Nedávno oznámil marketingový expert Martin Jaroš v rozhovoru pro DVTV svůj záměr založit novou politickou stranu. Martin Jaroš je kromě reklamních kampaní s falešnými soby nebo Chuckem Norrisem známý i svou aktivitou na Facebooku, kde často komentuje současnou politickou situaci a kde ho sleduje přes 45 tisíc lidí. Nemáme však na naší politické scéně problém spíše s přebytkem politických stran, zvláště na středopravé části spektra?
Rozhodnutí Martina Jaroše založit novou politickou stranu vyvolalo spíše negativní reakce – předtím oznámil svůj plán vstoupit buď do TOP 09, nebo k Pirátům, a o tom, kam by měl vstoupit, nechal rozhodovat lidi na svém facebookovém profilu. Nakonec však zakládá vlastní stranu, což zdůvodňuje mimo jiné i potřebou odstřihnutí se od politiků a politiky 90. let. I když touto rétorikou může mnohým připomínat Andreje Babiše, v lecčem toto rozhodnutí dává smysl. Obzvláště v posledních volbách se ukázalo, jak tradiční politické strany (kam můžeme díky zhruba stoleté historii řadit ČSSD, KDU-ČSL a KSČM a z těch porevolučních stran i ODS) slábnou – v roce 2017 tyto strany získaly celkem pouhých 65 mandátů, což není ani třetina všech.
Pokud se také podíváme do historie, vidíme, že u nás je tradicí spíše vznik nových stran – kromě roku 2002 se ve všech volbách (tedy celkem v šesti ze sedmi) dostala do Poslanecké sněmovny nějaká nová strana. Tyto strany typicky měly (nebo stále mají) protestní charakter, což je logické – když souhlasíte s politikou těch „starých“ stran, nemusíte nové zakládat. Jejich hlavní výhodou také je, že se do politiky zapojí noví lidé s novými myšlenkami. A jak aktuálně ukazuje případ hnutí ANO nebo Pirátů, může to u voličů velmi dobře fungovat (i když příklad Věcí veřejných nebo TOP 09 naznačuje také, že úspěch nemusí trvat delší dobu).
Na druhou stranu poslední volby ukázaly jeden velký problém – v našem volebním systému nepřeje způsob rozdělování mandátů malým stranám. Nejmenší STAN potřebovalo na jeden mandát více než dvojnásobek hlasů, které na něj potřebovalo první ANO (43 693 vs. 19 232 hlasů). A je pravděpodobnější, že když už se v současnosti nějaká nová strana do Poslanecké sněmovny dostane, tak se bude minimálně z počátku řadit k těm menším. O tomto problému, způsobeném hlavně různou velikostí volebních obvodů a různým počtem v nich volených poslanců, se ví už dlouhou dobu, ale vzhledem k tomu, že tento systém pomáhá hlavně vítězům voleb, je šance na změnu malá, a proto se s tím musí počítat i pro příští volby.
Dalším rizikem je, že ve středopravé části politického spektra je již teď velký přetlak – pokud na ně bude mířit i budoucí Jarošova strana (čemuž nastíněný program napovídá), bude muset o hlasy voličů soupeřit hlavně s KDU-ČSL, TOP 09 a STAN (pokud nedojde k nějakým pokusům o sjednocení). Tyto strany se již teď pohybují těsně nad pětiprocentní hranicí, takže reálně hrozí, že propadne relativně velká část hlasů, což opět pomůže díky systému rozdělování mandátů hlavně vítězi voleb.
Jako častý argument se také uvádí, že při vysokém počtu stran v Poslanecké sněmovně hrozí problémy s dohodnutím koalice. Když se ale podíváme po Evropě, zjistíme, že našich devět stran není žádný extrém – nejčastějším (a zároveň průměrným) počtem stran v dolních komorách parlamentů je osm a je tedy vidět, že současný problém sestavení vlády spočívá někde úplně jinde.
A když už jsme u toho sestavování – počet stran v parlamentu nemusí nutně znamenat velký počet stran ve vládě – pokud vynecháme Balkán, tak evropské vlády tvoří maximálně 4 strany, v drtivé většině případů dvě nebo tři:
Takže i když tu hrozí jistá rizika, zakládání nové strany má dle mého názoru stále smysl. Nemůžeme nikdy uzavřít politickou scénu, jako se to stalo při vzniku Národní fronty po 2. sv. válce – vznik nových politických stran zkrátka k demokracii patří. A i když bude možná v některých částech politického spektra větší konkurence než v jiných, nemusí to být nutně špatně. Stávající strany to mohou brát jako výzvu k větší spolupráci nebo k zaměření se na jiné voliče.
Ostatně Jarošova budoucí strana chce pravděpodobně cílit také na současné voliče hnutí ANO. I kdyby Martin Jaroš ve volbách neuspěl, tak pokud vážně brzy přinese propracovaný návrh reformy školství, který budou moct převzít i ostatní strany, určitě na tom jako společnost stále jen vyděláme – naše školství reformu rozhodně potřebuje.
