Připomenout těžbu lithia pár dní před volbami byl od Andreje Babiše geniální tah. Odvedl pozornost od Čapího hnízda, připomněl uměle vytvořenou pseudokauzu a pravděpodobně si přihrál další politické body. Připojil se tak ale ke skupině českých nacionalistů, kteří bez znalosti kontextu šíří obavy, že chce vláda prodat český národní poklad australské firmě.
„Je potřeba, aby občané slyšeli o této další loupeži ČSSD,“ nechal se slyšet šéf ANO Andrej Babiš na zvláštní tiskové konferenci. Po boku mu stál ministr životního prostředí Richard Brabec – tedy přesně ten, jehož resort má na starosti vydávání výzkumných těžebních povolení. Jaká ironie.
Právě vyvolání mimořádné schůze sněmovny je přitom od politiků ANO výborně vykalkulovaný krok. Během podobných debat málokdy dojde ke konsensu, kdokoliv může vyslovovat pravdivé i falešné argumenty a je jen na voliči, jak si je přebere. Necelé dva týdny před volbami by však bylo bláhové očekávat nějakou racionální interpretaci celé kauzy.
Své myšlenkové pochody nyní Babiš založil na argumentaci falešným dilematem – nechceme, aby lithium získala nadnárodní korporace, potřebná surovina musí jít do českých rukou. Snadněji se to řekne, ale hůře provede. Politici kritizující postup ČSSD poukazují na možnost těžby státními firmami, zmiňují například podnik Diamo. Ten však ještě v průběhu srpna na dotaz deníku E15 nevěděl, zda je vůbec v jeho silách jakkoliv rudu zpracovávat. Není se čemu divit, když od revoluce dochází k útlumu těžby uhlí nebo uranu.
Útoky se tak snášejí na těžařskou společnost Geomet, která patří pod australský koncern EMH. Ta má Čechům jejich národní poklad v hodnotě tří bilionů vytěžit, ukrást a převézt za hranice tak, abychom z toho neměli nic. Právě tato argumentace však silně pokulhává. Ano, pod Cínovcem jsou obrovské zásoby lithia, údajně třicetina veškerého množství, které se na světě nachází. To v době boomu elektromobilů a alternativních energií znamená významnou průmyslovou výhodu.
Podívejme se ale na fakta. Teoretická hodnota lithných produktů není podle průzkumů 3 biliony korun, ale jen 1,5 bilionu. Stále však částka přesahující státní rozpočet Česka na jeden rok. Další čísla ale rostoucí optimismus naprosto zchladí. Geomet očekává, že z těžby v průběhu 21 let dokáže získat množství karbonátu lithia jen v hodnotě 99 miliard korun. Jediný doposud vytvořený ekonomický model tak předpokládá, že zisk těžaře dosáhne asi 11 miliard korun.
Přesně k této částce dojdeme ve chvíli, kdy demagogii konfrontujeme s fakty. Zároveň to ale neznamená, že Česko nemá z těžby mít nic. Určitě má a bude mít. Samotná splavená ruda se bude zpracovávat pod Cínovcem ve městě Dubí, potenciál má ale také výroba baterií. Ty bude pro elektromobily koncernu VW vyrábět Škoda Auto, další množství firem na jejich produkci v Česku již stojí nebo stát v brzké době bude.
A právě na to by se měl stát zaměřit – využít již existující průmyslový potenciál a nevrhat se sám do těžby něčeho, co nemusí být ekonomicky únosné. Zisk Australanů ve výši 11 miliard pak můžeme brát jako daň za to, že se Česko zbaví ekonomického rizika spojeného s těžbou. V době téměř 30 let po revoluci je přeci zarážející, že tu zaznívají hlasy o podnikání státu, místo toho, aby zde promluvil trh. To se navíc nevylučuje s tím, že by měli těžaři státu zaplatit významné podíly ze zisku na rekultivaci a zlepšení života v regionu.
