše Zeman v pražském Top Hotelu
volební štáb Miloše Zeman v pražském Top Hotelu
11
Fotogalerie

Co teď? Téměř polovina společnosti se momentálně vzpamatovává z prohry. A ta druhá slaví vítězství – nikoli však Zemanovo, ale svoje. Útoky dvou volbou znepřátelených táborů neustávají, z jedné strany se ozývá hrdý výsměch, z druhého ironické děkovačky a o něco méně ironické kletby. Situace je vyhrocená ještě více než před 5 lety, o čemž svědčí i téměř minimální tříprocentní rozdíl hlasů. První analýzy a názory vycházejí na světlo: úspěch či neúspěch kandidátů můžeme přičítat jejich rétorice, (ne)kampani, vystupování v televizních debatách, nebo i médiím. Ono je to ale vcelku jedno. Je potřeba rozdat nové karty a připravit se na pět let usilovné práce. 

Miloš Zeman nebude lepším prezidentem, než byl doposud. Médiím bude stále dávat spoustu záminek pro kritické články, ale za předpokladu, že se v následujících letech nechystá nějakým záhadným způsobem změnit ústavu a umožnit si další mandát, to pro něj končí. Svou funkcí, poctivou prací na Hradě, nemusí získávat voliče pro další volby, pomsta za předchozí politické nezdary (např. neúspěšná prezidentská kandidatura v roce 2003) byla dokonána, a přestože se současně staví svými mezníky vedle Václava Klause, on se k postu nejvyšší hlavy státu dostal díky hlasům obyčejných lidí. Dvakrát. Bude si teď užívat posledních pět let, které ale samozřejmě bude provázet množství nevhodných bonmotů a mocenských hrátek. Požadovaný obraz sebe sama byl však již dotvořen, teď je na čase užít si cílovou rovinku se vším všudy. Věřme, že novináři budou Hrad kritickým okem stále bedlivě pozorovat.

Mnohem větší problém vyžadující okamžité řešení se odehrává v podhradí. Barikády se pomalu odklízejí, ale mír nepřichází. Miloš Zeman vyhrál v demokratických volbách. A demokracie je to, po čem všichni voláme, ne? Svou urputnou tvrdohlavostí a principiálním odmítáním výsledku z ní děláme jen jakýsi nástroj, jehož užitečnost se mění spolu s tím, jak koresponduje s našimi požadavky. Vyhrál a dalších pět let bude hlavou našeho státu. Tečka. Čím déle budeme nyní nespokojeně reptat, tím větší propast ve společnosti vytvoříme. Současný prezident ji sám zahnal do neskutečných mezí, jak se bude vyvíjet dál, je však už jen na nás. Je na čase přijmout odpovědnost za stav české společnosti.

Nelze jednoznačně charakterizovat oba tábory. Boje se vedou na všemožných frontách, intelektuálové proti obyčejnému lidu, město proti vesnici, generace proti generaci… A spory jsou v určitém ohledu zdravé, posouvající. Za současných podmínek se ale dále posouvat nebudeme. Kompromis je slovo, které pomalu neznají ani naši čeští politici. Je potřeba začít nejen praskat naše bubliny, ale i lehkými kroky našlapovat do bublin cizích. Erik Tabery píše, že dosavadní postup byl chybný a nemá cenu v něm pokračovat. Byl ovšem spíš nedostatečný.

Intelektuální sféra apriori odmítla postoje „spodních deseti milionů“. Vytyčila ideály a ty se snažila implementovat do cizího prostředí, což se ukázalo stejně nefunkční jako myšlenka okamžitého nastolení demokracie ve státech autokratické povahy. Spíš než snaha porozumět převládala snaha přesvědčit. Ano, je pravda, že co člověk, to jiné hodnoty, a společenský konsenzus je tedy drzým idealismem. Ale jak si také máme vzájemně porozumět, když mluvíme každý jiným jazykem? Literatura nám poskytuje příhodnou paralelu – když nějaké knize při čtení nerozumíme, přirozeně reagujeme jejím odsouzením.

Náprava vede skrz všeobecnou komunikaci. Neposlouchejme však, abychom odpověděli, ale abychom porozuměli. Využijme i sociální sítě. Anonymita zde dává lidem odvahu napsat cokoli, od lži po sprostou urážku. Stačí se podívat na zeď SPD Tomia Okamury nebo na profil Jany Yngland Hruškové. Zasáhnout můžete slovně či pouhým nahlášením nevhodného komentáře nebo celého příspěvku. Nedopřávejme lži ten luxus, že na ni nebudeme reagovat. Sami tím přispíváme k její existenci.

Bude to těžká práce. Lidi budou reagovat různě. Ale je potřeba vytrvat. Každým mravenčím přičiněním se pokusit lidem poskytnout nové perspektivy. A hlavně pocit sounáležitosti. Pokud zde totiž existuje skupina lidí, která se necítí být součástí společnosti, s pocitem opuštěnosti poté více tenduje k jednoduchým populistickým řešením. Miloš Zeman tohle moc dobře věděl, a proto se takovou skupinu nejdříve snažil svou rétorikou vytvořit a poté ji zahrnout svou mateřskou láskou. Pocitem, že on se o ně zajímá. „Jsem jeden z vás.“

Politici jsou nyní až příliš zvyklí na mocenské pole, které jim poskytlo naše nečinné přihlížení, dokonce až víra v jejich dobrý úsudek, a tedy na volné ruce pro krmení jejich chtivosti. A jen občanská společnost tenhle mocenský konzum může zastavit. Ale ne její osmačtyřicetiprocentní část. Česká republika bude tak silná, jak silná bude její populace v jednotě.

Čeká nás mnoho zkoušek, ve kterých obstojíme právě jen tehdy, pokud se s veškerým dostupným nářadím vrhneme k propasti a začneme budovat mosty. Není čas se uklidňovat posledním pětiletím prezidentury v současném gardu. S novými volbami přijdou i nové příležitosti, noví Zemanové. Nemluvě o stále častějších hovorech týkajících se výstupu z Evropské unie, o kterém by v referendu nerozhodoval nikdo jiný než my. S vítězstvím Zemana se sice chleba nezdraží, ale jsou volby, které by pro nás mohly mít opravdu fatální důsledky…